Po neúspěšných sessions s producentem Tonym Clarkem od The Moody Blues se King Crimson odebrali do londýnských nahrávacích studií Wessex Sound, kde během léta 1969 připravili debutové album. V Evropě (Island Records) bylo k mání 10. října tr., Amerika (Atlantic Records) se dočkala o dva měsíce později, bo nejen mistr tesař, ale i technik se někdy utne.

Album In the Court of the Crimson King s podtitulem an observation by King Crimson je právem považováno za jeden z milníků progresivního rocku, u kritiky a posluchačstva to však nebyla výhra na první dobrou. Reakce v hudebním tisku byly smíšené a prodeje nikterak závratné.
Podle britského týdeníku Melody Maker bylo sice album „ohromně působivé, ale vydalo jen malé svědectví o skutečné síle King Crimson na jevišti.“
John Morthland z amerického časopisu Rolling Stone tipoval, že „King Crimson budou zřejmě mnohými zavrženi pro svoji pompéznost, ač vytvořili surrealistické dílo plné síly a originality.“
Ertegünův Atlantic tak pro jistotu přidal i celostránkovou reklamu s pochvalným vyjádřením kytaristy Petea Townshenda, jehož formace The Who právě slavila celosvětový úspěch s rockovou operou Tommy.
Zato Robert Christgau, americký esejista, hudební kritik a milovník Louise Armstronga, Chucka Berryho a Beatles si v týdeníku The Village Voice ulevil: „Pozor na humbuk, který by kolem toho mohl vzniknout – je to jen podělaná náhražka.“

Cestu do domácího žebříčku album urazilo za tři neděle, během 18týdenního pobytu se vyšplhalo nejvýš na pátou příčku, v Americe bylo jeho maximem 28. místo. Zlaté desky za půl milionu prodaných kusů se tu dočkalo až po sedmi letech.
Avšak ani nepřesvědčivá čísla a nejednoznačné komentáře nic nemění na faktu, že titul In the Court of the Crimson King je jedním z nejvlivnějších progrockových alb všech dob, nepochybně i zásluhou autora ikonického přebalu Barryho Godbera.

Úkolem vyhledat vhodnou osobu, která by dokázala zachytit podstatu připravovaného alba, byl pověřen spoluzakladatel kapely a dvorní textař Peter Sinfield: „Neztrácel jsem čas a zašel za svým přítelem, někdejším studentem na Chelsea School of Art a bývalým kolegou z English Electric Computers. Měl jsem neodvratný pocit, že by to mohlo vyjít. Barry mě požádal o hudební ukázku, tak jsem mu pustil skladbu ’21st Century Schizoid Man’. Posadil se ke starému zrcadlu a hned začal malovat.“

Když Sinfield přinesl dokončený obraz do nahrávacího studia, položil ho na zem, aby se na něj mohli podívat všichni členové kapely. Až na jednoho byli ohromeni. Greg Lake vzpomínal: „Všichni jsme kolem toho stáli v úžasu, bylo to jak z Ostrova pokladů, kde všichni stojí kolem truhly plné šperků. A ta příšerná tvář na nás z podlahy křičela ‚schizoid maaan‘. Jako by se dělo něco magického.“
Jediný, komu se výtvor nelíbil, byl bubeník Michael Giles, což Robert Fripp okomentoval: „Jemu se nezdál ani název King Crimson, ale byl to fenomenální bubeník.“

Expresionistický obraz zhmotňující hrůzu a zoufalství ohromuje emocionální silou a bývá přirovnáván k Výkřiku norského malíře a grafika Edvarda Muncha, či podobně slavnému dílu Nebuchadnezzar malíře a básníka Williama Blakea.
Jedním dechem však třeba zmínit i vnitřní část rozevíracího obalu desky, která obsahuje další Godberovu malbu, jež zobrazuje postavu krále Crimsona. Podle Frippa: „Pokud zakryjete jeho usmívající se tvář, oči odhalí neuvěřitelný smutek. Naprosto přesně to vystihuje naši hudbu.“
K tomu těžko co dodat, snad jen, že rovněž tady se v plné míře projevil autorův mimořádný talent zděděný po matce, amatérské malířce June Godberové.

Rozměrné plakáty pokryly v Británii desítky vybraných výloh, z nichž se na nic netušící kolemjdoucí šklebil Schizoid Man. Zaujal i ty, kteří o King Crimson nikdy neslyšeli.
Jeho autor Barry Godber zemřel na infarkt v únoru 1970, jen čtyři měsíce po vydání alba. Bylo mu čtyřiadvacet. Svým jediným dílem v dané disciplíně po sobě zanechal stopu, kterou nesmazalo ani padesát let.

*****

PS: Godberova výtvarná tvorba zahrnovala ještě propagační plakát a vedle obrazu Mandala pravděpodobně existují i další dosud nezveřejněná díla.

PPS: Originály předmětných obrazů vlastní Robert Fripp, duchovní otec King Crimson. U příležitosti padesátého výročí vydání alba In the Court of the Crimson King nechal zhotovit reprodukce obou motivů, od 19. října loňského roku se daly pořídit s jeho autogramem za 900 liber.

Obrazová příloha: