CD Discipline Global Mobile – DGM0504 /2004/
Čtvrté studiové album King Crimson pro mě bylo velkým a příjemným překvapením. Z dostupných a celkem rozporuplných recenzí jsem totiž pořádně nevěděl, o čem to bude a podvědomě čekal další, přetěžko stravitelnej flák…
A ono ne. Nedá se sice říct, že by to byla zrovna “pop music”, ovšem hlavně v druhé polovině alba jest to hudba až nečekaně přístupná, s neobvykle hojným využitím smyčců. Zkrátka a dobře, deska mě čapla téměř na první poslech a je určitě posluchačsky snadnějším soustem, než předchozí tituly Lizard a In The Wake Of Poseidon.
První strana desky je ryze “crimsonovská” a struktura úvodního kousku Formentera Lady velmi free. Každý z nástrojů si razí svou vlastní cestičku a tak to může působit lehce chaoticky a zmatečně. Společnou řeč nacházejí jen v okouzlujících refrénech a pak zase rychle každý svou cestou. Přidává se soprán Pauliny Lucas, atmosféra stává se stále nervóznější, ale celé je to velmi potichu a zvuk získává na síle až s tahy smyčců v samotném závěru skladby. Vyťukávání na činel nás přenese do instrumentálky Sailor’s Tale.
Její první třetina je ve znamení hypnotické, strojově přesné rytmiky a divokých sól na dechové nástroje. Až v okamžiku zklidnění připojí se lehce disonantní Frippova kytara a mellotron. V závěru už je to pořádná “řežba”, King Crimson připomínají lavinu a hrnou před sebou vše, co jim stojí v cestě. Slyším tu ozvěny The Devil’s Triangle a je to určitě nejhlučnější místo na desce, ale naštěstí (a musím to tak říct), naštěstí netrvá moc dlouho a poslední minuta ztrácí se v poněkud zlověstném fade-outu.
The Letters těží z jemně podaného úvodu a následujících, těžkotonážně hlučných pasáží. Rozdíly v dynamice jsou tu skutečně obrovské, ale to už se pomalu dostávám k prvnímu vrcholu desky a tím je pro mě “písnička” Ladies of the Road. To jsou prostě ze řetězu utržení Beatles, v rauši a zmaštění jak papír od sekané, s oněmi typicky vrstvenými vokálními harmoniemi v refrénech. A klopotná, jako by zpomalená rytmika s divokými sóly na saxofon tomu nasazují korunu. Jestli to měla být opravdu parodie, tak zmijovku dolů, protože tohle se “Crimsonům” opravdu povedlo a já s každým poslechem výborně se bavím.
Dalším skvělým a pro King Crimson naprosto netypickým kusem je Prelude: Song of the Gulls. Slyšet prvně tuhle skladbu vytrženou z desky, nechal bych si klidně nakecat, že jde o dílo některého z autorů klasické hudby. Je to krátká symfonická pohádka, která perfektně připravuje půdu pro následující vyvrcholení v podobě skladby Islands. Co k tomu říct? Trochu se zdráhám, označit ji jako striktně rockovou a spíš, než v koncertní aréně bych si její přednes dovedl představit na divadelních prknech. Šanson, křehká a zhudebněná poezie Petera Sinfielda. Hudební doprovod je zpočátku velmi subtilní, až minimalistický, bicí nástroje připojí se zhruba v polovině devět minut dlouhé skladby a ta pak ukázkově graduje podmanivou melodií kornetu a mellotronu. Úžasná věc, jejíž poslech mi dělá nesmírné potěšení. Hřejivá a uklidňující terapie zároveň.
Z druhé poloviny desky – počínaje skladbou Ladies of the Road – jsem nadšenej, ovšem její první strana ten můj elán kapánek brzdí. Čtyři hvězdičky jsou z mého pohledu tak akorát…
Do sbírky jsem si koupil HDCD reedici z roku 2004 (30th Anniversary Edition) s dvanáctistránkovým bookletem, plným starých fotek a výstřižků z novinových článků. Hraje parádně.
