Hudební události roku 2018

STUDIOVÁ ALBA:
První polovina letošního roku se nesla v duchu rčení “po posvícení bejvá … půst,” nakonec se ale počtem nových děl starých mistrů nijak nelišil od předchozích výživných let. A stejně jako v minulosti, i tentokrát se mi do osobní dvacítky nejvydařenějších alb vešlo několik sólových titulů od muzikantů, kteří zaktivovali svůj autorský potenciál až mimo domovskou kapelu.

A Parley With Angels – Fish
Není to regulérní album, ale i ta půlhodina nového materiálu, jež je předzvěstí připravovaného titulu Weltschmerz, funguje jak se patří a svoje místo si tu nepochybně zaslouží. Vzešla z osvědčené autorské kooperace s dvojicí kytaristů Robin Boult a Steve Vantsis, kterou možno na rozdíl od zbytku studiové sestavy slyšet i v živé části EP, jež je záznamem vystoupení v londýnské Islington Assembly Hall v prosinci 2017.

As Long As I Have You – Roger Daltrey
Album vydané po čtvrtstoleté sólové přestávce je autorovými slovy: “… návratem ke kořenům, kdy jsme byli začínající kapelou, která hrála soulovou muziku pro pár lidí.” V sedmi skladbách kytaroval kariérní souputník Pete Townshend, čtyři z jedenácti songů jsou předělávkami zpěvákových oblíbených čísel, jež ho provázela životem. Sice víc oblibuju samotný kořeny, ale tenhle návrat rozhodně stojí za slyš.

Crossing The Tracks – David Cross
K jarnímu instrumentálnímu experimentu Another Day se saxofonistou Davidem Jacksonem (ex-Van der Graaf Generator) přidal neúnavný houslový virtuóz další jedinečný titul s tuctem podmanivých skladeb, jejichž atmosféru dotváří půltucet vokalistek včetně jednoho hlasu z nebe, patřícího proslulé zpěvačce jemensko-židovského původu jménem Ofra Haza.

Egypt Station – Paul McCartney
Nemám to moc s čím porovnávat, bo ani všechna předchozí alba s McCartneyho účastí dohromady (vč. Beatles, Wings, sólo) jsem neslyšel tolikrát, jako samotný Egypt Station. Četl jsem spoustu recenzí, postřehů, dojmů a při každým poslechu špekuloval, co že se to vlastně stalo… Už asi vím.

El Dorado – John Sloman
Zpěvák a multiinstrumentalista s nedobrou zkušeností z Uriah Heep v aktuálním století ožil a od Dark Matter (2003) nahrává alba, jež by mu mohla závidět leckterá zavedenější jména. El Dorado pojednává o tragickém osudu jeho bratra Roberta poté, co odjel do Arkansasu, onemocněl a vrátil se do Walesu, kde strávil bezmála rok v nemocnici, než nakonec zemřel. K jednotlivým částem příběhu Sloman připojil svůj komentář.

Eye Of The Stygian Witches – Ashbury
Veteráni arizonské hudební scény Randy a Rob Davisové a pečlivě připravené třetí album vydané v kooperaci s německým labelem High Roller Records i na LP. Přebal je úlitbou metalové komunitě, která Ashbury přijala za své, obsah ovšem kráčí pevně ve šlépějích svých melodických předchůdců s uhrančivou kombinací akustických a elektrických kytar a vokálních harmonií. Radost poslouchat.

Gravity – Praying Mantis
Fanouška Uriah Heep nemůžou rozhodit časté personální rošády, za svým neuspořádaným vztahem k partě kolem Tina a Chrise Troyových jsem tak vždycky viděl spíš metalovej odér prvních alb, která rozhodují o tom, zda kapelu důsledně sledovat. Až s odstupem času jsem zjistil, že během let kamsi vyvanul a poslední tituly s vůní AOR si plně vychutnávám. Bonusem budiž působivé obaly Rodneyho Matthewse, který s kapelou spolupracoval už zkraje osmdesátých let.

Heroes – JCM
Digipak obsahuje jedenáct pečlivě vybraných kusů (LP jinak seřazených devět, schází Grease The Wheels a Foyers of Fun) a je znamenitou coverovou poctou mnohým zesnulým kolegům a přátelům v podání colossálního tria JCM (Jon Hiseman, Clem Clempson, Mark Clarke). Až mrazí při pomyšlení, že přerušené turné k albu bylo poslední aktivitou výjimečného bubeníka, jenž byl iniciátorem celé akce. Zemřel sedm týdnů po odehrání posledního koncertu.

