CD Harvest, Musicline.de – 7243 5 35164 2 0 /2002/
V pořadí čtvrté studiové album německých Triumvirat dostalo název Old Loves Die Hard a vyšlo v druhé polovině roku 1976. Do té doby tříčlenná sestava se na něm rozrostla o zpěváka Barryho Palmera, takže z tria byl najednou kvartet a jméno kapely přestalo odpovídat aktuální situaci. Pochybuju však, že by to někomu vadilo. Ostatně, Tři mušketýři byli také čtyři a kolik s tím nadělali parády…
Po všech stránkách přelomové album přineslo řadu změn a tak se je pokusím v krátkosti zrekapitulovat. Tou nejzásadnější byl odchod baskytaristy a zpěváka Helmuta Köllena a protože to bylo těsně před začátkem natáčení, bylo zapotřebí najít urychleně jeho náhradu. K alespoň krátkodobé výpomoci se podařilo přesvědčit “ztraceného syna” a spoluzakladatele Triumvirat Dicka W. Frangenberga, který se chopil basové kytary. Na sólovej zpěv si však nikdo z kapely netroufal a trn z paty jí vytrhnul teprve zmíněný Barry Palmer, naverbovanej prostřednictvím inzerátu v britském hudebním magazínu Melody Maker.
Album Old Loves Die Hard se nahrávalo v oblíbených EMI Electrola studiích v Kolíně nad Rýnem, od 5. ledna do 6. dubna 1976 a jak je vidět, docela se to táhlo. V souvislosti se změnami v sestavě vznikalo v těžkých podmínkách a náklady na jeho výrobu údajně přesáhly částku 120 000 západoněmeckých marek. Nutno dodat, že poprvé ve své historii se Triumvirat vykvajzli na nějakej koncept a nabouchali kolekci samostatných songů s převahou balad. Evropská edice vyšla v jednoduchém, černobílém obalu potištěném velkým písmem, ale mě se líbí spíš ten americkej, s myší zahnanou do kouta a zobrazenou přes zvětšovací sklo. Docela odpovídá tehdejší složité situaci v kapele.
Na úspěchy svých předchůdců album Old Loves Die Hard úplně nenavázalo, ale např. v Portugalsku se stalo prodejním hitem číslo jedna a vyneslo kapele zlatou desku. Znamenalo však konečnou pro basistu Frangenberga a co víc, s Triumvirat se rozloučil i dlouholetý bubeník Hans Bathelt. Svým odchodem zároveň rozpoutal krátkou bitvu o práva na jméno kapely, takže další album – Pompeii – muselo vyjít pod hlavičkou New Triumvirat, ale to už je jiná kapitola…
Musím uznat, že i přes výše uvedené těžkosti je to vcelku povedená deska a nejenom svým zvukem se docela podobá předcházející Spartacus. Vměstnalo se na ni sedm skladeb, ovšem novější CD reedice obsahují ještě jednu bonusovou píseň navíc.
Na první odzemek si člověk musí kapánek počkat, protože na úvod je tady osm minut dlouhá balada I Believe. Art rocková parádnice s propracovanou stavbou a řadou zajímavých instrumentálních vsuvek. Barry Palmer dokazuje, že zpívat opravdu umí a oporou je mu dokonce Kolínský dětský sbor pod taktovkou H. G. Lenderse. Rovněž následující a do tří strof rozepsaná instrumentálka A Day in a Life je z větší části pomalá a pořádné tempo nabere teprve v závěrečné, sotva půldruhé minuty dlouhé kapitole Panorama Dusk.
Za první skutečnej vrchol alba bych označil pecku The History of Mystery. Na původním vydání byla rozdělená do dvou částí, takže tvořila spojovací článek mezi oběma stranami vinylové desky, ale ve skutečnosti je to jedna dlouhá skladba se stopáží dosahující dvanácti minut. Písničku s podobným motivem – The Deadly Dream of Freedom – Triumvirat nahráli už na předcházejícím albu, ale tady tu melodii přivedli k absolutní dokonalosti. Z nástupu syntezátoru na začátku druhé minuty jsem úplně auf a musím dát zapravdu všem, kterým to vzdáleně připomíná hudbu k československému science fiction seriálu “Návštěvníci” z roku 1983.
Ve skladbě The History of Mystery si kapela dovolila povolit uzdu svým instrumentálním dovednostem, takže uhání ve svižném tempu, ovšem A Cold Old Worried Lady je už opět uslzenou baladou a tentokrát i s doprovodem sladkobolných smyčců. Tenhle kýč mě nechává vcelku chladným a těším se na vrchol alba č.2, bezmála jedenáct minut dlouhou instrumentální palbu Panic on 5th Avenue. V stoprocentně největším kraválu na desce se v hlavní roli předvede Jürgen Fritz s kompletním, klapkostrojovým arzenálem a je to pořádná jízda. Inu, medvěd se probudil a tak se nedivme, že tančí…
Finále v podobě titulní písně Old Loves Die Hard se moc nepovedlo, protože jde o další, navíc docela tuctovej slaďák. Na jejím místě bych si představoval spíš něco energičtějšího, což mi alespoň částečně splňuje bonus v podobě singlu Take a Break Today. Ten kapela natočila v Los Angeles již v roce 1975 a nedá se mu upřít jistej hitovej potenciál.
Z desky cítím, že kapela už má ten svůj vrchol bohužel za sebou a dopředu se sune jen vlastní setrvačností. Prakticky veškerej materiál složil Fritz, což by sice nebylo úplně na škodu, ale z jeho ruky se kamsi vytratila lehkost a nahradila ji rutina. Úplnej propadák to sice není a tři skladby bych zařadil do zlatého fondu Triumvirat, ale to je asi tak všechno. Three stars.
SKLADBY:
1. I Believe (Fritz, Bathelt) – 7:51
2. A Day in a Life (Fritz) – 8:09
a. Uranus’ Dawn – 2:57
b. Pisces at Noon – 3:51
c. Panorama Dusk – 1:21
3. The History of Mystery part One (Fritz, Bathelt, Palmer) – 7:50
4. The History of Mystery part Two – 3:59
5. A Cold Old Worried Lady (Fritz, Palmer) – 5:50
6. Panic on 5th Avenue (Fritz) – 10:31
7. Old Loves Die Hard (Fritz) – 4:26
Bonus Track:
8. Take a Break Today (Single) – 3:44
SESTAVA:
Jürgen Fritz – Steinway grand piano, Hammond C3 organ, Moog synthesizers, Fender, Wurlitzer & Hohner pianos, string ensembles
Barry Palmer – lead vocals
Dick W. Frangenberg – Fender bass
Hans Bathelt – Slingerland percussion
Old Loves Die Hard
Prog Rock
EMI Electrola
1976
LP
7
CD Harvest, Musicline.de – 7243 5 35164 2 0 /2002/
