CD VM 2000 – VM CD 091 /2004/
Ivano Alberto Fossati (21.09.1951) je všeobecně uznávanou personou na poli italské populární hudby. Prosadil se jako zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, vyhledávaným byl rovněž jako hudební producent a svoji dlouhou kariéru uzavřel posledním koncertem, konaným v Miláně 19. března 2012. My se však vraťme na její začátek, protože vůbec prvního většího úspěchu dosáhl s kapelou Delirium…
Fossati se stal členem Delirium (dříve Sagittari) v roce 1970 a o rok později jim vyšel pěkný a na svou dobu opravdu progresivní debut Dolce acqua. Kromě něj natočili několik komerčně úspěšných singlů, z nichž nejúspěšnějším se stala písnička Jesahel. Tu Fossati napsal spolu s Oscarem Prudentem a oba si tak zajistili nesmrtelnost a prokletí zároveň. Singlu se jenom v Itálii prodalo víc, než milion kusů a šestnáct týdnů neslezl z první příčky italské hitparády. Samotná píseň se prosadila rovněž v zahraničí, s verzemi v angličtině, němčině, francouzštině, turečtině a dokonce (údajně) i ve vietnamštině. Našel jsem stránku, obsahující seznam 22 různých coververzí a kvůli předělávce hip hopových Public Enemy došlo i na soudní spor s Universal Records. Na 22. ročníku festivalu v San Remu, konaném v únoru 1972 obsadila písnička Jesahel šesté místo a tady si nemůžu odpustit malou perličku. Jedním ze tří moderátorů tohoto festivalu byl herec Paolo Villaggio, kterej o pár let později natočil svůj první film s fanoušky bláznivé komedie milovaným účetním Fantozzim.
Pro vydavatelskou společnost to bylo pochopitelně terno a v touze po dalším velkém hitu tlačila na kapelu víc, než by bylo zdrávo. To, že by se měl stát slepicí snášející zlatá vejce však Fossati neunesl, takže nechal Delirium napospas osudu a vydal se na sólovou dráhu. Debutoval v roce 1973 albem Il grande mare che avremmo traversato a my si ho teď pojďme v krátkosti představit:
Deska s klasicky “italskou” stopáží (36 minut) obsahuje deset kousků a jenom u jednoho z nich (La realtà e il resto) je jako autor hudby uvedenej Mauro Culotta. Pod zbytkem už je podepsanej pouze Fossati, kterej na album přispěl nejenom vokály a flétnou. Nahrál rovněž foukací harmoniku a něco akustických kytar, ale zbytek už svěřil hostujícím hudebníkům. Těch se sešlo hned dvanáct (a to nepočítám smyčcové těleso s dechovou sekcí), ovšem jména vám toho asi moc neřeknou a jejich výčet si můžete přečíst dole pod recenzí.
S hudebním zařazením to není úplně jednoduché, ale rozhodně nečekejte žádnej bugr. Ani progresivní rock. Spíš dobovej pop, s jazzovými prvky a melodramatickým doprovodem smyčcového orchestru. Fossati se chtěl z vlivu své bývalé kapely zcela vymanit, takže jediným společným znakem je jeho charakteristické hlasové zabarvení. A flétna, kterých je tady vskutku požehnaně.
Pop. Z pohledu ortodoxního rockera pejorativní nálepka, ale když se to umí, poslechnu si i ten. A Fossati skutečně uměl, protože k vlezlým a přeslazeným cajdákům má tahle muzika sakra daleko. Jeho písně se poslouchají opravdu dobře a občas překvapí i nějakými těmi technickými finesami. Jako v jazzových instrumentálkách Jangada a Da Recife a Fortaleza. Obě patří k nejlepším položkám na desce a že s flétnou skutečně válel Fossati dokazuje rovněž v závěru melancholické písně La realtà e il resto.
Z těch introspektivních, melancholií prostoupených balad jsou tady ještě All’ultimo amico a titulní, do dvou částí rozdělená Il grande mare che avremmo traversato. Budiž, bez balady by se ta deska asi neobešla, ale raději mám instrumentální a půvabně melodickej kraťas Il pozzo e il pendolo. Připomíná mi filmovou melodii (Fossati se při jejím komponování inspiroval povídkou Jáma a kyvadlo od E. A. Poea) a jen lituju, že je tak krátká.
Pop rockové písně Canto nuovo a Vento caldo obsahují melodické refrény s výraznou podporou dvojice sboristek a jediným zaváháním je pro mě až předposlední Riflessioni in un giorno di luce nera. Působí na mě dojmem narychlo spíchnutého pokusu o malej hit, ale svým strojeným “veselím” se na album vůbec nehodí.
Stejně, jako první dvě desky Delirium, i Fossatiho prvotinu vydal label Fonit Cetra a je fakt, že na něm nešetřil. Dvanáct prestižních hostů, smyčcové těleso a dechový oktet museli něco stát, nemluvě o prvotřídním zvuku a krásném rozevíracím obalu s koláží italského umělce Gigiho Merla. CD reedice z roku 2014 je věrnou vinyl replikou s tracklistem, kredity a jednou čb fotografií vytištěnými uvnitř obalu. Osmistránkovej booklet obsahuje fotky středových štítků původní LP, texty písniček a krátkou Fossatiho biografii v italštině a angličtině. Nosič vyšel jako součást ucelené řady “Italian Progressive Rock” a tak mu nechybí ani italské OBI.
Je to pěkné, pečlivě vyprodukované a do detailu vypiplané album, jehož nákupu nelituju ani v nejmenším. Na druhou stranu musím přiznat, že cokoliv od Delirium mi sedí víc a je jedno, jestli s Fossatim, nebo bez něj. Za tři.
SKLADBY:
01. Il grande mare che avremmo traversato (parte prima) – 1:32
02. Jangada – 5:05
03. All’ultimo amico – 4:35
04. Canto nuovo – 2:17
05. Il pozzo e il pendolo – 2:48
06. Vento caldo – 4:38
07. Da Recife a Fortaleza – 3:52
08. La realtà e il resto – 4:15 (testo: Ivano Fossati – musica: Mauro Culotta)
09. Riflessioni in un giorno di luce nera – 3:20
10. Il grande mare che avremmo traversato (parte seconda e finale) – 3:20
SESTAVA:
Ivano Fossati: voce, flauto traverso, ottavino, chitarra acustica, armonica
Mauro Culotta: chitarra acustica, chitarra a 12 corde, chitarra elettrica
Beppe Moraschi: pianoforte
Gigi Cappellotto: basso
Claudio Farinatti: batteria
Andrea Sacchi: chitarra acustica
Romano Farinatti: pianoforte
Amleto Zonca: vibrafono, marimba
Giorgio Azzolini: contrabbasso
Marco Ratti: contrabbasso
Pino Colucci: violino
Paola Orlandi, Wanda Radicchi: cori
Il Grande Mare Che Avremmo Traversato
Rock
Fonit Cetra
1973
LP
10
CD VM 2000 - VM CD 091 /2004/
