Praha, O2 Arena, 22. 5. 2017
Pražský týden hudby, kdy hlavní město Česka krátce po sobě zažije vystoupení Deep Purple, Depeche Mode a Rammstein, zahájilo vystoupení britské hardrockové legendy, která vyrazila na definitivně poslední turné, jímž dává dlouhé sbohem svým fanouškům. V našich končinách o ně nikdy neměla nouzi, což i tentokrát potvrdilo nejen pořadatelem uváděné numero 13.000 příchozích, ale především prostý pohled kolem sebe. Plno bylo všude.
Přesně s úderem osmé večerní letního času rozjela svou hřmotnou jízdu čtyřčlenná kanadská formace Monster Truck z Hamiltonu v provincii Ontario. Jejich bezmála 40minutový energický rock/metal nenadchl, ani neurazil. Kytaristovo skotačení v dresu české hokejové ikony vyznělo sympaticky, příslibem pro hlavní vystoupení bylo nazvučení, s nímž v těchto multifunkčních prostorách obvykle bývá potíž. Co taky chtít po hale bez duše…
Ve 21:12 mého času zazněly první tóny Time For Bedlam, otvíráku letošní studiové novinky Infinite, který je pro rozjezd koncertu (jak) stvořený. Za těch pár let, co jsem kapelu neviděl, jakoby se nic nezměnilo, od samého začátku šlape jak dobře namazaný stroj. Tohle není rutina, výkon pro výkon, ale hraní pro radost. A Gillan? Při následující porci klasických čísel Fireball a Bloodsucker se nešetří, při singlové Strange Kind of Woman dá dokonce vzpomenout na zlatá japonská léta, čas ovšem nesvede zastavit ani on. Počáteční nasazení se v průběhu večera obrátí proti němu a jeho opakované odchody ze scény brzy začnou působit rušivě.
S absencí bubenického sóla, bez něhož jednoduše není hardrockový koncert kompletní, se však jedná o jediné výtky na adresu jinak strhujícího představení, k jehož vydařenosti vedle již zmíněných špičkových instrumentálních výkonů a kolektivního nasazení přispěl i zvolený setlist, který nezapomněl jak na další skladby z aktuální desky, tak na připomenutí předchozího povedeného titulu Now What?!, jež vhodně podoplňovaly nezbytné koncertní položky.
Že i vystoupení kapely s věkovým průměrem 68 roků může gradovat, přesvědčil závěrečný blok základního setu v podobě vrcholného sólového výstupu klasicky školeného klávesisty Dona Aireyho s tradiční (nadšeně přijatou) variací na Smetanovu Vltavu, následovaný comebackovou nesmrtelností Perfect Strangers, nejzdařilejším provedením Space Truckin’, co jsem kdy zažil, a svěžím podáním povinné finálovky Smoke on the Water, jež dalo jasně na srozuměnou, že ani dalších 15 let nesmyslného obehrávání songu na radiu Beat ho fanouškům neznechutí. Tak už to s geniálnostmi chodí.
Chvilku po půl jedenácté hala bouří a právem žádá přídavek ke krátké 80minutové hlavní části programu. A brzy se dočká. Dobře rozpoložená veteránská parta sice vynechá občasně uváděný klenot Highway Star, avšak nastaví ho jinými osvědčenými kousky Hush a Black Night, jež proloží zábavným Gloverovým sólem.
Koncert definitivně končí, jak dlouho se ještě bude psát živá historie Deep Purple v tuhle chvíli netuší ani členové kapely. Každopádně jim ale patří dík a obdiv za další nezapomenutelný zážitek. Při nazvučení toho večera a zvolené projekci si ho snad tentokrát bylo možno odnést z každého kouta nevlídné haly.
Zpáteční cestu jsme jako vždycky věnovali probírání prožitého, výměně postřehů i plánování dalších akcí. Doma jsem ještě při noční kávě zkusil, jestli už někdo svižně nepřidal video na YouTube.
