Až se zima zeptá, co jsem dělal v létě, nemusel bych si už vzpomenout, tož pár slov teď a tady.

Z několika navštívených živých akcí všeho druhu krátkou poznámku aspoň ke dvěma.
Již tradiční vystoupení Karla Kahovce s George & Beatovens na letním parketu ve vsi s poetickým názvem Jerusalem znovu přineslo pohodovou atmosféru, pěkný počasí a fůru písní z repertoáru domácí bigbítové legendy (včetně neodmyslitelných hitů Paní v černém a Poprava blond holky), plus několikero vzpomínek na Petra Nováka i na Kahovcovu dávnou spolupráci s Coutry beatem. Nevím, co by se muselo stát, abych za rok chyběl.

Stejné platí i o multižánrovém zážitkovém open-air festivalu “plném Ameriky”, jehož druhý ročník se uskutečnil v areálu dostihového závodiště v Pardubicích.
K vidu i snědku nabídl Friends Fest ledasco, k osvěžení tuzemský Urguel a k poslechu country (Cop), bluegrass (Robert Křesťan a Druhá tráva), jižárnu (Pumpa) a nechyběl ani Elvis, s kterým jsem se ale cíleně minul. Status hlavní hvězdy celého podniku ovšem náležel nezničitelným britským hardrockerům Uriah Heep, na jejichž koncertě jsem nebyl až nestydatě dlouho. Jednak čas vážně neskutečně letí a druhak, poslední živou zkušenost mi notně pošramotil nepřesvědčivý výkon frontmana. A u kapely, jež je mému srdci bližší než kdekterá jiná, jsem se jednoduše do dalšího předpokládaného trápení – bo zpěvák prostě nemůže vyměnit strunu a jet dál jako za mlada – nehrnul. Tehdy to až bolelo.

V rámci letošní akce se poprvé a naposledy většina přítomných sešla na jednom místě před hlavním pódiem a vymezený prostor zaplnila víc než slušně. Se snadno akceptovatelným zpožděním Boxovu formaci “vtipně” uvedl moderátor Martin Dejdar, na což daly naštěstí hned zapomenout první tóny nesmrtelnosti zvané Gypsy. Už otvírák koncertu i debutového alba jasně naznačil, v jakých mantinelech se bude příštích bezmála devadesát minut odehrávat.
Kapela od začátku šlapala jako švýcarský hodinky, jejichž výroba se nepřesunula do nejlidnatější země světa, zvuk jedna báseň, jak se člověk jen venku může spolehnout a nádavkem překvápko v podobě nevšedního výkonu služebně nejmladšího člena aktuální sestavy, basisty Daveyho Rimmera. Liverpoolský rodák usazený v centru Londýna mě zaujal natolik, že jsem se vydal po jeho stopách, jež mě dovedly mj. k projektu Zodiac Mindwarp & The Love Reaction a dvěma albům s jeho účastí – Rock Savage (2005) a We Are Volsung (2010). Každopádně stojí za slyš.
Kapelník a kytarista Mick Box, který na sklonku roku 1969 stál při zrodu Uriah Heep, touhle volbou znovu potvrdil, že se zas tak často při výběru svých spoluhráčů neseknul (a to se jich po jeho boku pár vystřídalo). Srovnatelnou potěchu totiž během celého vystoupení rozdával i poctivý úderník za bicí soupravou Russell Gilbrook a vlastně ani spolehlivý klávesista Phil Lanzon, který to se mnou – coby nepřímý nástupce Kena Hensleyho – nikdy neměl jednoduchý, náladu nekazil. Naopak.

A Bernie Shaw? Nedávno jsem si po koncertě Deep Purple postěžoval na časté Gillanovy odchody ze scény, těch tady nebylo zdaleka tolik, ale tím výčet plusů pomalu končí. Nebýt zařazení trojice skladeb z “jeho” éry, zbylo by už jen sympatické vystupování, vcelku zachovalý vzhled a manželství se sličnou ženštinou z Uherského Brodu, jež ho před lety dovedlo k prohlášení, že Slovácko se mu stalo druhým domovem.
Právě při Between Two Worlds, skladbě ze zatracovaného alba Sonic Origami věnované předčasně odejivším členům první klasické sestavy Davidu Byronovi a Garymu Thainovi, a především v obou číslech z poslední studiovky The Outsider (The Law a One Minute) kanadský zpěvák dokázal, že je schopen bez větších problémů odvést odpovídající výkon. Jenomže…
Je to začarovaný kruh, z něhož vedou pouze dvě cesty – postavit koncertní set výhradně na Shawově repertoáru, tj. počínaje albem Raging Silence (1989), nebo pěvce vyměnit. Nedokážu si představit, že by se Mick Box po některé z nich vydal.

Celou akci navzdory několika nevychytaným mouchám nemožno hodnotit jinak než pozitivně, aniž by se musel brát v úvahu výrazný nepoměr bohaté nabídky k chudému vleznému.

Z letní četby o muzice všechno ostatní převálcovalo červencové číslo hudebního almanachu Rock history, tentokrát věnované roku 1975. Tak jako v obou předchozích případech (1968, 1973) jsem přečetl komplet, což se u časáků (vč. hudebních) zas tak často neděje. A už se těším na další (1965 vychází zítra!).

K nákupům jsem se moc nedostal, za zmínku tak stojí snad jen tři kousky: 2LP Double Trouble Live (1985) od Molly Hatchet ještě coby následek prožitého amerického dne, LP Permanent Waves od Rush (1980), bo stará deska už přesluhovala, a letošní novinka od Eloy The Vision, The Sword And The Pyre v digipaku.

A poznámku jistě zaslouží i pár vybraných akcí, na něž jsem během léta dostal tip:
28. 10. 2017 – V mně neznámém Storm Clubu na Žižkově vystoupí Ken Hensley s doprovodným bandem Our Propaganda. Nenechme si tenhle návrat ujít!
17. 12. 2017 – 1. beatový festival po 50 letech, při němž ve velkém sále pražské Lucerny zahrají Energit, George & Beatovens, Jazz Q Martina Kratochvíla, Vladimír Mišík & ETC…, Prúdy, Lešek Semelka a S.L.S., Synkopy 61 a The Primitives Group.
10. 4. 2018 – S připravovanou deskou Lost on the Road to Eternity a dvěma změnami v sestavě (klávesy Rick Benton a bicí Lee Morris) se v pražském klubu Nová Chmelnice představí velmistři melodického hardrocku Magnum.

PS: Pro pořádek setlist: Gypsy – Look at Yourself – Shadows of Grief – Sunrise – The Law – Stealin’ – The Magician’s Birthday – One Minute – Between Two Worlds – July Morning – Lady In Black – plus Easy Livin’.
A sestřih: