BLACK SABBATH svým albem 13 vzedmuli vlnu zájmu o sebe samé i historii a průvodní jevy tvrdého rocku. Protože opsali kruh a na stará kolena se vrátili do míst, odkud před více než čtyřiceti roky vzešli, stojí za to připomenout si některé dobové souvislosti, svázané s jejich hudbou a prvními třemi alby, na které “třináctka” programově navazuje.

HYSTERIE VYMÝVAČŮ MOZKŮ

Hudba obchází rozum, působí rovnou na emoce. Jinými slovy, její vnímání nelze ovlivnit. A co nejde ovlivnit, a tedy využít ve svůj prospěch, z toho mají vymývači mozků strach. I proto katolická církev hlídala polyfonii i tritóny a bolševik rovnou celý rokenrol.

Hysterie některých vykladačů víry kolem BLACK SABBATH je vděčným tématem již čtyřicet let. Magorský traktát „Chceme jen tvoji duši“ Ulricha Bäumera je jen vrcholem černoprdelnického ledovce. Číst pomatené Bäumerovy vývody může rockera chvíli svým způsobem bavit, některé méně kované ovečky může ale text docela zmást. Za všechny žvásty ocituju jeden, týkající se BLACK SABBATH: „Hned na prvním LP vzývali satana, který pak pochopitelně přišel. Přislíbil jim úspěch po celém světě pod tou podmínkou, že budou hrát každý rok o Velkém Sabatu. Až dodnes obě strany své slovo dodržely. Šest úspěšných elpíček, úžasné koncerty před fanoušky z celého světa. Tam hráli svůj pekelný hardrock, hudbu ideálně temperovanou pro pekelné slavnosti. Pro černý sabat, ten krvavý…“
U jednodušších povah samozřejmě zabíraly i záměrné provokace členů kapely: různá „přiznání“ o tom, co všechno prováděli už zamlada, obrácené kříže, proklamace o Satanovi coby Bohu, případně divoké přebaly desek. A tak někteří popletenci veřejně pálili rockové desky, aniž by si uvědomovali neblahé souvislosti.
Bolševik se Sabatama nijak speciálně nezabýval, ten se rovnou bál veškerého rocku, ba i popíku ze Západu, coby nástroje ideologické diverze imperialistů. Bolševik, no…

Zasvěcený muzikologický i společensko kulturní historizující pohled na rané BLACK SABBATH nabízí Paul Wilkinson ve své knize „Rat Salad: Black Sabbath, Classic Years 1969-1975“ (u nás vydáno s přeloženým podtitulem).
Paul na úvod knihy popisuje reálie přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nevyhýbá se společnosti, politice, sportu, technice, ani kultuře. Nevynechá okupaci ani Palacha, hlavně nás ale seznámí se čtyřmi mladými kluky z Birminghamu, kteří nebyli žádní intouši s uměleckými sklony, nýbrž „jen“ obyčejní makáči. Pro syrový hardrock jen a jen dobře. Wilkinson v této souvislosti poukazuje na to, že raná tvorba Sabatů „byla prosta politicky a umělecky vyhraněných postojů pramenících z akademického vzdělání v oboru, a proto působí brutálně nekultivovaně a pravdivě.“ (str. 57)

Za okultistu byl v BLACK SABBATH především Geezer Butler, ostatně, právě on podle jedné z verzí vymyslel nový název kapely. Leaderem a tvůrčím motorem se však stal velmistr Řádu temných riffů Tony Iommi. Asi nejvíc se však chtěl z pout obyčejného života v nouzi vymanit Ozzy. Kdo by to byl tehdy řekl, že čtyři dělňasi překopou rockový svět.

ĎÁBELSKÝ TRITÓN

Spoluznění dvou i více tónů vyvolává za určité konstelace subjektivní vjem zvaný konsonance, neboli libozvučnost, splývání, v jiné kombinaci pak vnímáme nelibozvučnost, nesplývání – disonanci. Vjem konsonance a disonance je závislý na intervalu (intervalových vztazích) uvažovaných tónů. Obecná povaha tohoto jevu je v podstatě fyziologicko-psychologicko-estetická.

