Nezadržitelně se blíží termín pražského koncertu Deep Purple, na který vyrazím s mladým od dcery. Jako jindy jsem ho s předstihem předzásobil základní diskografií kapely (studiovky komplet, plus pár živáků) a dodal několik vět, bo trocha historie nikoho nezabije, všakže:

Z prvních tří desek poslouchám nejvíc debut, kterýmu vládnou cover verze – Help zvyknu uvádět jako příklad, že i z popovýho hovna se dá uplést parádní bič, Hush hráli jako přídavek na posledních koncertech, co jsem byl. Zmínit třeba i fakt, že původní sestava natočila všechen materiál v rozmezí pouhých 10 měsíců (!) a taky výkon pěvce (Rod Evans, jeden z největších smolařů v dějinách rockový hudby), plus že celoživotně oblibuju prvního basáka Nicka Simpera. V létě 1969 dostali oba padáka, což mi nikdy úplně nesedlo, ale co už…
Druhá sestava (značená Mark II) se uvedla koncertem se symfonickým orchestrem (znám vydařenější), načež se navěky zapsala do historie trojicí tzv. klasických alb In Rock, Fireball a Machine Head s nesmrtelnostmi jako Child In Time nebo Smoke On The Water a dala na originální sestavu většinově zapomenout. Přidala živý dvojalbum Made In Japan (právem řazeno mezi nejlepší koncertní nahrávky všech dob) a rozhádaná (kytarista Blackmore vs. zpěvák Gillan) končila deskou Who Do We Think We Are, na který je to znát.
Trojice alb (Burn, Stormbringer a Come Taste The Band, 1974-75) s Coverdalem a Hughesem je zas trochu jiná, pořád dobrá-výborná (na posledním z nich, který u nás vyšlo jako Ochutnávka, už nehraje Blackmore, ale znamenitej US kytarista, předčasnej nebožtík Bolin), skladby jako Mistreated, Sail Away, Gypsy, Soldier of Fortune, Love Child nebo You Keep on Moving řadím mezi to nej, co kdy kapela stvořila. A podceňovanej, ale skvělej živák Made In Europe historii Párplů uzavřel, mysleli jsme tenkrát, že nadobro…

O možným restartu se ale po letech začlo mluvit i v Československu a taky, že jo. V létě 1984 nahrála klasická sestava album Perfect Strangers, vyšlo v říjnu, o necelý dva roky dýl ho vydal i Supraphon. Podle mýho dodnes nejlepší deska reunionových dějin (titulní song hrajou vždycky).

I na každým dalším albu je toho ale dost, proč ho poslouchat, vč. titulu The House of Blue Light, o kterým dobře nemluví ani členové kapely (pořád MK II, ale už zase rozladěný). Nový kolo sporů ukončil Gillanův odchod, desku Slaves And Masters nazpíval Joe Lynn Turner (jeho jediná s DP). Dobrej zpěvák, v rozhašený kapele tehdy ale asi jedinej, komu záleželo na výsledku. Tahle sestava 4. 2. 1991 odstartovala evropský turné vůbec prvním koncertem Deep Purple v ČR (ve Vítkovicích), několikrát ho vysílala televize.
V létě 1992 Turnera vykopli a už potřetí nastoupil Gillan, album The Battle Rages On bylo ale pro MK II definitivní konečnou, tentokrát se ovšem sbalil Blackmore, nedokončil ani turné (zbývající nasmlovaný termíny odehrál Satriani).
Konkurs na stálýho kytaristu v listopadu 1994 vyhrál Steve Morse a dobře, že tak. Purpendicular je podařený dílo, Abandon ještě vydařenější. Kapela šlapala a vyrazila na nekonečný turné, až na jaře 2002 z koncertního kolotoče vystoupil klávesák a zakládající člen Jon Lord  (historicky první klidný odchod z Deep Purple). Na jeho místo nemoh’ přijít nikdo lepší než Don Airey, však se od tý doby složení nezměnilo, a to už uběhlo 15 roků!
Hned první album týhle sestavy Bananas žeru z reunionovejch titulů nejvíc, zato Rapture of The Deep mi nikdy pořádně do ucha nevlezlo, ale třeba to bylo daný už tím debilním obalem (nikdy si na nich moc záležet nedali, ale tohle už je vážně moc). I proto jsem se další desky trochu bál, Now What?! ale všechny chmury rozehnalo a Infinite je veskrze solidním pokračováním (co by za takovej kus jiný kapely daly).

The Long Goodbye Tour startuje 13. 5. 2017 v Bukurešti, Praha je sedmou zastávkou. Těším se.

Toliko ve zkratce, snad ještě jen, že by ve změti změn a jmen nemělo zapadnout, že jediným stálým členem Deep Purple je bubeník Ian Paice.
Plus poznámka ke dvěma singlovým skladbám – Black Night jsem nemoh’ nevybrat. Jednak slavila úspěch v celý Evropě, druhak ji pokaždý hrajou. Navíc ji přidali na výroční vydání alba In Rock, takže si teď spousta nepamětníků myslí, že tam patří odjakživa (chjo…). Neměl jsem ji nikdy rád, navíc je kradená.
When A Blind Man Cries je úplně jinej případ. Bohužel ji Blackmore nesnášel (taky ji nikdy nehrál naživo), tož se nedostala na album Machine Head, ale skončila jen jako druhá strana singlu. Škoda. S Morsem v sestavě ji zařazujou jak kdy, ještě jsem to štěstí neměl, třeba se dočkám(e) teď.

PS: Setlist odehraných koncertů hovoří jasnou řečí – When A Blind Man Cries nebude, zato hned čtyři kousky z nového alba a dva z minulé desky. Tož tak.