CD Discipline Global Mobile – DGM0503 /2004/
King Crimson do třetice a věru, pro nepřipraveného fanouška to není zrovna jednoduché poslouchání. Aspoň v mém případě to napoprvé skončilo naprostým fiaskem a nebyl jsem daleko od toho, poslat cédéčko otevřeným oknem směrem na jihozápad. Chtělo to pauzu a hlavně trpělivost…
K té hudbě mě však pořád cosi přitahovalo, ona s každou další ochutnávkou rostla, postupně získávala jasnější a pevnější kontury a nakonec to do sebe všechno zapadlo, jak puzzle. Pořád to sice není muzika ke každodenní konzumaci a na její poslech musím být vnitřně připravený, odpočinutý a s jasnou myslí, ale o to víc si ji potom užívám.
Cirkus (including “Entry of the Chameleons”) a hned na úvod tu máme ony typické K. Crimsonovské hrátky s dynamikou. Rozvážný začátek skladby je opravdu velmi, velmi potichu, volume tak logicky otočíte hezky doprava a vzápětí dostanete pecku, jak od elektrického ohradníku. Na dobu svého vzniku jsou tu podivuhodné zvukové efekty a v instrumentální mezihře krásný výstup mellotronu se saxofonem. Líbí se mi Frippova akustická kytara, která je poměrně v popředí a ozývá se střídavě z levého i pravého kanálu. Rytmus je nepokojný, složitý a za bicí soupravou excelentní práci odvádí Andy McCulloch.
Druhou v pořadí – Indoor Games – zahajuje unisono vyhrávající dechová sekce. Motiv je to opravdu chytlavej a skladba tak působí sevřeným a velice přístupným dojmem. No jo, jenže nebyli by to King Crimson, aby hned nato neotočili o 180 stupňů a v instrumentální masáži nebohého posluchače nezasypali kaskádami free jazzových sól.
Jedna podivnůstka končí a další začíná – Happy Family. Přes efekt prohnaný vokál, melodie připomínající dětskou říkanku, disharmonický a v závěru až kakofonický hudební doprovod. Tady King Crimson opravdu nikoho nešetří a cestu vpřed si razí v duchu zásady proč to dělat jednoduše, když jde to i složitě. Pro běžného konzumenta je tedy nejstravitelnějším soustem balada a akustická pohodička v jednom Lady of the Dancing Water. Bohužel si však také nelze nevšimnout, že Gordon Haskell není zpěvákem zrovna z nejvýjimečnějších…
Nesporným, ovšem zároveň i poněkud bizarním vrcholem alba je třiadvacet minut dlouhá a ze čtyř kapitol sestavená skládačka Lizard. V první strofě “Prince Rupert Awakes” mile překvapí účast Jona Andersona a nejen jeho zásluhou je to art rockový úvod par excellence. Následující “Bolero – The Peacock’s Tale” je zcela instrumentální a jedním dechem dodávám, že i úžasné. Kouzelně krásnou a podmanivou melodii dechových nástrojů, klavíru a mellotronu vystřídá dixieland a před mýma očima defiluje pohřební průvod v srdci New Orleans. Nebožtík relaxuje v dřevěné truhle, na svět dívá se z výšky a kolem všechno to tančí v divokém a barevném reji. Nic netrvá věčně a když okolí ztichne, přesouváme se do části třetí – “The Battle of The Glass Tears”. Nejprve je tu opět neškolený a trochu nejistý vokál Gordona Haskella, ale atmosféra začíná pomalu houstnout a exploduje v poměrně tvrdé a disonantní instrumentální části. Celé je to velice nelibozvučné, navíc setsakramentsky hlučné a posluchač tak dostane znovu pořádně zabrat. V samotném závěru zprava doleva prohučí falešná a stále se zrychlující kolotočářská melodie – “Big Top” – a šlus.
Myslím si, že ve své době byli King Crimson skutečnými performátory. Zněli a hráli jinak, než drtivá většina konkurence a v porovnání s jinými alby s datem narození 1970 byli na míle vpředu. A to nejen po stránce interpretační, ale i zvukové. Je skoro neuvěřitelné, jak svěže, moderně a hlavně skvěle tahle deska i po pětapadesáti letech zní…
Preference každého z nás se můžou lišit, ale já osobně stavím album Lizard mezi debut a In The Wake of Poseidon. S lehkým zaváháním čtyři hvězdičky.