Ze všech souvisejících teorií bude pro laické pochopení nejpřístupnější ta nejstarší, tzv. proporční, založená na eleganci malých čísel. Přisuzuje se Pythagorovi, a dala by se shrnout do teze, že čím jednodušší je poměr frekvencí dvou tónů, tím libozvučnější je jejich interval. Absolutní libozvučnost (konsonanci) dosahuje prima, tedy dva tóny o stejné frekvenci, čili poměru 1:1. Vnímání tónů je ve velké míře subjektivní. Oktáva, nebo-li poměr mezi tóny 2:1, většině posluchačů zní jako jeden tón.
„Zajímavé je, když rozdělíme oktávu přesně napůl, interval, ve kterém skončíme, se nazývá tritón, a většině lidí se zdá být nejvíce nepříjemný,“ uvádí Daniel J. Levitin ve své studii This Is Your Brain On Music v překladu Anežky Mejzrové (viz bakalářská práce: Váš mozek a hudba, Studie o lidské obsesi). Nepředbíhejme ale, zpět ke konsonanci. Polovině respondentů splývá poměr 3:2, tedy kvinta, a třetině kvarta (poměr 4:3). Všechny doposud uvedené poměry jsou charakterizovány jako dokonalá konsonance.

Na opačném pólu stojí BLACK SABBATH. Jak jinak, že. Těžko říci, jestli vědomě, ale ve své určující stejnojmenné skladbě použili mezitónový interval tří celých tónů mezi „C“ a „Fis“, čili zvětšenou kvartu, zvanou též tritón, s neceločíselnou kombinací tónů o poměru 43:32, jíž jsou přisuzovány až nadpřirozené vlastnosti. V jednohlasém gregoriánském chorálu i raném vícehlasu byl tritón církví zakázán a označen za diabolus in musica.
Středověcí církevní pomatenci opravdu měli za to, že tato kombinace musí být dílem samotného ďábla. Ještě předtím byl tritón označován za vlčí hlas. Někteří tehdejší skladatelé jej navzdory tomu používali, například Johanes Boen ve čtrnáctém století pod označením consonantia za akcidens (souznění podle okolností). Časem byl tento interval církví povolen s podmínkou, že bude správně pochopen.

Démonického účinku tritónu využíval mimo jiné Johan Sebastian Bach, Beethoven, Vivaldi, Mendelssohn, Liszt, a samozřejmě i Richard Wagner. My bigbíťáci jsme jej mohli slyšet u Jimiho Hendrixe v úvodu Purple Haze, anebo v emersonovském provedení Musorgského „Obrázků z výstavy“ (Baba Yaga).
Anežka Mejzrová uvádí ve své již zmínené bakalářce (potažmo překladu Levitina) v souvislosti s tritónem: „Když se Bob Dylan odvážil hrát na elektrickou kytaru na Newportském folkovém festivalu v roce 1965, lidé odcházeli, a ti co zůstali, ho vypískali. […] Tento interval byl považován za tak disharmonický, že to musela být práce Lucifera, a proto byl církví pojmenován ďábel v hudbě. Byla to poloha, která pobouřila středověkou církev, a byla to barva, kvůli které vypískali Dylana.“
Tritón použil například i Leonard Bernstein ve „West Side Story“, ve verši, kde Tony zpívá Maria. S tritónem pracují i jazzmani, najdeme jej rovněž i ve starých ruských dumkách.

Zkrátka, žádný ďáblův vynález, ale již po staletí v hudbě užívaný náladotvorný prvek.

… A DALŠÍ SATANOVA TENATA

Dalším zásadním stylotvorným – do zvukotmava zbarvujícím „činidlem“ – byl v chemii raných BLACK SABBATH odkaz amerických VANILLA FUDGE. Právě tahle partička mladých rozjívenců na svém debutu v roce 1967 pro rock objevila (mimo jiné) tíživý účinek zpomalení hudby na samou mez možného. Ostatně, Carmine Appice, „objevitel“ dvou gigantických kotlů, později bubnoval s Ozzym, a jeho bratr Vinny Appice se samotnými BLACK SABBATH.