Pátrání i chuť mi však v zárodku utnula zpráva o teroristickém útoku na návštěvníky koncertu americké popové zpěvačky Ariany Grande v anglickém Manchesteru. Podle prvních zpráv při explozi zahynulo nejméně 22 lidí, dalších 59 bylo zraněno. Mezi mrtvými jsou děti. Podle policie se odpálil sebevražedný atentátník.
Zpravodajská sebranka z naší veřejnoprávní televize, zaslepená politickou korektností, se nestyděla ještě ráno o hrůzném zločinu psát jako o incidentu…
A politické “elity” u nás i v EU mají další možnost lidem představit v praxi svůj program pro Evropu 21. století – tlachat a truchlit.
Sestava:
Ian Paice – bicí
Roger Glover – basová kytara
Ian Gillan – zpěv
Steve Morse – sólová kytara
Don Airey – klávesové nástroje
Setlist:
Time for Bedlam (Infinite, 2017)
Fireball (Fireball, 1971)
Bloodsucker (In Rock, 1970)
Strange Kind of Woman (singl, 1971)
Johnny’s Band (Infinite, 2017)
Uncommon Man (Now What?!, 2013)
The Surprising (Infinite, 2017)
Lazy (Machine Head, 1972)
Birds of Prey (Infinite, 2017)
Hell to Pay (Now What?!, 2013)
Perfect Strangers (Perfect Strangers, 1984)
Space Truckin’ (Machine Head, 1972)
Smoke on the Water (Machine Head, 1972)
plus
Hush (Shades of Deep Purple, 1968)
Black Night (singl, 1970)
Ďakujem za príjemné čítanie. Absencia bubeníckeho sóla, obzvlášť od Paicea, môjho vzorového bubeníka, to by ma určite sklamalo. Ale pochybujem, že by ma sklamal koncert ako taký!
Čítal som už niekoľko recenzií z vystúpenia a jednu by som sem odkázal, lebo je úvahou na tému, ako môže stará hudba osloviť mladých.
Dík za všechny reakce i za odkaz, který však bohužel nemožno brát jako korektní pokus o výpověď generace s odstupem, bo ho pisatel nevyužil jako výhodu, ale jen jako zbraň proti sobě.
Tož jen obecnou poznámku, že z Infinite zahráli i Johnny’s Band a jestli si u toho Gillan pomáhal z papíru, je mi absolutně volný.
A jednu osobní, že tak jako vždycky jsem si to poctivě odstál v kotli. Na svých (většinou) nohách, za svoje peníze. Že Párplové nehráli “skočnou muziku”, ale dlouhý sóla (ještě jich bylo málo), na plátně nepromítali floydovský obrazy a že kotel nepařil jak na nějakým Bíbrovi, se může zdát nepochopitelný právě jen lidem jako je pisatel – kteří o skupině vědí dohromady … nic.
Jo a ještě něco – pokud je kapela schopná výkonu, jakého jsem byl toho večera svědkem, 47 (!!!) roků poté, co si nechala obličeje “vytesat” do skály, má nezpochybnitelné právo si je nechat tesat úplně kamkoli (navíc se jedná o vtipnou reminiscenci, úvaha o samožerství je nemístná až trapná).
Na podzim roku 1970 jsem slyšel z magnetofonu na intru poprvé tuhle skupinu a to jejich mistrovské dílo In Rock. Skupinu jsem zařadil okamžitě mezi ty , které rozhodně nesmí chybět na mých páscích, až si koupím vlastní magnetofon. To se stalo přesně za rok. Skupinu jsem tehdy přímo hltal, zájem opadl po vydání nevýrazného alba Who Do We Think We Are, ale Burn to napravil, Stormbringer to zase totálně po…l. Zájem nenastal ani po jejím reunionu, reputaci v mých očích a uších si pánové opravili v roce 2009 koncertem v Praze. Sice si jejich nové desky nekupuji ani je neposlouchám, ale podle toho co píšeš a podle setlistu to musela být jízda, nezapomněli ani na moji oblíbenou Black Night a Hush, kterou jsem ještě na základce slyšel z radia, ale nevěděl jsem , že to hrají oni. Díky za pěkné čtení.
Borek, díky za report! Vypočul som si ukážku a dá sa usúdiť, že nazvučenie haly bolo naozaj OK.