In My Head – THE KRP
Nevšední album projektu Keithe Reida, do loňského roku výhradního textaře a nehrajícího člena Procol Harum, na němž se mj. podílela i dvojice John Waite a Steve Booker spolupracující již na Reidově přehlíženém debutu The Common Thread (2008). Slovy Manfreda Plötze, muzikanta (t. č. ve službách Pavlov’s Dog) a majitele bavorského labelu Rockville Music, kde album vyšlo: “Je to nádherná sbírka oduševnělých písní, která však není pouze o hudbě, ale rovněž o mimořádném Keithově talentu. Je to básník a zároveň jedinečný fenomén v hudební historii, jenž byl po desetiletí nezbytnou součástí slavné kapely, aniž by s ní sdílel scénu.”

Living The Dream – Uriah Heep
Všem škarohlídům navzdory bude kapelník Mick Box se svou partou dál objíždět všemožný štace a v nepravidelných intervalech vydávat nová alba. A pro obé vždycky najde vděčné publikum. Však ani tomuhle titulu neschází žádný z atributů, které z Uriášů dělaj, co jsou, včetně hymnických refrénů, hlavního poznávacího znamení kapely. Ocenit nutno i přínos kanadského producenta Jaye Rustona, který se ukázal být skvělou volbou… Schválně, kdo si dneska vzpomene na Melissu Millsovou?

Lost on the Road to Eternity – Magnum
Album opětovně zabalené v poutavém přebalu Rodneyho Matthewse pokračuje v cestě nastolené s příchodem nového milénia. Pravda, ne každý se na ni s kapelou vydá, bo vzletné melodie vždy balancují na hranici kýče a nepřekročí ji pouze skuteční mistři oboru. Clarkin je velmistrem. Navíc obklopeným jedinečnou sestavou, jak bylo možno v Česku znovu zažít i naživo.

Meanwhile, Back In The Garage – Graham Bonnet Band
Z první sestavy Bandu sice po frontmanově boku zůstala jen sličná basistka Beth-Ami Heavenstone a chvílema se tu zbytečně tlačí na pilu, přesto je nové album vydařeným pokračovatelem titulu The Book (2016), ať už se zrovna line v hardrockovém, metalovém nebo pompézním hávu. Bonnet si poradí se vším.

On The Edge – Frijid Pink
Zástupce kdysi košaté detroitské scény oslavil padesátku mimořádně svěžím a vyrovnaným dílem, které tentokrát nehyzdí nemožný obal, jak tomu u Frijid Pink bývalo zvykem. Co na tom, že z původní sestavy zbyl poslední mohykán Rick Stevers (bicí) a že už to ani není takovej Adrenaline, co kdysi.

One of A Kind – Don Airey
Klávesista Deep Purple s titulem z University of Nottingham a diplomem z Royal Northern College of Music v Manchesteru se podílel na vzniku celé řady desek, které se řadí k naprosté klasice. Na pátém sólovém albu ho doprovází osvědčený band s výborným zpěvákem Carlem Sentancem a ještě lepším kytaristou Simonem McBridem. Nejen řemeslná kvalita, ale i potěcha z hraní tu čouhá z každé noty.

Prodigal Dreamer – Pavlov’s Dog
Během nekončícího evropského turné (často a rád vzpomenu na pražské zastávky ještě za časů Ozzyho…) si Surkampova formace odskočila do domovského St. Louis, kde natočila album o 13 výživných skladbách. Vyšlo v ten samý den na stejném labelu jako Reidovo In My Head a poslouchá se náramně, nejen přebal však dává tušit, že studiový kruh kapely s nenapodobitelným frontmanem se uzavřel.

Reinvention – Gryphon
O novém albu nevšední progfolkrockové formace v klasické sestavě se začalo mluvit už na podzim 2007, první reunionová desetiletka však přinesla jen minimum koncertů a v dubnu 2016 odchod Richarda Harveyho, vytíženého jinými aktivitami. Roky zrající materiál se ale nakonec přece jen dočkal a zaplať pánbů za to. Je důstojným holdem gryphonovské minulosti i oslavou jejich přítomnosti.

