Mám rád RIO kapely, které nezní jako x-tá kopie Franka Zappy (i když furt se mi bude Frank do téhle recenze plést). Moc jich není, nebo abych byl upřímný, zase tolik jich neznám.
The Residents k nim rozhodně patří. Dokáží vám v jedné skladbě promíchat underground třeba s popem a to ještě tak, jak to nikdo jiný neumí/nedělá. Jejich např. zodpovědná koketerie (sakra to je ale protimluv) s elektronikou na albech The 12 Days Of Brumalia (2004) a The Bunny Boy (2008) je oblastí, ke které se třeba Zappa moc nepřiblížil. Na druhou stranu zůstává nezodpověditelnou otázkou, kam by se chameleon Zappa hudebně posunul, kdyby se dožil 21. století. Podobné otázky si kladu i u Milese Davise. Jak ten by určitě dokázal najít zalíbení v trance/housové scéně, podobně jako ho našel Mejla Hlavsa nebo Iva Bittová!
Demons Dance Alone. Démoni tančí osamoceni. Trochu děsivý název a neméně děsivý obal alba. Obojí ale zbytečně vystraší. Pokud se chcete bát, pusťte si opravdu temné, hororově ponuré, psychedelické(?) album Lonely Teenager z roku 2011, další z nemnoha alb, kterému bych dal také maximálních 5 hvězdiček.
Demons Dance Alone. Rok 2002. Inspirováno, mimo jiné, nešťastným 11. zářím 2001. Ponechávám stranou otázku, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, protože otázka zůstává otázkou, minimálně pro mě. The Residents ani na tomto albu úplně neztratí svůj trademark, to, co je charakterizuje: ironizování hudebních stylů včetně různých hudebních výpůjček, zvukové hraní s hlasy, Podivnost, experimentování s noisem i ambientem a zase Podivnost (The Residents mají na svém kontě např. koncepční album o cirkusovém klaunovi závislém na sexu). Pro někoho šílená a neposlouchatelná, pro někoho geniální. Já? Já si vybírám a ne každý bonbón The Residents mi chutná. Ovšem to není případ tohoto alba. Album se dokonce dá označit za koncepční. Krátké skladby jsou rozdělené do třech, pomyslných i konkrétních, oddílů: ztráta, popření a konečné přijetí.
Ale tady je velké Ale: převládá tu řada písní s pevnou konvenční strukturou. Vzhledem k inspiraci přišli The Residents nakonec s výsledkem, který i je samotné možná překvapil. Řada skladeb je totiž citlivých, až šansonově smutných. Např. skladba The Weatherman nebo Caring, křehká a melancholická Honey Bear – ironický text vůbec nekoresponduje s krásnou melodií: proč i tady?? – „Once I ate much more than I could swallow“, ústřední skladba uzavírající album Demons Dance Alone. Skladbu The Car Thief zpívanou ženským hlasem bych si klidně dokázal představit na albu kapely Renaissance. No prostě slyšíme něco, co možná nikdy předtím ani potom na svých albech The Residents nenabídli. Víc skladeb je navíc zpívaných příjemně znějícím ženským hlasem, např. hostující Molly Harvey.
O Zappovi se psalo, že dokázal napsat intelektuální věci blížící se třeba Stravinskému, ale nikdy nedokázal napsat tak jednoduše citlivou píseň, jako je třeba Lennonova Imagine. The Residents na tomto albu ukázali svou lidskou tvář, dokázali, že nejsou jen potrhlými experimentujícími podivíny libujícími si v kraftwerkové, odcizující anonymitě. Že dokážou být Igorem Stravinským i Johnem Lennonem. Ale přitom vlastně stále sami sebou.
SKLADBY:
01. I. Tongue (1:11)
LOSS
02. Mr. Wonderful (3:50)
03. The Weatherman (3:06)
04. Ghost Child (2:56)
05. Caring (3:49)
06. Honey Bear (4:14)
07. The Car Thief (3:58)
08. Neediness (4:08)
9. Untitled (0:25)
10. Untitled (0:44)
11. Untitled (0:06)
DENIAL
12. Thundering Skies (2:54)
13. Mickey Macaroni (2:44)
14. Betty’s Body (3:31)
15. My Brother Paul (3:07)
16. Untitled (0:18)
17. Baja (2:28)
18. Untitled (0:26)
19. Untitled (0:32)
20. Untitled (0:04)
THREE METAPHORS
21. The Beekeeper’s Daughter (2:53)
22. Untitled (0:09)
23. Wolverines (2:58)
24. Untitled (0:04)
25. Make Me Moo (2:41)
26. Untitled (0:35)
27. Untitled (1:03)
28. II. Demons Dance Alone (3:42)
SESTAVA:
The Residents – arrangers, keyboards, vocals, producers
Isabelle Barbier – vocals
Nolan Cook – guitar
Toby Dammit – guitar
Carla Fabrizio – vocals
Molley Harvey – vocals
Desmond Shea – trumpet
Demons Dance Alone
RIO, Electronic, Rock, Experimental
Euro Ralph
2002
CD
28
Residents jsou kapela, kterou jsem poznal díky bulletinu Jazz, kde o nich a interpretech sdružených u jejich vydavatelství Ralph (Chrome, MX-80 Sounds, Tuxedomoon a Snakefinger) psal Josef Vlček (ZUB). Mám naposlouchaných prvních devět desek, jak psal Vlček nejslavnější anonymní skupinu založila parta nadšenců obdivující Franka Zappu a Captain Beefhearta a na jejich deskách je to znát. O Residents jako představitelích hnutí RIO se asi mluví jen pro fakt, že v Evropě jejich tvorbu propagoval Chris Cutler bubeník Henry Cow, který stál za vznikem vydavatelství Recommended Records. Residents naopak prodávali a propagovali díla skupin jako Henry Cow, Art Bears, Art Zoyd atd v USA. Tuhle desku jsem neslyšel, ale z předchozího si myslím, že rozhodně stojí za to, určite si ji poslechnu, možná bude na YT. Mám od nich hodně rád debutové album, 3rd Reich´n´Roll, Eskimo, Commercial Album, v podstatě prvních devět alb. Díky těmto deskám mám rád i dílo britského kytaristy hrajícího na deskách Residents, který si říká Snakefinger. Residents si stejně jako Frank Zappa dělají legraci ze všeho, na první desce z Beatles, jejich verze I Can´t Get No Satisfaction je legendární, stejně jako Commercial album složené ze čtyřiceti přesně jednominutových popěvků, nebo 3rd Reich´n´Roll, kde do dvou skladeb zakomponovali snad padesát tehdejších hitů včetně Light My Fire. Díky za připomenutí asi skvělé desky, kterou si teprve poslechnu.
Leckteré desky jsem od The Residents slyšel. Velice si vážím kapely, která si kráčí 50 let svou cestou, mě však nijak blíže neoslovila. Jejich klipy a live prezentace jsou však legendární. Děkuji recenzentovi za připomenutí.