SKLADBY:
1. Cirkus (including “Entry of the Chameleons”) 6:27
2. Indoor Games 5:37
3. Happy Family 4:22
4. Lady of the Dancing Water 2:47
5. Lizard 23:25
a. “Prince Rupert Awakes” (4:32)
b. “Bolero – The Peacock’s Tale” (6:32)
c. “The Battle of Glass Tears” (11:05)
I. “Dawn Song”
II. “Last Skirmish”
III. “Prince Rupert’s Lament”
d. “Big Top” (1:18)
SESTAVA – King Crimson:
Robert Fripp – electric guitar, acoustic guitar (1, 2, 4), Mellotron (1, 2, 5), Hohner Pianet (1, 4, 5), Hammond organ (2), VCS3 (2, 3), devices, production
Mel Collins – saxophone, flute
Gordon Haskell – bass guitar, vocals
Andy McCulloch – drums
Peter Sinfield – lyrics, VCS3 (2, 3), sleeve conception, production
Additional musicians:
Keith Tippett – acoustic and electric pianos
Robin Miller – oboe, English horn
Mark Charig – cornet
Nick Evans – trombone
Jon Anderson – vocals (5-a)
Lizard
Prog Rock
Island Records
1970
LP
5
CD Discipline Global Mobile – DGM0503 /2004/
King Crimson patřili a pořád patří ke skupinám od nichž mám rád všechno, každá deska je trochu jiná. Trochu radši mám následující Islands, ale tahle je prostě parádní dílo, které se jen tak neoposlouchá. Napsal si to moc pěkně.
Ano, máš pravdu, nepřipravený posluchač tuhle nálož nemusí skousnout. Když jsem si po dlouhém váhání konečně album Lizard pořídil, byl jsem překvapen, že i přes znalost obou předchozích nahrávek jsem vlastně nepřipraven vnímat hudební a myšlenkový svět King Crimson v plné kráse. Ale pracuji na tom a snad jednou si budu moct říci, že jsem pro pochopení páně Frippova díla udělal vše.
Snejku, ten text se mi moc líbí. Dík.
Zdeny, Martine: díky za vaše názory a komentáře. O tý desce bychom se mohli bavit hodiny, ale lepší by bylo rozpitvat ji někde u piva. Asi se však shodneme na tom, že jde o pořádnej posluchačskej oříšek (spíš kokosovej ořech) a takhle z hlavy si nedokážu vybavit jinou desku, na které by byly nebesky sladké melodie a komplikovaný hudební doprovod v tak ostrém kontrastu. Vezměte si jenom to “Bolero”, to je nádhera, která by mohla oslovit většinu milovníků jakékoliv hudby. Ovšem pak se rozpoutá bitevní vřava v podobě “The Battle of Glass Tears” a většina z nich by se nejspíš odplazila s hanbou z bojiště. A tohle všechno tady posluchač najde v jedné skladbě…
Zdenku, atmosférickou Islands miluju a časem ji sem určitě nahodím.
Lizard v dobe nevedomosti angličtiny som bez premýšľania prekladal pre seba ako “Lízatko”, čo mi v podstate ostalo ako alegorický názor na toto LP. Aj sa páči, aj nepáči, lebo je trošku kyslasté a nakoniec po dolízaní ostane tvrdé drievko s ktorým nevedno čo sa má spraviť. Nechať si ho na zlé časy a pošpárať sa znovu v Lizarde, teda pichnúť Jaštericu do brucha? V dobe spoznania (asi rok 1974) som všetkých komu sa King Crimson páčili považoval za neznalcov dobrej hudby a divil som sa im. Dnes poznám všetky LP od tejto kapely a mnoho z nich mám fyzicky doma na LP, ale nie všetky zvuky, hudobné motívy a disharmónie sú mi jasné a pochopiteľné. To sa dá povedať aj o textoch piesní, ktoré sú niekedy nepochopiteľné a zložité. Tak ako hudba z prvých dosiek. Robert Fripp je jasný, ale vyzdvihol by som na LP Lizard bubnovanie Andy McCullocha a basu Gordona Haskella. Tá dvojica je skvelá a Andy napriek zložitosti hudby ide vpred ako nezastaviteľný čas. Zdá sa mi, že práve bicie držia Lizard v pozornosti poslucháča a prepáči aj množstvo skoro až “nepekných” maličkostí, ktorými toto album priam kypí.