Resurrection – Michael Schenker Fest
Nezpochybnitelnou instrumentální dovednost, v minulosti mnohokrát prokázanou kompoziční zručnost a nádavkem žánrovou věrnost nabízí slovutný kytarista, jenž se v nejčerstvějším projektu spojil s kvartetem zkušených vokalistů (Graham Bonnet, Doogie White, Gary Barden a Robin McAuley), s nimiž nahrál ve všech směrech poctivé hardrockové album. Pro někoho málo, pro jiného dost. Pro mě až až.

Roads Less Travelled – Martin Barre
Vynikající album osobitého kytaristy s dlouhatánskou zkušeností po boku Iana Andersona aneb pestrá směsice rockové, bluesové, lidové i progové hudby, osvěžená hlasem dvojice folkařek, které vhodně doplňují osvědčeného Dana Crispa. Na škodu není ani mnohde přítomný závan tullovské minulosti, divit se mu nemožno.

The Road To Hell – Sunstorm
Již pětialbový projekt v čele s nestárnoucím americkým pěvcem J. L. Turnerem. Právě stabilně skvělý frontman povyšuje Sunstorm nad mnohé další řemeslně zručné produkty vzešlé z dílny aktivního italského labelu Frontiers Records, založeného v roce 1998 byznysmenem Serafinem Peruginem.

Wonderworld III – Wonderworld
Třetí deska vikingskoitalské trojice Wonderworld (Roberto Tiranti, Ken Ingwersen a Tom Arne Fossheim), která se sehrávala po boku Kena Hensleyho coby poslední sestava Live Fire, vznikala na podzim loňského roku ve studiu Lionheart v norské metropoli Oslo. Zpívající basista sice radikálně změnil imidž, nosné nápady a přehršel energie z minulých alb však zůstaly.

OSTATNÍ:
Domácí titul (1), živák (2), koncert (3), událost (4) a průser (5) roku plus očekávání (6).

1a) Tulák po hvězdách – Progres 2
Koncepční album vydané v rámci oslav 50. výročí kapely, nahrané stabilní a našlapanou sestavou Pavel Váně, Zdeněk Kluka, Pavel Pelc, Miloš Morávek a Roman Dragoun. Zhudebněný příběh na motivy stejnojmenného románu Jacka Londona z roku 1915 není na první dobrou, vyžaduje soustředěný poslech. A plně si ho zaslouží.

1b) Černý racek / To nejlepší – Oldřich Veselý
Ne všechny posmrtné tituly jsou především projevem hyenismu zainteresovaných osob a firem. Kompilace Černý racek, jejímž editorem byl Karel Deniš, je vkusnou poctou muzikantovi, jakých u nás nikdy nebylo nazbyt. Obsahuje 16 ideálně vybraných skladeb z období 1968-2011 a výpravný booklet se vzpomínkovým textem Petra Gratiase, kompletní diskografií a archivními fotkami.

2) Memories In Rock II – Rainbow
Vítaný připomínač vzpomínek na jeden vydařený nostalgický večer v Praze, sestavený z trojice koncertů Ritchie Blackmore’s Rainbow v Británii (Londýn, Glasgow a Birmingham) s téměř totožným setlistem, doplněný novým songem Waiting For a Sign. V limitovaném počtu je k mání i na 3LP, s jejichž vkládáním do risingovského obalu si Ritchieho label Minstrel Hall Music hlavu nelámal.

3) Us + Them Tour – Roger Waters
Koncertním měsícem loňského roku byl jednoznačně duben se třemi výtečnými pražskými akcemi (Magnum, Rainbow a Waters), o nichž psáno na Rockovici pod samostatnými hesly. Z ostatních mi nejpříjemnější překvápko přichystali Slade ve finále 3. ročníku pardubického Friends festu, přátelského festivalu plného Ameriky. Gudbuy T’Jane!

4) Bohemian Rhapsody – film
Už jsi viděl Bohemian Rhapsody? Otázka, který se koncem roku nedalo uniknout, stejně jako obecně příznivému přijetí filmu, ale i poznámkám o řadě nepřesností, jichž se jeho tvůrci dopustili. Jako vyhlášenej faktografickej magor říkám, no a co? Však to není dokument, ale hranej film, kterej má být “oslavou rockové skupiny Queen, jejich hudby a především Freddieho Mercuryho.” A taky že je.
Potlesk na konci filmu, to jsem v kině zažil podruhý v životě, po 40 letech.

