DAVID GILMOUR – RATTLE THAT LOCK, 2015

Jaromír Merhaut pro Spark 2015

To se takhle nad novým albem Davida Gilmoura potkalo mé uštěpačné a vstřícné já/já:

Homeopatická máčka.
Ne, osobní hudební vyznání.
„Money“, to byla panečku úderná rocková halekačka, a ne henten „Rattle That Lock“.
Náhodou, já si podupkával.
Pardon, u „Faces of Stone“ jsem zachráp, o čem to bylo?
O umění poslouchat, já se naproti tomu krásně zasnil, a u sóla se vznesl k nebesům…
Jejda mane, „A Boat Lies Waiting“, další rohypnolka!
Něžný bottleneck, hypnotické akordy klavíru, hebký zpěv – že by zapomenutá skladba z Odvrácené strany Měsíce?
No, „Dancing Right in Front of Me“ je jen obyčejná „pohoda, piánko, jazz“.
Ano, na tom se – bez toho „jen“ a „obyčejná“ – shodneme.
„In Any Tongue“ – únavná melancholie s patetickým sólem.
Ale kuš, malá reminiscence na „Comfortably Numb“.
Slušná instumentálka.
Slušná? „Beauty“ je famózním strojem času, až někam k „Meddle“ jsem se proposlouchal.
Utahaný půlnoční barový blues.
Neboj, u „The Girls In The Yellow Dress“ si to v putyce dopovíme.
Chvílemi jak nepovedená odhozená cihla ze Zdi, „Today“.
Mně se líbí.
„And Then…“ je skvělá.
Jo. Tak vidíš.

Oproti Rogerovi je David plošší, jednostrannější.
Gilmour hraje na rozdíl od Waterse přímočaře, nesnaží se posluchače ani šokovat, ani zatlouct do země přívalem pompy a světoborných témat.
Jdeme na ty body, já za čtyři.
Já za šest.
Tak večer v knajpě.
Jasně.

P. S. 2021 – Ještě hodně dlouhých tónů přeji sobě, nám všem i Davidovi k dnešním pětasedmdesátinám!