Tak tradá…

BLACKFOOT; Pumpa
23. dubna 2011, Praha, Exit Chmelnice

Inspirován Hejkalovým výročním seriálem a ohlasem na své nostalgické ohlédnutí za strahovským vystoupením Pink Floyd jsem se taky rozhoupal k postupnému připomínání dalších významných akcí z archivu splněných přání.
Koncert Blackfoot bude z těch, u nichž využiju hned desátého výročí, bo čekat na pětadvacáté jako tomu bylo v případě Floydů, neřku-li na třicáté (i takových pár bude), by se v tomhle případě nemuselo vyplatit…

O klikaté cestě, která mě nakonec přece jen přivedla k jižanskému roku, jsem na Rockovici už psal, připomenu tedy jen fakt, že Blackfoot byli jednou z prvních kapel, jež mi bylo dáno v souvislosti s daným žánrem poznat, byť nejdřív jen podle názvu, který musel znít lahodně každému uchu zájemce o historii severoamerických indiánů, mezi něž se řadím od mládežnických let.

Když jsem zkraje roku 2011 na stránkách radia Beat natrefil na info, že “Jižanské vlajky v neděli 3. dubna zavlají v pražském klubu Exit Chmelnice při jediném koncertu Blackfoot ve střední a východní Evropě,” dlouho jsem nešpekuloval, bo v základní diskografii kapely jsem už měl celou řadu favoritů v čele se “zvířecí” trilogií a živákem Highway Song Live ještě v klasické sestavě Greg T. Walker (baskytara), Charlie Hargrett (kytara), Rickey Medlocke a Ja(c)kson Spires, na jejichž postech se v Praze představí Mike Estes (kytara, zpěv) a Kurt Pietro (bicí), muzikanti, které jsem matně znal z debutového titulu No Good Deed (2008) jejich jižanského projektu Skinny Molly.

Atmosférické duo

Do přehřátého žižkovského klubu jsem dorazil s dvacetidenním zpožděním oproti původnímu plánu (posunutý termín koncertu), avšak v dostatečném předstihu, abych nepropásnul domluvený poznávací sraz s kolegou Hejkalem, který se odehrál v bratrské atmosféře (jak taky jinak, když nás doprovázelo sourozenstvo) a rád jsem se osobně střetnul i s Erikovým hudbyznalým otcem. Dalo by se povídat a vzpomínat nekonečně dlouho, ale Pumpa nepustila…
Formace, kterou jsem párkrát zažil už v osmdesátých letech, se s předskokanskou rolí tradičně popasovala se ctí a její bezmála hodinový set v solidně zaplněném klubu navodil atmosféru vonící Jihem. Nepřehlédnutelným bonusem pro oko byla účast trojice lepých sboristek.

Heya Hee Heya Hoo…… Po obligátní cca půlhodinové pauze zaujala své pozice čtveřice hlavních hrdinů a znamenitý večer zahájila svižnou jízdou Good Morning, otvírákem z mé nejoblíbenější studiovky Marauder. Slibný rozjezd podpořil coverový kousek Wishing Well, po němž následovala programová nečekanost Morning Dew z druhé fošny Blackfoot s Kenem Hensleym. Vyšla náramně, líp než na desce.
S dalšími dvěma čísly z alba Strikes nabrala akce spád nestárnoucího westernu Bravados s Gregorym Peckem a strhující tempo definitivně probralo i prašivýho kojota za mixážním pultem.
Po výživných rytmických sólech odměněných zaslouženým potleskem se dostalo i na album Tomcattin’ a v úvodu řízné Fox Chase i na Shortyho Medlocka, který se ke slovu, resp. foukačce z playbacku dostane ještě jednou, v předehře Train, Train. Ale nepředbíhejme.

Napřed se při Dry County, skladbě hutné jako český ležák, měnila struna na kytaře, potom se kolektivně křepčilo při staré známé Rollin’ And Tumblin’, oboustranně naplno užívalo hitovici Fly Away a po zmíněné klasice Train, Train se svištělo do finále s echtovním jižanským kusem Highway Song, při němž se sólovalo, představovalo osazenstvo kmene i děkovalo přítomnému publiku.
Ale tohle ještě nemohl být konec. A taky že nebyl.

One more song, one more song!… Zjevně dobře naladěná formace se vrátila nejen s plnotučným přídavkem Crossroads, ale po vytrvalém aplausu dokonce ještě jednou, aby dalším překvapivým coverem All Right Now napsala definitivní tečku za úžasným večerem vzájemně předávané energie.
Kdo ho tehdy neprožil, už se nedočká, bo krátce po skončení turné vykopal válečnou sekeru Rickey Medlocke a historii klasických Blackfoot podle všeho navždy ukončil.

P. S.: Při odchodu jsem ulovil podpis Grega T. Walkera na koncertní plakát a poděkoval Ozzymu Kubíkovi za další nezapomenutelný zážitek. Odvětil, že to on děkuje nám, kteří jsme přišli.

SETLIST:
Good Morning (Marauder, 1981)
Wishing Well (Strikes, 1979)
Morning Dew (Vertical Smiles, 1984)
I Got A Line On You (Strikes, 1979)
Baby Blue (Strikes, 1979)
Sólo na bicí a basu
In The Night (Tomcattin’, 1980)
Fox Chase (Tomcattin’, 1980)
Left Turn On A Red Light (Strikes, 1979)
Dry County (Marauder, 1981)
Rollin’ And Tumblin’ (Muddy Waters/Cream)
Fly Away (Marauder, 1981)
Train, Train (Strikes, 1979)
Highway Song (Strikes, 1979)
&
Crossroad Blues (Robert Johnson/Cream)
&
All Right Now (Free)

SESTAVA:
Greg T. Walker – baskytara, zpěv
Charlie Hargrett – kytara
Mike Estes – zpěv, kytara
Kurt Pietro – bicí

3 názory na “Tak tradá…”

  1. Tak toto musí byť svetová rarita – neverím, že sa niekde inde mohli v jeden deň objaviť dve nezávislé spomienky na to isté podujatie. Čo sa týka zmienenej akcie, môžem iba ľutovať svoju neúčasť…
    Borek, díky!

  2. Ba, toto bola veľmi vydarená akcia a som rád, že sme sa zoznámili i že si nečakal na vzdialené výročia. Na Southern akcii v Kolíne koncom mája sa snáď opäť stretneme. Uvidíme. Ak nie, najbližší koncert Molly Hatchet to istí. Vďaka za oživenie spomienok.

    1. Rádo se stalo, o takových akcích se píše samo. Na další střet se těším, i když dneska těžko co plánovat. Osobně už jsem ale tak vyhládlej, že bych neváhal vyrazit i na Skinny Molly. Hráli tu často a jejich druhá deska se mi libí čím dál víc (poslední jsem ještě neslyšel).

Pridaj komentár