Maxophone pocházejí z Milána a jako sextet vznikli na jaře roku 1973. Polovinu sestavy tvořili frekventanti hudební konzervatoře a zároveň multiinstrumentalisté, kteří se nezdráhali použít různé, pro rockovou hudbu netypické hudební nástroje – lesní roh, pozoun, klarinet, nebo vibrafon. Ve spolupráci s malým smyčcovým tělesem se tak skupině podařilo vytvořit originální symfonický zvuk, který ve své době neměl konkurenci a pokud máte rádi album Intorno alla mia cattiva educazione (1974) skupiny Alusa Fallax, tak tohle je něco podobného. Ovšem v kapánek ostřejším a energičtějším podání.

Smlouvu skupina podepsala s labelem Produttori Associati, kterej se však specializoval hlavně na filmové soundtracky a jazz. Maxophone tak byli – spolu s Duello Madre – jednou z mála rockových akvizic v katalogu firmy a zajímavým byl i post producenta, který obsadil Sandro Colombini. Ten si udělal jméno především díky své spolupráci s Banco del Mutuo Soccorso, ale mimo to je podepsanej i pod jedinou plackou skupiny Rocky‘s Filj.

Album se natáčelo od února, do dubna 1975 ve studiích Ricordi di Milano a jak producent, tak firma si od něho hodně slibovali. Jeho vydání odkládali, dokud venku nebude singl C’è un paese al mondo / Al mancato compleanno di una farfalla a kompletní deska ho pak následovala až teprve koncem kalendářního roku. V roce 1976 vyšly i její exportní verze v angličtině – v Německu, Kanadě a ve Spojených státech amerických a tím se na tehdejší italské rockové scéně nemohl pochlubit každej. Firma skupinu tlačila, kde se dalo. V březnu odehrála koncert pro švýcarskou televizi, předskakovala na koncertech superhvězdných Area a vystoupila i na prestižním jazzovém festivalu v Montreux, ovšem nakonec to nebylo nic platné. Alba se prodávalo zoufale málo a tak přišel nevyhnutelnej konec. V roce 1977 to Maxophone zkusili ještě s komerčněji orientovaným singlem Il fischio del vapore / Cono di gelato, ovšem po něm už se definitivně rozpadli…