Netuším jak dobrý byl ročník 67. co se týče stran kvality vína. Na tuto otázku by mi nejspíš odpověděl nějaký zkušený pěstitel révy vinné, ovšem co se týče stran kvality hudební produkce toho roku, byl to doslova a dozajista, hudební třesk. Na pozici první, budou už navždy stát mimořádně úspěšní, velcí The Beatles, se svým revolučním seržantem pepřem. Ovšem jsou tu i jiné spolky, které pomalinku vystrkují růžky. Ať už mluvíme o psychedelických Pink Floyd, toho roku nahrávající svého Pištce, či bluesem vonící Cream, s uctívanou kolekcí Disraeli Gears, nebo… je tu právě se rodící kapela The Moody Blues.
Ta si na natáčení svého druhého a po zásluze mimořádně oblíbeného a úspěšného počinu Days Of Future Passed, přizvala Londýnský festivalový orchestr a na svůj softově vystavěný art rock, roubovala monumentální symfonické obrazce. V tomto případě jde o mimořádně záslužnou činnost, poněvadž dosažený výsledek hravě předčí podobné počiny jiných kapel té doby, které si rovněž ke spolupráci zvaly do studia symfonický orchestr.
Výsledný dojem z propojení dvou, vzájemně rozdílných hudebních těles, rockové kapely a mnohačetného klasického orchestru, je naprosto odzbrojující. Partiturový zápis který hudebníky z Moody Blues doprovází, nebo se na mnoha místech ujímá role vůdčí, je napsán velmi, ale skutečně velmi citlivě a výraz celkové hudební masy, se odvolává a vychází z mnoha post romantických děl anglických hudebních skladatelů přelomu 19. a 20. století, jako byli Frederic Delius, Gustav Holst, či Edward Elgar.
Pochopitelně, na této desce je onen mega slavný hit Nights In White Satin, ale přátelé, nenechte se mýlit, není tu jen tato skladba, která je z představované sedmi skladbové kolekce vždy tak pečlivě vyňata. Celek se kompletně poslouchá výborně a doslova jedním dechem. Tedy pravda, malá zaškobrtnutí tedy jsou. Hned to první se jmenuje The Day Begins. Jde o úvodní nezáživnou sympho předehru, ve které sice zazní motivy následujících skladeb, ale nemohu si pomoci, celé mi to malinko hraničící s kýčem. Následující Dawn už vyznívá naopak dokonale a na krásno vychází z pastorální tvorby zmiňovaného Frederica Delia, což ještě navíc podtrhne sentimentální smutek ve zpěvu Justina Haywarda, jednoho z pětice slavíků Moody Blues. Následující song vyznívá o poznání pozitivněji a vrstvené doplňkové hlasy všech protagonistů působí na posluchače doslova magicky. Další věc dostala dokonale symfonický začátek a člověk má konečně pocit, že spojení orchestru a kapely nemůže být dokonalejší. Mou nejoblíbenější písní je pátá The Afternoon, v níž doslova exceluje hlas Justina Haywarda. Skladba je rozdělena na několik částí, z níž pasáž zpívaná Johnem Lodgem je diametrálně odlišná stejně, jako symfonický kus opodál. O závěrečné Nights In White Satin už toho bylo řečeno hodně. Za mě tedy jen to, že jde o epochální, emocemi naprosto maximálně nabitý epos, který dokáže posluchače trefit s maximální intenzitou na tom správném místě.
Přesto, že jde v případě Days Of Future Passed o velkolepou záležitost, nejlepší deska Moody Blues to ještě není. Osobní pohnutky ukazují na některý, přesněji řečeno na vícero, z některých následujících šesti studiových alb. Smůlu tyto desky mají jen v tom, že nejsou tolik slavné, protože další Nights In White Satin už neobsahují.
1. The Day Begins (5:49):
– a. The Day Begins (4:07)
– b. Morning Glory (1:42)
2. Dawn (3:49):
– a. Intro (0:39)
– b. Dawn Is a Feeling (3:10)
3. Morning (3:55):
– a. Intro (0:21)
– b. Another Morning (3:34)
4. Lunch Break (5:33):
– a. Intro (1:53)
– b. Peak Hour (3:40)
5. The Afternoon (8:23):
– a. Forever Afternoon (Tuesday?) (5:06)
– b. (Evening) Time to Get Away (3:17)
6. Evening (6:40):
– a. Intro (0:38)
– b. The Sun Set (2:39)
– c. Twilight Time (3:23)
7. The Night (7:24):
– a. Nights in White Satin (5:38)
– b. Late Lament (1:46)
Total Time 41:33
Justin Hayward / acoustic & electric guitars, piano & electric piano, sitar, lead vocals (2-b,5-a,7-a)
Michael Pinder / piano, Mellotron, tambura, lead vocals (6-b), spoken voice (1-b,7-b)
Ray Thomas / flute, horn (?), piano, percussion, lead vocals (3-b,6-c)
John Lodge / bass, acoustic guitar (?), lead vocals (4-b,5-b)
Graeme Edge / drums, percussion, backing vocals
With:
The London Festival Orchestra
Peter Knight / conductor & arranger
Days Of Future Passed
Soft Rock
Deram
1967
LP
7
Ty jejich kukuče jsou taky strašný, květák na hlavě, knír jako mrož a hned vypadají o dvacet starší. Příšerná móda.
Díky všem za příspěvky. Také si raději pouštím některou z dalších, ne-symfonických desek. A je mě vcelku jedno kterou, mám je rád všechny zhruba stejně.
Z dnešního pohledu zní celá tvorba Blues archaicky. Ten starodávný zvuk zachraňují vokály ve stylu Beatles, jakési poznávací znamení této kapely. Jsou krásné, dojemné, velkolepé……. prostě úžasné. Recenze mě potěšila, tak si asi nějakou jejich desku pustím.
Days Of Future Passed je pěkná deska, ale zvukově z dnešního pohledu zní dost archaicky. Každá další deska ale znamenala posun až k téměř artrockové Long Distance Voyager s Patrickem Morazem. Osobně řadím nejvýš To Our Children´s Children´s Children a zejména Seventh Sojourn, z novějších pak stojí za poslech Sur La Mer a Keys Of the Kongdom. Je potěšitelné, že to poslední dva z Moody Blues Hayward s Lodgem táhnou dál a stále vystupují.
Vida, zrovna tuhle desku jsme doma poslouchali v neděli dopoledne. Jediná od The Moody Blues, která se stala součástí mé sbírky a mám ji rád.