Babe Ruth – First Base, 1972

Britská skupina Babe Ruth patří dnes bohužel mezi ty neprávem zapomenuté, anebo zastiňované a méně prosazované kapely, jejichž hudbu znají především pamětníci anebo fajnšmekři. S jejich existencí jsem se seznámil v polovině sedmdesátých let, kdy jeden brněnský disc-jockey měl jejich singl Wells Fargo a tahle skladba mě jednoduše řečeno popadla za pačesy.
V době, kdy hardrockový prostor vykrývaly kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, Atomic Rooster, Uriah Heep, Black Sabbath… to další představitelé tohoto masově vyznávaného rockového odvětví neměli nijak lehké a jejich prosazování se na hudební scéně záviselo nejen na zajímavých skladbách, výtečné interpretaci, ale i na produkci a práci manažerského zázemí a tady si myslím, že byly ony “rezervy”.
Než jsem dosáhl na jejich tehdy obtížně sehnatelné album First Base, uplynulo drahně času, ale dnes se jím pyšním ve své sbírce a myslím, že mám být na co.

WELLS FARGO – začátek zní velmi slibně, rytmizované pasáže bubeníka Dicka Powella vystřídá výrazný rockový riff a zvolna se odvíjí téměř santanovské rytmické členění a pak už se kapela rozbíhá vpřed. Máme tady poněkud nezvykle před mikrofonem zpěvačku – Jenny Haan, která má hlas jako břitva a chvíli mi trvalo, než jsem ji identifikoval jako zpívající ženský element. V mezihře se ovšem suverénním způsobem prosazuje kytarista Alan Shacklock, který nasadí šíleně rychlé tempo kytarové hry a jeho kytarový nájezd mě donutil smeknout imaginární klobouk. Mluvím-li o hardrocku, vím co říkám, ale přesto není tahle skladba tak úplně pravověrně hardrocková podle zavedených norem nazírání. Pořádně zaostřený zvuk saxofonu provází skladbu v její převážné stopáži s velkým nasazením.

THE RUNAWAYS – druhá skladba zabloudí do úplně jiných vod. Krásné baladické polohy, kde vnímám mírně frippovské kytarové proměny a zádumčivý sopránsaxofon, který má téměř arabský nádech. Přelévání smyčců se dobře spojuje s elektrickým pianem a nad tím se vznáší ve velebném rozměru hlas Jenny Haan – tentokrát totálně jiný. Spíš se přibližuje k Annie Haslam. Bukolická atmosféra staroanglické osamělé krajiny vytváří iluzi zamyšlení v terénu starých sídel v mlhavém oparu. Náladotvorně se zde objevují podobné postupy jako na crimsonovském albu Islands. Všechno je ale konkrétnější rockově průraznější, ale nikoliv agresivnější, přestože lze vycítit další gradování hudebního tématu, které se hlásí o svůj prostor. Dave Punshon vkládá do tématu zajímavé klavírní obraty a stále zesilující úporný sound nabírá na větším napětí důraznými rytmy a smyčcovými vlnami. Tohle už není rock, to je současná articifiální hudba s velkým dynamickým podílem. Paráda!

KING KONG – Babe Ruth se rozhodli poškádlit Franka Zappu a proto na setlist alba zařadili i jeho skladbu. Důrazný rockový riff se odvíjí vpřed jako nekonečně dlouhé tělo anakondy. Prolínání instrumentace přináší hráčskou komplikovanost a členitost daného tématu, kde vnímám preparované tóny elektrického piana a svižnou elektrickou kytaru. Punshon se vyrovnává se svým klávesovým partem skutečně výtečně a posouvání hudebního tématu mezi jazz a klasiku se zde děje velmi ústrojně, ovšem rockové téma je v základech nekompromisní. Powellovy bicí sice nehrají nějaké komplikované breaky, ale jeho hra je bytelná a pro rozjezd dalších nástrojů je jako letiště s velmi kvalitním povrchem ranveje. Hovořil-li jsem o hardrockových legendách v úvodu, jen těžko bych si dokázal představit, že by takový Iommi nebo Box dokázali zahrát takovéhle hudební eskapády, které mi připomínají spíš Johna Etheridge se Soft Machine. Skladba je brilantně zahraná a myslím, že i Frank Zappa a Jean-Luc Ponty by nic nenamítali proti takovému aranžérskému a muzikantskému pojetí. Dravý hardrockový riff v závěru nakonec vrcholí a je konec.

