Dust

Kenny Kerner: “Všichni jsme vyrůstali v brooklynské čtvrti Flatbush. Chci říct, podívejte se na tu sestavu! Tři kluci a manažer z Brooklynu, jaké asi byly jejich šance?”

Dust vznikli v New Yorku na podzim 1968. Tehdy se dal dohromady zpěvák a kytarista Richie Wise se dvěma teenagery, bicmenem Marcem Bellem a basákem Kennym Aaronsonem. Nespoutaný projev při pravidelném obehrávání repertoáru The Who a Rolling Stones v místních klubech jim brzy zajistil pozici nejpopulárnější kapely v Brooklynu. Koncem roku 1969 se spojili s Kennym Kernerem, jenž dodal texty k několika Wiseho skladbám, stal se manažerem skupiny a zajistil pořízení demonahrávky, která jim pomohla ke smlouvě s labelem Kama Sutra, spadajícím t. č. pod Buddah Records Neila Bogarta. Známý “bubblegum king” si přál mít konečně ve své stáji i legitimní rockovou kapelu, což se mu bohatě vyplnilo.

V září 1971 vychází eponymní debut, na němž Dust udeří hned po odpískání svižnou Stone Woman, jejíž zkrácená verze byla vybrána na doprovodný singl. Vydechnout nedají ani Chasin’ Ladies s říznou kytarou, hutná bluesovka Goin’ Easy, nebo strhující jízda Love Me Hard, natožpak bezmála desetiminutová From A Dry Camel, která je zřetelným odkazem na jejich hlavní inspiraci zeza velké louže. Všechny songy překypují nevyčerpatelnou zásobou energie a představují výživnou porci psychedelického heavy rocku, který má svou magickou atmosféru. Přesto je pro mě vrcholem alba skladba s odlišnou náladou a celou řadou nápaditých momentů i odkazů do budoucna Often Shadows Felt. Jen závěrečná Aaronsonova instrumentálka Loose Goose se mi dlouho zdála být nutným nastavením krátkého díla, čím dál víc si ale dokážu užít především jeho basu.

Při zmínce o albu nemožno nedodat, že pouze třem z několika tisícovek mnichů a prominentních palermských občanů, jejichž mumifikované nebo nabalzamované pozůstatky se nacházejí v katakombách pod tamním kapucínským klášterem, se poštěstilo dostat na vizionářský obal první desky, která každopádně víc než dostatečně naladila ke sledování budoucích kroků Dust na hudebním poli, což podpořila i Kernerova vzpomínka na práci ve studiu: “Dělalo to moc lidí, byl to takovej miš-maš. Jako polívka, do který se hodí, co je po ruce… Nebyli jsme s Richiem spokojeni, jako autoři jsme měli jasnou představu, jak by mělo album znít. Dohoda s Bogartem zněla jasně – příští album si uděláme sami!”

Majitel vydavatelství slib neporušil a druhé album Hard Attack, jehož sound byl obohacen smyčcovou sekcí řízenou Larrym Wilcoxem, nepochybně nemá daleko k ryzí hardrockové dokonalosti.
Hned úvodní pohodová Pull Away/So Many Times, stejně jako nefalšovaná rocková vypalovačka Learning To Die nechaly konečně vyniknout i Wiseho přesvědčivému zpěvu a instrumentální Ivory podá ten nejpřesvědčivější důkaz o zdokonaleném muzikantství zúčastněných, zatímco závěrečná strhující Suicide pro změnu připomene první album. Čarokrásná akustická půlminutovka potom napíše tečku za druhým, které výrazně přispělo ke zvýšení reputace skupiny. Přesto se Dust začátkem roku 1973 rozpadli.

Kenny Aaronson se nejprve připojil k art rockovým Stories, v roce 1974 absolvoval turné s Hall & Oates, a později se stal jedním z nejžádanějších baskytaristů. Nahrával s Foghat, Blue Öyster Cult, Sammym Hagarem, Lesliem Westem, Grahamem Parkerem, několik let spolupracoval s Rickem Derringerem, Joan Jett a působil v doprovodných skupinách Billyho Idola i Boba Dylana.

Marc Bell po jednom albu s Estus pokračoval v punkových Richard Hell & the Voidoids a v roce 1978 nastoupil k legendárním Ramones, kde zůstal – už jako Marky Ramone – až do jejich konce v roce 1996 (s přestávkou v polovině osmdesátých let). V březnu 2002 byl s Ramones uveden do Rock and Roll Hall of Fame v New Yorku, později nahrál několik alb s vlastní kapelou The Speedkings, s níž absolvoval i světová klubová turné. Během dvou návštěv Kanady v roce 2003 natočil album se zdejší punkovou skupinou Teenage Head, které vyšlo o pět let později.

Richie Wise založil s Kennym Kernerem produkční firmu, podílel se např. na třetím albu Stories, na prvních dvou albech Kiss a v osmdesátých letech začal pracovat pro kalifornskou společnost Scotti Bros. Records.

Kenny Kerner v současné době předává své bohaté zkušenosti studentům v hollywoodském Musicians Institute.

DISKOGRAFIE:
1971 – Dust (Kama Sutra)
1972 – Hard Attack (Kama Sutra)

8 názorov na “Dust”

  1. Zdravím, moc fajn čtení, Borku.
    Neodpustím si ale jednu drobnost (znáš mě)… Hned ve třetím odstavci (toho úžasného) článku je „mé oči dráždící“ slůvko „zeza“. Věřím, že se jedná o Tvůj autorský záměr, ale mi tento „novotvar“ pasuje spíše na „patvar“, každopádně takové slovíčko ve spisovné češtině není (což vím, že víš). Takže bych ho doporučoval nahradit „nedráždivým“ a správným „zpoza“…
    Ať už se rozhodneš to udělat, či ne, tenhle můj komentář pak odmažte. 😉

    1. Zdravím, bez ohledu na drobnosti děkuju a dodávám, že ano. Příležitostný užití patvarů, netradičních obratů a dalších zpestřovadel psaného projevu je záměrnou a neodmyslitelnou součástí většiny textů, co jsem kdy zplodil. Bo nad to není, když se člověk u práce i pobaví. Však?
      Jo, a taky jednu drobnost. Až teď jsem s hrůzou zjistil, že s pravděpodobností hraničící s jistotou (viz Tvůj příspěvek) neprošel můj návrh na přísný zákaz emotiků na tomto fóru.

      1. OK…
        Chvilku mi zabralo dumání o tom, zda se mám považovat za emotika či nikoliv a co to vlastně je, neb mi hned nedošlo, že se jedná o emoticon na konci mé poznámky (no, čas už pokročil a mysl je znavená). Jelikož jsem však nakonec prohlédl, tak tentokrát dalšího nepřipojím…
        (A po včerejším “Hard Attack” si dnes dám před spaním od DUST eponymní debut.)

          1. No tak fajn… Mně by to tolik nevadilo, mám rád novotvary; ale je novotvar a „novotvar“…
            Tohle mi zkrátka přišlo hloupé, ale je jasné, že subjektivní vnímání je subjektivní vnímání, proto je nikomu nevnucuji. A hlavně – v žádném případě tím ani v nejmenším nemíním naznačovat, že by snad takový měl být i autor – tedy Borek! (Dobře vím, že opak je pravdou.)
            😉

Pridaj komentár