Druhé album Blackmoreovy družiny nahrávala oproti prvotině hodně pozměněná sestava. Z původních Elf, kteří s ním nahrávali desku Ritchie Blackmore’s Rainbow, ho na další hudební cestě provázel výškou sice malý, ale hlasově velice výrazný pěvec Ronnie James Dio. Ostatních se kytarista nekompromisně zbavil a tím ukázal, že má Rainbow pevně pod kontrolou a že do budoucna bude jen a jen po jeho. Nová trojice se ale u Blackmorea dlouho neohřála, protože následující album Long Live Rock ‘n’ Roll nahrává opět jiná sestava. S kapelou dál pokračuje pouze bubeník Cozy Powell a osvědčený Dio, zatímco basák Jimmy Bain a klávesák Tony Carey jsou nuceni se s ostatními rozloučit.
Někde jsem četl vyjádření, že deska Rising je nádherný broušený drahokam tvrdého rocku. S tím souhlasím, protože ta nahrávka mě chytla hned po prvním poslechu a bavit mě zatím nepřestala. Oceňuji především její délku, přece jenom ten původní vinylový formát měl oproti možnostem kompaktního disku něco do sebe. Být ta deska dvakrát delší, tak už by to bylo pro mě na úkor soustředěného poslechu, což by v případě tak skvělého materiálu byla velká škoda.
Šest skladeb zde obsažených vytváří velice sevřený a konzistentní celek, jenž od úvodního intra ve skladbě Tarot Woman až po poslední tóny závěrečného kvapíku Light In the Black ozdobeného vynikajícími Blackmoreovými vyhrávkami a sóly má schopnost udržet posluchače v plné pozornosti. Těch čtyřiatřicet minut, během nichž pochopím, že kytaristův odchod z Deep Purple byl ku prospěchu věci, skutečně uteče jako voda a já se při nich vlastně vůbec nenudím.
Nebudu se rozepisovat o jednotlivých skladbách, všechny jsou skvělé, ale minimálně jednu vyzdvihnout musím. Tou je epický kousek Stargazer, jenž se může směle přiřadit k takovým hardrockovým eposům, jako jsou například Child in Time či July Morning. Zde je vše v dokonalé symbióze, a to hudbou počínaje, přes vynikající pěvecký výkon až po orientem vonící kytaru. Někdo může namítnout, že Blackmore se hodně nechal inspirovat o rok starší zeppelinovskou skladbou Kashmir, to hodnotit nehodlám, ale je pravda, že obě písně jsou tím orientem načichlé až až. Pokud však Ritchie Blackmore hledal svůj rockový Olymp, tak podle mě ho skladbou Stargazer dosáhl.
Jestliže jsem u desky Ritchie Blackmore’s Rainbow slintal blahem, tak u jejího následovníka slintám dvojnásobně. Rising je skutečně klenot mezi hardrockovými nahrávkami a jak praví klasik, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak vše, co se proti tomu dá dělat.
Skladby:
01. Tarot Woman (6:10)
02. Run With the Wolf (3:49)
03. Starstruck (4:06)
04. Do You Close Your Eyes (3:00)
05. Stargazer (8:30)
06. Light In the Black (8:12)
All songs written by Ritchie Blackmore and Ronnie James Dio.
Sestava:
Ronnie James Dio – vocals
Ritchie Blackmore – guitar
Tony Carey – keyboards
Jimmy Bain – bass
Cozy Powell – drums
Rising
Hard Rock
Polydor
1976
LP
6
Tak takáto muzika ma nikdy neomrzí…
Martin, díky za peknú recku!
“Rising je nádherný broušený drahokam tvrdého rocku.”
Ba, je to mistrovské dílo, které zanechalo nesmazatelnou stopu v historii rockové hudby, bo vystihuje její podstatu v celé své kráse. Chvály na něj není nikdy dost, jen si neodpustím všetečnou poznámku, že broušení drahých kamenů je celkem zdlouhavej a ztrátovej proces, zatímco Rising vznikal na první/druhou dobrou a toho “odpadovýho” materiálu (vyřazené skladby, alternativní verze) taky moc nebylo. Vlastně nevím o ničem krom prvotního hrubýho mixu a lehce upravenýho pro první vydání na CD.
Uvádím jen jako další potvrzení úžasný tvůrčí atmosféry, v jaký Rising přišel na svět.
Borku, dík za komentář.
Tož tomuhle se nedalo odolat a protože mám zrovna chvilku času, tak mi to tady hraje. Už jsem to tu psal dřív, mám sice jen první dvě desky Rainbow (na jednom 2CD), ale Rising je pro mě top. Závěrečná “A Light In The Black” musela stát předobrazem většině následujících “guitar hero” kapel, s Y. J. Malmsteenem v čele. Vlastně máš v tom níže uvedeném komentáři recht. Hudební svět už byl v roce 1976 někde trochu jinde a na tu dobu je to až neskutečnej frmol. Díky za recku.
Já věděl, že tě potěším. Vzpomínám si na tvou recenzi na progboardu a jaký poprask tam vzbudila její délka (dle některých příliš krátká).
A jo, tak na to už jsem dokonale zapomněl. Tohle přepisovat postrádá smyslu, musel bych úplně od začátku. Teď mám před sebou aktuálně prázdnej list a je otázka, do čeho se příště pustím. Mám cukání vytáhnout zas něco z Německa, ale jestli to stihnu ještě do konce roku fakt netuším. Ten program teď máme docela nabitej, ale to asi každej.
Hlavně v klidu, však ono nám nic neuteče.
Přeji ti hezké svátky.
Nápodobně. Hlavně pohodu a nějaké to hudební potěšení pod stromečkem.
Docela živě si to pamatuju, jsem v prvním ročníku FS VUT a chodím si nahrávat muziku k jednomu kamarádovi z Olomouce, Blackmore odešel od Deep Purple a nahrál album se skupinou Elf, kamarád tu desku aktuálně dostal z Německa, vůbec nás ta deska neoslovila, nenahrál jsem si jí a po další desce od této skupiny jsem se nepídil. Až po skoro čtyřiceti letech jsem se dostal do sporu na tehdy progboardu ohledě desky Raising. Nedopadlo to pro mě moc dobře, ale od té doby jsem si tuhle desku poslechl a dokonce si jí koupil, najdou se chvíle kdy si jí i pustím, není to úplně můj šálek bylinkového čaje, ale už tu desku nezatracuju. Tradičně hezký čtení, klidné Vánoce všem.
Zdeny, dík za komentář. Chápu, že oproti trojici alb Deep Purple z počátku 70. let je tahle deska jinde, navíc doba už hard rocku příliš nepřála. Já bych Rainbow před třiceti – pětatřiceti lety asi taky odzíval, naštěstí se s věkem můj hudební radikalismus snižuje, někdy úplně mizí.