Poslední velká deska s Ozzym

Poslouchám Sabotage a křičím JÓÓÓÓÓÓÓ odškrtávajíc si další progresivní dílko od Black Sabbath s Ozzym Osbournem. Stále mi připadá neuvěřitelné, kam se tahle kapela dokázala na dvojici nahrávek z let 73 a 75 pohnout. Jejich první dvě desky jsou nesmrtelné, debut díky záhrobní atmosféře a temné náladě, dvojka skrze nadpozemské a nesmrtelné hity. Ale ty nejlepší Sabbath s „ukvílencem“ Ozzym jsou Sabbath Bloody Sabbath a právě Sabotage. To mi nikdo nevymluví, páč jedině hluchý by tohle nepoznal.

Hřmotný zeppelinovský riff otevírá úvodní štych Hole in the Sky. Ozzy zpívá, tak nějak… prostě zpívá, nekvílí, nepiští, ale velice pečlivě a harmonicky artikuluje. Doslova záhrobní atmosféru navozuje zvuk kytary á la míchačka na maltu v Symptom of the Universe. Často coverovaná skladba v sobě spojuje starší dobu temného debutu s pokrokovými myšlenkami dneška. Ward do škopků buší jako smyslu zbavený a Iommiho riffy a vyhrávky jsou tady legendární. Přechod do akustické polohy je pastvou pro uši. Tou je i další schizoidní záležitost Megalomania. Podobný náladotvorný klenot dosud Black Sabbath nesložili, tohle se musí slyšet a prožít. Na desku minulou jsem si rozpomnul při melodiích v The Thrill of it All. A znovu k okultismu, tím je načichlá momentka Supertzar. Je to tu jako na houpačce. Am I Going Insane (Radio) obrací kormidlo nazpět do prog-rockových vod, přístupnost a legrácky neměli dosud v tvorbě Sabbath tak výraznou odezvu. Desku uzatvárá děsivá monster záležitost The Writ. Tady máme celý svět Sabotage jak na dlani.


Škoda je, že deskou Sabotage tahle pekelně kvalitní progresivní jízda končí. Slovy klasika – stejně nemůže nic trvat věčně. Tohle se ale klukům moc a moc povedlo. Bodování? No nenechte se vysmát.

SKLADBY:
1. Hole in the Sky (4:00)
2. Don’t Start (Too Late) (0:49)
3. Symptom of the Universe (6:28)
4. Megalomania (9:40)
5. The Thrill of it All (5:52)
6. Supertzar (3:42)
7. Am I Going Insane (Radio) (4:15)
8. The Writ (8:09)
9. Blow on a Jug [hidden track] (0:39)

SESTAVA:
Ozzy Osbourne – vocals
Tony Iommi – guitars, piano, synth, organ, harp
Geezer Butler – bass
Bill Ward – drums, percussion, piano & backing vocals (8 outro)
+
English Chamber Choir – chorus (6)
Will Malone – chorus arrangements

Sabotage Book Cover Sabotage
Black Sabbath
Hard Rock
NEMS
1975
LP
9

6 názorov na “Poslední velká deska s Ozzym”

  1. Album Sabotage nemám a tak ho vlastně ani moc neznám. Včera odpoledne jsem ho prubnul z youtube a sám byl překvapenej z toho, jak se mi líbilo. Ne komplet a pětku bych mu nedal, ale zaujalo mě víc jak placka Sabbath Bloody Sabbath, kterou končí moje sbírka starejch BS. Myslím, že v budoucnu se k “sabotáži” ještě vrátím…
    Jo a ještě k tomu prvnímu odstavci. Já mám nejraději debut a hluchej (snad) ještě nejsem 😉

  2. Pěkná recenze na desku, která se mi nelíbí. Black Sabbath mě uchvátili po poslechu písně Iron Man z rádia na KV. Neměl jsem tehdy magnetofon, ale tahle kapela patřila k těm, které jsem si chtěl nahrát a mít jejich písně na páskách, protože vlastnit LP bylo při tehdejších cenách něco nepředstavitelného. První tři desky jsou pro mě svým způsobem i progresivní, ale čtvrté album už takové není a ty další už vůbec ne. Přesto díky za recenzi a pěkné čtení.

    1. Zdeny díky za komentář. V posuzování progrese u B. S. se absolutně míjíme. Osobně hodnotím desku třetí jako maximálně stagnující, ale čtyřku a vlavně S. B. S. a recenzovanou za betelný prog.

      1. horyna: nemůžeme mít stejný názor, každý danou věc vidí slyší jinak. Já jsem Black Sabbath sledoval od prvních desek, úvodní a titulní skladbu na debutu nikdy nepřekonali, Paranoid je hitové album a Master Of Reality je pro mě synonymem hard rocku té doby. Na čtyřce se opakují a stejné to je na dalších dvou deskách, Technical Ecstasy a Never Say Die ani nekomentuji, zbytečné desky. Zatím co množství poslechů prvních třech desek se u mě dají počítat po stovkách tak Sabbath Bloody Sabbath a Sabotage jsem celé slyšel párkrát.

        1. Zdeňku jasně že nemůžeme, a i proto, že já pětadvacet let poslouchám Sabbath jen s Martinem, poslední rok i s Diem a poslední měsíce konečně taky s Ozzym:-) Takže – odstup žádný, tudíž je i počet poslechů tak v jedné desítce:-)

Pridaj komentár