Tony Iommi uvádí jako svou zásadní inspiraci Hanka Marvina z The Shadows. A není zdaleka sám, prakticky celá šedesátková kytarová generace na Hankově melodické a jasně čitelné hře vyrůstala. I u nás bylo možno v rádiu anebo rozhlase po drátě občas slyšet skvělé instrumentálky jako Apache, Kon-Tiki, Wonderful Land, ba dokonce i FBI. Bolševický cenzor nebyl u instrumentálek tolik ve střehu.
Dalším Tonyho inspiračním zdrojem, který bych nerad opomenul, byl průkopník podladěné kytary Duan Eddy se svým twangy soundem, kdy kytara hrála skoro jako basa. Skladby Rebel Rouser anebo Peter Gunn dolétly koncem padesátých let přes Atlantik i do Albionu. Hanka Williamse spolu s Duannem Eddym vnímám v Tonyho hře dodnes.
Svým způsobem měl a má na Iommiho hru vliv úraz pravé ruky, kdy mu stroj na stříhání plechu usekl špičky dvou prstů. Zpět ke kytaře jej tehdy přivedl poslech fenomenálního dvouprstého Django Reinhardta. Jak píše Vítězslav Štefl ve své encyklopedii „33+333 světových kytaristů“: „Tony začal hrát s náprstky z plastu a kůže, podladil celý potah o půl tónu, zmenšil tah strun a ještě začal pro jednoduší ohýbání tónů používat ty nejlehčí možné struny. Ironií osudu právě tyto záležitosti významně přispěly ke vzniku onoho typicky hlubokého, jako hradby se valícího zvuku BLACK SABBATH.“ (str. 160)

Posledním dílem ďábelské skládanky je Ozzyho „otravné“ mečení. Bez něj by se BLACK SABBATH posunuli od horroru k fantasy, což dokazují i alba s Ronniem Jamesem Diem. Ježatá pilka, pižlající uši i nervy – toť pravý Ďáblův hlas.

SVATÁ TROJICE TEMNÉHO ROCKU

Prvá tři alba BLACK SABBATH, vychrlená během pouhých patnácti měsíců, jsou jakýmsi etalonem, se kterým se musí popasovat každá kapela hrající tzv. doom metal. Samozřejmě, že BLACK SABBATH hráli v podstatě hardrock, jejich stylotvornost ale překonala LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE i URIAH HEEP, považované spolu s nimi za esa ostrovního hardrocku.

Black Sabbath (1970)

Zrod metalu část hudebních publicistů datuje 13. únorem 1970, kdy vyšel debut eponymní BLACK SABBATH. Za všechny jmenujme Iana Christeho, který se tomuto tématu obšírně věnuje ve své knize „Sounds Of The Beast: The Complete Headbanging History Of Heavy Metal“, u nás vydané pod názvem „Ďáblův Hlas: Heavy Metal (kompletní historie pro znalce)“. Své velké vyznání Sabatí jedničce jsem do Sparku napsal při příležitosti čtyřicátého výročí jejího vydání, proto přidám jen pár slov a citací.
Již zmínený Wilkinson oceňuje i to, že BLACK SABBATH měli – na rozdíl od opatrnických LED ZEPPELIN a DEEP PURPLE – odvahu svou novátorskou a definiční skladbu umístit jako první skladbu prvního alba. S temnou atmosférou dokonale ladí Ozzyho text o zjevení v černém hábitu, které jedné noci navštívilo Geezera. Mrazení vyvolávají výkřiky „Oh, no! No! Please, God, Help Me“ a „No! No! Please, No!“ – právě takové byly údajně slyšet oné krvavé noci z Polanského vily. Jedna ze skladeb, které změnily svět!