SKLADBY:
Side A
1. Formentera Lady 10:18
2. Sailor’s Tale (instrumental) 7:29
3. The Letters 4:28
Side B
4. Ladies of the Road 5:31
5. Prelude: Song of the Gulls (instrumental) 4:14
6. Islands (includes minute of silence and hidden track) 11:51
SESTAVA:
Robert Fripp – electric guitar, acoustic guitar (1, 3), Mellotron (2, 6), Hohner Pianet (4), pedal harmonium (6), devices, production
Mel Collins – saxophones, flute, bass flute (6), backing vocals (4), production
Boz Burrell – bass guitar, lead vocals, production
Ian Wallace – drums, percussion, backing and co-lead vocals (4), production
Peter Sinfield – lyrics, VCS3 (2, 3), cover design and painting, production
Featured players:
Paulina Lucas – soprano
Keith Tippett – piano
Robin Miller – oboe
Mark Charig – cornet
Harry Miller – string bass
Wilf Gibson – violin, string orchestra leader
Uncredited musicians – strings
Islands
Prog Rock
Island
1971
LP
6
CD Discipline Global Mobile – DGM0504 /2004/
aj keď som začal s King Crimson albumom Discipline, 70.roky ma neskôr tiež dostali, tento album mám tiež veľmi rád, dychový nastroj Marka Chariga v poslednej skladbe je nádherný … ale najradšej z prvého obdobia skupiny mám aj tak In The Wake Of Poseidon a keď vidím obal tohto albumu ihneď sa mi vybavia, zúfalé trúbenie a tri funkčné a jeden /vraj/ fake, komíny Titanicu v skladbe The Devils Triangle
Zdarec a díky za komentář. Pokud zabrousíš i k starším textům zjistíš, že zrovna mě “In The Wake Of Poseidon” úplně nesedí a největší starosti mi dělá právě zmíněná “The Devil’s Triangle”. Nějak jsem nepochopil tvoje přirovnání ke komínům Titanicu, souvisí to nějak s obalem alba? Vím, že představuje nějakou symboliku, ale blíž jsem ji nikdy nestudoval.
to je čisto môj konštrukt, vyvolaný hrozivým zvukom, ktorý začína v 3:52 minúte, práve v skladbe The Devil’s Triangle, to bol základ a kedže v názve albumu je Poseidón, vládca mora, uctievaný námorníkmi ako ich ochranca, ale aj obávaný pre svoju náladovosť spôsobovať katastrofy, plus chaotická skladba, všetko mi to zapadlo do seba, ešte aj obal, sice len pri fakt velmi letmom pohľade, predstavuje vzorku pasažierov z Titanicu :), a neviem si predstaviť lepšiu mood music k nemej verzii filmu o tejto katastrofe
asi to bude inak, ale ja už ostanem pri tomto výklade 🙂
Vím přesně, kterej zvuk máš na mysli. Zajímavá teorie, dík za vysvětlení.
Tuhle desku ve sbírce nemám a při poslechu přiložených ukázek si říkám, že bych to měl napravit. King Crimson neposlouchám až tak často, potřebuji si na konkrétní desku vyčíhnout tu správnou náladu, ale tohle by se mi mělo líbit. Pomalu bych měl chystat narozeninovou objednávku, tak tam desku Islands snad nezapomenu zařadit.
Dodnes nechápu, jak mi mohla takhle komplikovaná hudba sednout (hlavně první strana alba) ale někdy se to tak sejde. Nevzpomínám si, že bych měl s poslechem nějaké potíže a dnes už znám tu desku prakticky nazpaměť. Ale jinak je to tak, jak říkáš. Není to muzika na každý den a na to, abych si ji opravdu vychutnal musím být správně nastavenej. Takže Islands si určitě kup a klidně tu “30th Anniversary Edition”. Myslím, že budeš spokojenej, protože hraje parádně.
První album od King Crimson, které jsem slyšel byl živák Earthbound s legendární verzí Schizoid Mana, mimo téhle skladby tam byly také dvě skladby z alba Islands. Tuhle desku jsem si nahrál o pár let později. Mám rád všechny desky co skupina vydala, ale tahle patří k těm oblíbenějším. První strana s úvodní Formentera Lady je parádní rozjezd, který končí snivou titulní skladbou. Tohle je deska, kterou si vždy rád poslechnu.
No, “Earthbound ” jsem si sice nekoupil, ale přidal jsem aspoň CD s “Larks’ Tongues In Aspic” a “Red”. Dneska už si nevzpomenu, proč jsem vynechal “Starless And Bible Black”, ale asi to pro mě byl až příliš tvrdej ořech. Tím jsem s kapelou skončil, barevnou trilogii nedám. Poslouchal jsem ji v souvislosti s recenzemi, které sem dával Antony a byl z té muziky úplně rozbitej.
Zdeny, díky za koment.
Ahoj, Lark´s Tongues In Aspic i Red jsou parádní pro mě, skladba Starless je nejlepší možné rozloučení s touto fází vývoje skupiny. Barevná trilogie má v sobě hodně z new wave a na žlutém albu má člověk pocit, že poslouchá Talking Heads. Na Starless & Bible Black si musí člověk zvyknout, první studiová strana desky je hodně podobná předchozí desce a na druhou live stranu si musí zvyknout, každým poslechem se zlepšuje.
O albu “Starless And Bible Black” jsem si na Wiki v rychlosti přečetl jen to, že obsahuje hodně improvizace. Nejspíš to mi bylo překážkou, ale těžko říct, fakt si to nepamatuju.