BLACK DOG – žádná coververze legendárního zeppelinovského songu se nekoná. Úvod zní jako nespecifikovaná historická hradní hudba. Máme tady zase baladu. Je zadumaná a krásně kolorovaná hlasem Jenny Haan. Obdivuji na ní krásně odstínění hlasu a schopnost zpívat jak subtilně lehce (jako třeba Sandy Denny), stejně jako rockově dravě a drsně. Bicí nástroje se zvolna rozbíhají i s další instrumentací a skoro bych řekl, že tady máme nějaký derivát Fairport Convention. Je to ovšem jenom zdání. Další část skladba nám představí výtečné klavírní party Davea Punshona, které se prolínají v klasicizujících okamžicích se zemitou úderností. Baskytara Davea Hewitta zde hraje melodické linky, zatímco kytara Alana Shacklocka seká akordické proměny, ale i v playbacích o sobě dává znát svou tónovou kresbou.
Z balady jsme se přesunuli do zemitě úderné skladby a také hlas Jenny Haanové už má patřičné zuby a v lecčems mi připomíná Němku Ingu Rumpff. Rocková identita zde vystupuje z mlhy a máme zde pořádně řízný hardrock s úsečnými hammondovskými přiznávkami. Výtečně proaranžované klasické rockové téma s podílem precizní melodické linky. Shacklokovy vzestupné kytarové pasáže ukončují tubular bells. Lze jenom chválit.

THE MEXICAN – a jsme zase v úplně jiných vodách. Mexicano hombres oblečení v rockovém kabátě. Přesto se ze skladby nevytrácí ona latinizující atmosféra, což potvrzuje celkové klima panující uvnitř skladby. Perfektní baskytara a přídavné percussion a kastaněty nechybějí. Melodická linka je opět precizně vystavěná a Shacklock svými elastickými kytarovými party opravdu exceluje za doprovodu elektrického piana jazzmana Punshona. Bez akustických kytar, ale s patřičnou graciézností a mírným patosem v mezihře. Haanová zpívá s velkým zaujetím a kytary se vezou jako po namydleném schodišti za doprovodu dusajících bicích a cong. Téma je ovšem částečně legálně vypůjčené od legendárního Ennia Morriconeho a tak nad tímhle bigbítem vidím zasmušilý vyraz mého oblíbeného Clinta Eastwooda, jak cválá vyprahlou pustinou do neznáma. No vida, a pak že do westernů se hodí jenom country music!? Tady se potvrzuje, že tohle tak úplně stoprocentně neplatí. Radost poslouchat to svištění kytar a práskání imaginárního biče nad harmoniemi téhle zajímavé skladby.

JOKER – úvod je ve znamení clavinetu a pak už se ozve drsné rockové téma s pořádně vypilovaným riffem. Ve zpěvu se zde střídá drsná poloha Jenny Haan a zpívajícího Alana Shacklocka. Výtečný rockový duet, jen co je pravda a i když je skladba ve své stavbě relativně jednoduchá a přehledná, přesto z ní aranžmá dělá velmi zdařilý hardrockovou kousek, v němž Shacklock přesvědčuje o svých kvalitách i invenčních polohách. Nikdo se nešetří a hraje se zde opravdu na doraz a přitažlivost tématu je zcela jednoznačná.
Je to z odstupem času starý model rockové hudby, ale nepřipadá mi nijak vyčpělý. Jeho barevnost je dána strhující interpretací, chytlavým aranžmá a i po čtyřiceti letech se dokážu nejen z téhle skladby, ale i z celého alba opravdu radovat.

Vedle hudby je mým velkým koníčkem i etnografie USA a tím pádem i westernová tématika – za což se dodnes nestydím. Pokud se ovšem podařilo spojit rock s westernem, tak alespoň podle mého subjektivního nahlížení došlo u mě k velkým vnitřním vibracím. A přesně k tomuto došlo i na albu Babe Ruth, třebaže už název orientoval album ke známému hráči baseballu (nemýlím-li se). Myslím, že plný počet hvězdiček album ustojí.

Původně zveřejněno 16. 3. 2012, editoval Borek

SKLADBY:
A1) Wells Fargo (Alan Shacklock) 6.14
A2) The Runaway (Alan Shacklock/David Whiting) 7.12
A3) King Kong (Frank Zappa) 6.40
B1) Black Dog (Jesse Winchester) 8.03
B2) The Mexican (Alan Shacklock) 5.45
B2.a) Per Qualche Dollaro In Piu (Ennio Morricone)
B3) Joker (Alan Shacklock) 7.42

Produkce Nick Mobbs & Alan Shacklock

SESTAVA:
Janita ‘Jenny’ Haan – zpěv
Dave Hewitt – basová kytara
Dick Powell – bicí, perkuse
Dave Punshon – klávesové nástroje
Alan Shacklock – kytary, zpěv, varhany, perkuse
&
Gaspar Lawal – konga, bongos
Brent Carter – saxofóny
Harry Mier – hoboj
Peter Halling – violoncello
Clive Anstee – violoncello
Manny Fox – violoncello
Boris Rickleman – violoncello
Jeff Allen – bicí (2)

First Base Book Cover First Base
Babe Ruth
Hard Rock
Harvest/EMI
1972
LP
6

Pridaj komentár