“Nevěřím, že dnešní hudba obstojí ve zkoušce času. Cítím, že většina současné produkce je umělá, postrádá srdce a duši z minulých dob.”
Joe Konas, 8. 10. 2015

Vzniku The Gods předcházela řada událostí spojených s hatfieldskou Burleigh School. Tam se v roce 1964 domluvili kytaristé Mick Taylor (ex-The Strangers) a Alan Shacklock se zpěvákem Malcolmem Collinsem, bubeníkem Brianem Glascockem a jeho mladším bratrem Johnem (baskytara) na založení kapely The Juniors, po níž zbyl jediný singl There’s A Pretty Girl/Pocket Size.

Shacklock a Glascockové se dali brzy dohromady s dalším spolužákem z místní školy, zpěvákem Brianem Redmondem. Zvolili název The Hi-Numbers, pod kterým před nimi až do listopadu 1964 vystupovali The Who, z čehož pramenila tehdejší častá nedorozumění mezi promotéry.
Po premiérovém koncertu v hatfieldské Cavendish Hall následovala v první polovině roku 1965 vystoupení v klubech The Hop a Cooks Ferry Inn, při nichž se k nim příležitostně přidával i Taylor. V té době nahráli demo se skladbou Young Blood, jehož kopie se nedochovala, s písní Teda Whitea Heart Of Stone ale uspěli v Londýně na konkursu společnosti Decca, kde v září 1965 vychází na singlu s coverem Dancing In The Street na B-straně.

Podařilo se jim zaujmout manažera Mika Hursta (ex-Springfields), se kterým – již pod názvem The Favourite Sons – nahráli za jediné odpoledne v londýnském Pye Studios 11 songů. Skladba Willieho Mitchella That Driving Beat s Hurstovou Walking, Walking, Walking byly vybrány na singl, který vyšel v polovině roku 1966 u Mercury Records.
Ovšem tehdy už bylo znovu všechno jinak. Po jednom z koncertů, na nichž se střídali s The Birds, totiž nečekaně oznámil svůj odchod Alan Shacklock (Shacklock, Babe Ruth). Ve skupině ho zkusil nahradit Gerry Feley, ale z budoucnosti The Favourite Sons nebylo nic.

Glascockové se zase dali dohromady s Taylorem, tentokrát v jeho novém projektu The Gods, který rozjel s Kenem Hensleym a zpěvákem Tonym Munroem koncem roku 1965. Taylor později svoje členství v kapele vydával pouze za příležitostnou spolupráci, snad proto, že z důvodu nezvládnuté trémy musel být několikrát v koncertní sestavě nahrazen Ronem Woodem z The Birds.
Singlový debut Come On Down To My Boat Baby/Garage Man, pod kterým byli členové skupiny stylově uvedeni jako Thor, Hermes, Olympus a Mars, vyšel začátkem roku 1967 u Polydoru. Jako jediný po letech bonusově nedoplňuje reedice na CD (Repertoire, Esoteric), jeho B-stranu, která je historicky prvním Hensleyho vydaným songem, ale možno slyšet na kompilaci Echoes From The Wilderness z roku 1998, která převzala i tehdy chybně uvedené příjmení ‘Hennersley’.

K prvnímu soumraku The Gods došlo na jaře 1967, když se rozhodli odejít oba Glascockové (v první polovině května za Johna zaskočil Nick Simper, bubeníků se vystřídalo vícero), načež Mick Taylor neváhal využít nabídky Johna Mayalla k přestupu do jeho Bluesbreakers.
Ken Hensley přesídlil do Hampshire, odkud se mu během léta podařilo soubor reaktivovat ve složení Joe Konas (kytara), Paul Newton (baskytara) a Lee Kerslake (bicí). Po přesunu do Londýna dokonce získali pozici následovníků Rolling Stones v klubu The Marquee a tamní vydařené koncerty jim zajistili smlouvu s Columbia Records.

Bezmála rok trvající stabilitu narušil v červnu 1968 Newtonův odchod ke Spice. Po krátké epizodě s Gregem Lakem, který dal záhy přednost angažmá v začínajících King Crimson, byl k návratu vyzván John Glascock. Se staronovým basákem nahráli singl Baby’s Rich/Somewhere In The Street a za třicet hodin ve Studiu 3 na Abbey Road i debutové LP Genesis, jemuž dominují hammondy a hlas Kena Hensleyho: “Hudbě se tehdy nedávaly nálepky. Byl to prostě pop rock, jen jsme byli schopni trochu experimentovat.”
Album v obalu od Hipgnosis spatřilo světlo světa koncem roku 1968, který formace zakončila silvestrovským koncertem v Alexandra Palace ve společnosti Joe Cockera, The Small Faces, The Iveys a Gun (z vystoupení údajně existuje i filmový záznam).

V roce 1969 nahráli The Gods dva singly (největší ohlas měla cover verze Hey Bulldog od Beatles), mezi jejichž vydání se vešla vystoupení v The Speakeasy, koncert v Readingu s Pink Floyd a Pretty Things, série nahrávek pro BBC, několik univerzitních vystoupení s The Who, vznik psych-popového materiálu na koncepční album, ale rovněž Hensleyho výpomoc Cliffu Bennettovi (ex-The Rebel Rouser), z jehož Bandu v březnu odešla polovina členů i dechová sekce. Ani jeho nová podoba však neměla dlouhého trvání. Po vydání jediného singlu Memphis Streets/But I’m Wrong v červnu 1969 se jejich další spolupráce přesunula do souboru Toe Fat, kam si Hensley přivedl osvědčenou rytmiku Glascock/Kerslake, což znamenalo definitivní konec The Gods.

Aktivit zmíněných Toe Fat, ani vedlejšího projektu Head Machine producenta Davida A. Paramora, se již nezúčastnil Joe Konas. Dal přednost klidnějšímu žití v Kanadě, kde se v ontarijském Windsoru věnoval obchodu s hudebninami a dosud se podílí na provozu hudební školy. V roce 2015 dokončil knihu Hey Joe, v níž vzpomínky na svá hudební dobrodružství prožitá v Anglii 60. let doplnil množstvím dosud nepublikovaných fotografií.
Hektičnost doby však nejvíc poznamenala vzpomínané druhé album The Gods. Pod titulem To Samuel A Son se dočkalo svého vydání až po několika odkladech, přičemž různé zdroje udávají odlišné datum – od prosince 1969 až po většinově uváděný únor 1970.

Tvorbu souboru, jenž se stal spolehlivým odrazovým můstkem k úspěšné muzikantské kariéře, nejprve připomněli kompilace The Gods Featuring Ken Hensley (1976) a The Very Best Of The Gods Featuring Ken Hensley (1989), které jsou výběrem z obou alb a tří singlů, a v nedávných letech i celá řada reedičních vydání na CD a LP.

Značka The Gods má v hudebním světě pořád dobrý zvuk. Po zásluze.

DISKOGRAFIE:
1967 – Come On Down To My Boat Baby/Garage Man (SP, Polydor)
1968 – Baby’s Rich/Somewhere In The Street (SP, Columbia)
1968 – Genesis (LP, Columbia)
1969 – Hey! Bulldog/Real Love Guaranteed (SP, Columbia)
1969 – Maria/Long Time, Sad Time, Bad Time (SP, Columbia)
1970 – To Samuel A Son (LP, Columbia)