Když 27. února 1973 vyšla ve Spojených státech šestá deska Billion Dollar Babies rockové skupiny Alice Cooper, byl pisatel těchto řádek malým miminkem a o nějakém Vincentu Furnierovi z města Detroit neměl vůbec tušení. Později by se mi ten chlápek asi líbil, ale kdybych ho tenkrát viděl, asi bych se té tváře s černě podmalovanýma očima dost lekl a měl dlouho děsivé sny.
První skutečně hudební setkání přišlo tuším v roce 1989, kdy jsem na rakouské televizi zaregistroval klip Poison z Cooperova alba Trash. Píseň mě zas tak neoslovila, avšak její interpret se mi vzhledově dosti zamlouval. V té době jsem si myslel, že se ten týpek skutečně jmenuje Alice Bednářová a strašně se mi to jméno líbilo. To, že se jedná o pseudonym, mi docvaklo až o něco později, stejně jako že je podepsán pod spoustou zajímavé muziky.
Jeho první deskou, která mě naprosto odrovnala, byl počin Love It to Death z roku 1971. A to mi na celkem dlouhou dobu stačilo. Jenomže nakonec muselo dojít k nevyhnutelnému a já objevil nahrávku s jedovatě zeleným obalem připomínajícím peněženku a názvem Billion Dollar Babies. A bylo to pro mě stejně důležité setkání jako s její o dva roky starší předchůdkyní.
To album mě chytilo na první dobrou. Bylo mi celkem jedno, o čem ten šílenec za mikrofonem zpívá, užíval jsem si velice chytlavou hudbu nahranou skvěle šlapající rockovou úderkou. Od pompézního otvíráku Hello, Hooray jsem si říkal, jak je možné, že mi taková paráda tak dlouho unikala.
Mimochodem, úvodní skladba je jediným převzatým kouskem na albu, pod dalšími kousky jsou již podepsáni členové kapely, dvakrát dokonce i s producentem Bobem Ezrinem. Ale tím největším překvapením pro mě bylo, když jsem zjistil, že tím druhým zpěvákem v neskutečně podmanivé titulní pecce je anglický písničkář Donovan. Jeho a Cooperův hlas jdou neuvěřitelně k sobě a ta skladba má, možná i díky těm dvěma hlasům, neskutečný hitový potenciál a není jediná na tomto báječném albu.
Absolutním hitem, aspoň v mých uších, je píseň Elected, pocitově ji vnímám jako mladší sestru generační hymny I’m Eighteen a nerad bych rozhodoval, která z nich je lepší. Hitové ambice nacházím i u skladby No More Mr. Nice Guy. Někdo možná namítne, že to není ta úplně top skladba, ale mě se její nálada a jistá rocková rozvernost líbí.
A na závěr nás čeká skutečný horor skrývající se pod názvem I Love the Dead. Sugestivní záležitost, v níž se zpěvákův hlas neustále opakující, že miluje mrtvé, chvílemi až bolestně vrývá do mého mozku a nutí mě přemýšlet, zda to s těmi mrtvými nemám taky nějak podobně. Naštěstí je to konec, jinak bych se asi regulérně zbláznil.
Uznávám, že oproti mým oblíbeným britským hardrockovým kapelám byli Alice Cooper asi jinde. Každopádně to jejich spojení hororového kabaretu s glamrockovými a hardrockovými prvky jim baštím se vším všudy. A i když mě další alba sólového Alice Coopera příliš neoslovila, možná až na noční můru, tak musím uznat, že tento chlápek odvedl pro divadelní pojetí rockové hudby hodně práce, a čert ví, kde by bez něj byli Kiss či Mercyful Fate.
Skladby:
01. Hello Hooray (4:15)
02. Raped And Freezin’ (3:19)
03. Elected (4:05)
04. Billion Dollar Babies (3:43)
05. Unfinished Sweet (6:18)
06. No More Mr. Nice Guy (3:06)
07. Generation Landslide (4:31)
08. Sick Things (4:18)
09. Mary Ann (2:21)
10. I Love The Dead (5:09)
Sestava:
Alice Cooper – vocals, harmonica
Michael Bruce – guitar, keyboards, backing vocals
Glen Buxton – guitar
Dennis Dunaway – bass, backing vocals
Neal Smith – drums, backing vocals
Hosté:
Donovan – vocals on the song “Billion Dollar Babies”
Marc Bolan – guitar
Steve „Deacon“ Hunter – guitar
Mick Mashbir – guitar
Dick Wagner – guitar
Bob Dolin – keyboards
David Libert – backing vocals
Billion Dollar Babies
Rock
Warner Bros. Records
1973
LP
10
Já jsem svůj vztah k Alice Cooperovi dostatečně vyjádřil v komentáři pod reckou Love It to Death a už se k němu nebudu vracet, ale album Billion Dollar Babies jsem samozřejmě zkusil a dopadlo líp, než jsem čekal. Překvapila mě jeho rozmanitost a množství zajímavých hudebních odboček. Myslím tím např. dechové nástroje v trauermarši “Sick Things” a závěrečné “I Love The Dead”, latino vsuvku v písničce “Raped And Freezin’”, nebo piano v “Mary Ann”.
Ovšem skladbou, která mě dostala je pátá “Unfinished Sweet”. Nejdřív jsem si myslel, že mě šálí sluch, tak jsem si vyhledal text a ona je to opravdu zubní vrtačka. A následující instrumentální vsuvka (dokonce s mellotronem) je přímo zabijácká. Pro mě vrchol alba, kterému se nevyrovná ani šlágr “No More Mr. Nice Guy”. Asi jediná věc, kterou jsem z desky znal.
Díky za recku, album mě zaujalo a ještě se k němu vrátím. A ta promo fotka v náhledu textu je vynikající.
Zdarec, to o té zubní vrtačce jsem nevěděl. Mně se na Alicovi líbí ta pestrost, posluchač neví, s čím přijde v další skladbě. Někdy to přežene jako třeba na albu Schools Out, jindy mu to vyjde a vznikne z mého pohledu dokonalé dílo.
Jsem rád, že jsi tomu věnoval svůj čas.
Jen tak ze zvědavosti jsem se podíval, kde a jestli by se dalo CD “Billion Dollar Babies” koupit a našel nějaká novější vydání v digipacku, ale i krabku “Original Album Series” s pěti alby z let 1973-78. Stála pár korun, tak jsem ji vzal. Dosud jsem od Alice neměl ve sbírce ani notu.
Tak to jsem nečekal, že tě tak nahlodám. Pak dej vědět, jak to slyšíš.
Martin, díky za recku, mám tento album rád. Nereagujem na všetko, ale čítam každý príspevok a som vďačný za každý článok…
Zdarec, jsem rád, že jsem ti kápnul do noty.
O interpretovi vyšel na počátku sedmdesátých let v souvislosti s vydáním desky School’ s Out krátký sloupek. Už ta zmínka o spolupráci Franka Zappy na prvních dvou deskách byla zajímavá. Tebou recenzovaná deska je doslova plná hitů a Elected jim kraluje. Mám tuhle desku rád, ale mnohem více se mi líbí zmiňovaná Love It To Death. Hezky napsané.
Ahoj Zdeny, tušil jsem, že se ozveš. První dvě desky jsem samozřejmě slyšel, ale ti praví Alice Cooper jsou pro mě na Love It To Death a právě na biliónech. Jsem rád, že ty moje bláboly čteš.