5) Česká hymna 2.0Miloš Bok
Za normálních okolností bych za omyl sezóny označil album Tattooed On My Brain, přestože naživo jsem si před časem skotskou legendu s Carlem Sentancem na McCaffertyho postu celkem užil. Tohle ale prostě nejsou Nazareth.
Už s příchodem loňského jara si ovšem průserový titul najisto zarezervovali pánové Jiří Kejval a Miloš Bok s nápadem stejně pošahaným jako neomluvitelným. První coby předseda Českého olympijského výboru a původce zhůvěřilého podniku, druhý jako hudební skladatel. I s odstupem času si troufám říct, že nic tak odpudivýho jako byl jejich návrh nové verze státní hymny, jsem v životě neslyšel. Postfaktická doba vymknuta z kloubů šílí, tož snad ani nepřekvapí, že jeden za tu zhovadilost neváhal vyhodit 600 tisíc a druhý žádal metál…

6) 2019
Čerstvá zkušenost velí držet se při zemi, tož prozatím si bohatě vystačím s lupenem na Progres 2 v Pardubicích, bo do Lucerna music baru jsem se koncem roku na jejich výroční koncert nedostal. Těším se a zároveň doufám, že se nakonec podaří i příběh Darrella Standinga připravit k jevištnímu předvedení, jak o tom píše Pavel Váně na stránkách kapely.

6 názorov na “Hudební události roku 2018”

  1. Veľmi zaujímavý „rebríček“. Priznám sa, veľa nových vecí nepoznám, ale z toho, čo sa mi dostalo do uší, ma zo zoznamu príjemne prekvapili nahrávky Ashbury, Frijid Pink, JCM, Uriah Heep, ale aj sólo Don Airey a John Sloman.
    Na druhej strane, nijako tragicky nevnímam nahrávku Nazareth, aj keď som z nej nepadol na zadok. Dan McCafferty je skutočne nenahraditeľný a je jasné, že to už nie je „ten“ hardrockový Nazareth. Tattooed On My Brain beriem ako začiatok novej etapy v živote skupiny.
    V okolí počúvam samú chválu na „queenovský“ film. Raz sa k tomu možno dostanem.
    Progres 2? Osobne som nezaťažený minulosťou, takže nemám s čím porovnávať, ale novinku som skúsil. Po dvoch vypočutiach mám dojem, že všetky ostré boli vypálené už v úvodnom prológu, ale dám tomu ešte šancu.
    Borek, vďaka za zaujímavé zmapovanie uplynulého ro(c)ku!

  2. Borku, dobře sestavené! Ostatně jako vždy.
    U mne to bylo takto, jen velmi stručně.
    Magnum – Lost on the Road to Eternity
    Judas Priest – Firepower
    W.e.t – Earthrage
    Uriah Heep – Living the Dream
    Nordic Union – Second Coming
    Black Tiger – S/T
    The Night Flight Orchestra – Sometimes the World Ain’t Enough

  3. Pre mňa bol v uplynulom roku naj album od Soft Machine. Páčil sa mi Airey, milujem JCM, ale tiež ma potešila krabička Spirit – It Shall Be a spoločné vydanie prvých dvoch albumov Blodwyn Pig.

    Film Bohemian Rhapsody je vynikajúci film o známej kapele. Všetko v ňom funguje a užil som si ho. Naposledy bol podobne vydarený film o kapele vekovitý The Doors s Kilmerom.

  4. Já se současné hudbě vůbec nevěnuju a tak není divu, že ze všech v článku uvedených desek jsem slyšel jenom pár vzorků z “Tuláka po hvězdách”. Nicméně, četlo se to výborně a byl jsem zvědavej na onen avizovaný průšvih roku.

    O tej státní hymně jsem něco zaslechl. Nějakého mudrlanta napadlo, že by si pak naši sportovci užili trochu delších “svých pět minut slávy” na stupních vítězů. Bral jsem to jako plácnutí do vody, nebo žert. Vůbec netuším, že se nějaké návrhy na novou hymnu opravdu objevily, ale hledat je snad raději ani nebudu…

    Borku, dík za pěkný čtení.

    1. Snake: S každoroční inventurou nových desek starých mistrů jsem začal před lety ještě na progboardu. Impulsem byl fakt, že z ostatních zveřejněných žebříčků na netu jsem povětšinou neznal ani notu. A popravdě, právě o nich jsem si myslel, že jsou plný “současný hudby”, ale asi tomu termínu rozumíme každý jinak.
      PS: Až na Wonderworld všichni v seznamu uvedení muzikanti/kapely nahráli svou první desku mezi lety 1963 – 83.

Pridaj komentár