Paranoid (1970)

Dvojka plynule navazuje na prvotinu, ostatně část skladeb byla rozpracovaná v době jejich příprav. Původně se měla jmenovat „War Pigs“, podle úvodní skladby (v rané verzi „Walpurgis“). Zlí jazykové tvrdí, že dokonce „War Pinks“, s čímž dokonale ladí růžové triko válečníka na vskutku odpudivém přebalu. Kapela se snažila zbavit nálepky okultistů, přeci jenom to začínala být brzda v prosazení se na širším mainstreamovém trhu.
Nejznámější skladbou desky je štěkavý – a pro Sabbaty docela netypický – Paranoid, podle mě ale desce jasně vévodí Iron Man se základním riffem z rodu nesmrtelných. A to Iommi ledabyle pohodil Železňákovi k nohám ještě několik další kytarových zářezů. Vzpomínám si, jak jsme v jinošské rozjívenosti pochrochtávali nad údernými názvy skladeb: „Válka prasat“, „Železný muž“, „Elektrický pohřeb“, „Krysí salát“ – takové poezii jsme rozuměli.
Wilkinson uvádí jednu málo známou zajímavost: prvních pět skladeb je v tónině E, mají tedy natolik společný základ, že podle něj působí jako části jedné „symfonie“.

Master Of Reality (1971)

Na závěr odbočím a odlehčím. V dvaasedmdesátém jsem si o prázdninách vyjel do Prahy, už ne pro žvýkačky do Domu potravin, nýbrž coby sedmnáctiletý dravec do elekter a voňavých Tuzexů. V nevyhořelém Veletržním paláci byl tehdy jeden pěkný, kam soudruzi dokonce občas dovezli i magnetofony, zesilovače a originální zápaďácká pop elpíčka za pouhých 28 bonů (cca. 140,- tehdejších Kčs) – jenže, po jednom dvou kusech.
Tak tam vejdu, nasaju aroma luxusu, projíždím rutinně očima LP: James Last, Demis Roussos, Engelbert Humperdinck, Ray Connif, Black Sabbath, Tom Jones – STOP, ZPĚT! Ježišikriste! Master Of Reality, kterém mám doma pouze na pásku! Čumím jak blázen, sekundu dvě, tuzexových korun v kapse nemaje, vyrážím bleskurychle před vchod, odchytnu prvního veksl-mana, rychle směňuju kačky za pseudokačky, honem zpátky a… a tam maník drží v ruce MOJE BLACK SABBATH a slastně kráčí ven. Vybíhám za ním. Nebožák čekatel určitě cítil můj dračí dech v zádech. Asi aby mě ještě více nasral, hned na chodníku sundal šustivý mikroten a začal pomaličku vytahovat nejen to elpé, ale cosi navíc, obrovskej – kurva tak obrovskej – na xkrát složenej plakát, ano ten, jak tam stojej Sabbati u stromu, určitě znáte z obrazovky počítače. Dodnes vidím, jak hošan drží ruce vysoko nad sebou k nebesům, aby měl víc jak metrovej póstr přímo před ksichtem. Mezi kolenama chamtivec navíc svíral obal s LP. A mně se svíral bachor závistí a ruka s boníkama v pěst. Vždycky, když vytáhnu z CD pidi repličku plakátu, vzpomenu si na ten parný den léta 1972.
Jo, a jaká že je na Master Of Reality muzika? Skvělá, však to má imprese pověděla jasně 🙂
Jenom pro pořádek doplním, že z pohledu hudebního vývoje trojka završila první sabbatovské období, ke kterému se poučeně vrací poslední titul.

BLACK SABBATH se albem 13 vrátili ke svým začátkům. Avšak s drobným rozdílem, který však přesně vystihuje, kam až se tvrdý rock za 40 let dostal – zatímco debut se nahrával jeden den, třináctka vznikala dva roky. I proto bývá rock považován za vývojově uzavřenou kapitolu. Aby tomu tak nebylo, budou muset mladí muzikanti sakra zabrat!!!

Jaromír Merhaut pro Spark 2013