CD Harvest, Musicline.de – 7243 5 35163 2 1 /2002/
Triumvirat patřili k nejvýraznějším postavám německé art rockové scény a v roce 1975 byli na vrcholu sil. Tou dobou už měli za sebou úspěšná turné nejen po Evropě, ale i po Spojených státech amerických a na trhu čerstvě vydanou novinku Spartacus. Ještě následující dva roky se skupina dokázala udržet v popředí zájmu, ovšem od roku 1978 to šlo s její popularitou strmě k zemi…
Spartacus je třetím eLPíčkem v diskografii Triumvirat a natáčelo se od února, do března 1975 v EMI – Electrola studiích v Kolíně nad Rýnem. Jak už název napovídá, jde o koncepční album inspirované příběhem stejnojmenného thráckého gladiátora, který ve starověkém Římě rozpoutal tzv. “třetí povstání otroků” (v letech 73-71 př. n. l.) Nahrávání se zúčastnila již osvědčená trojice Fritz – Bathelt – Köllen a tentokrát si vystačili úplně sami. Tedy žádnej orchestr, dechová sekce, ani sboristky, jako v případě předcházejícího a úspěšného alba Illusions on a Double Dimple. Jenom basa, bicí, něco akustickejch kytar a především – klávesy. Tuny kláves. O Triumvirat se tehdy psalo, jako o německé odpovědi na ELP a skutečně, skladatele a hráče na klávesové nástroje Jürgena Fritze bychom mohli klidně považovat za takovej malej klon Keitha Emersona. Ostatně, on sám se nikdy netajil tím, jak moc ho hudba The Nice, respektive ELP inspirovala a že mu to hrálo jedna báseň předvádí hned v úvodní instrumentální předehře The Capital of Power. Podle mého (zcela bezvýznamného) názoru je tohle, přímo ukázkové spojení chytlavých melodií a hráčské virtuozity tou nejlepší pozvánkou k poslechu celého alba.
V jedné vlastnosti však byli oba klávesisté zcela rozdílní. Emersona (podobně, jako např. Mariána Vargu) mám rád, ale občas mě dokáže pěkně potýrat a jsou dny, kdy to jeho kvílení a disharmonické vsuvky prostě nedávám. To se mi u Fritze s pravděpodobností hraničící s jistotou nikdy nestane, protože s výjimkou debutu Mediterranean Tales/ Across The Waters na deskách Triumvirat nezazní jedinej falešnej tón. Všechna tři, po sobě jdoucí alba z let 1974 – 76 se navíc mohou pochlubit vynikající produkcí a zvukem, takže si jejich poslech dopřávám v pravidelně se opakujících cyklech a ještě mě neomrzela.
Doba sáhodlouhých kompozic, vyplňujících celou stranu vinylové desky je pryč a nejdelší skladba na albu – The March to the Eternal City – má jen necelých devět minut. Nevidím v tom problém, i tak je většina z nich pěkně propracovaných a tři z nich jsou navíc rozdělené do několika kapitol. Tak, jak se na správnej art rock sluší a patří. Koncepční příběh s texty napsal bubeník Hans Bathelt a klobouk dolů. Jsou velice dobré a dávají smysl i bez toho, že bych musel louskat nějaké jinotaje. Vypráví o touze po svobodě, která lidské pokolení provází už od nepaměti, o naději v lepší budoucnost a nakonec i o marném, předem ztraceném boji. Zpěvu se ujal basista a příležitostný kytarista Helmut Köllen a já proti němu nemám vážnějších námitek. Ono ho tady navíc stejně moc není, protože převažují instrumentální pasáže.
Čtyři skladby z deseti jsou zcela instrumentální, ovšem pěkných “orgií” si posluchač užije i v průběhu prokomponovaných skládanek The School of Instant Pain a The March to the Eternal City. Naopak nejpřístupnější písničkou a zároveň největším šlágrem na desce je epická balada The Deadly Dream of Freedom. Je mi docela záhadou, že se nakonec neobjevila i na samostatném singlu, protože ji zdobí doslova kulervoucí fanfára syntezátorů. Věřte, nebo ne, ale to se musí slyšet.
Album vyšlo nejenom v Německu, ale aj v mnoha dalších zemích po celém světě a zkrátka nepřišli ani v USA. Tam bylo dokonce úspěšnější, než předcházející Illusions on a Double Dimple a v žebříčku Billboard se vyšvihlo až na 27 příčku. To přivedlo Fritze, nespokojeného s prodeji v Německu na nápad odstěhovat se do zámoří a kapele tím zadělal na první pořádnej problém. Možná i proto se rozhodl odejít basista a zpěvák Helmut Köllen, s cílem vrhnout se na sólovou dráhu. Ten však o pouhé dva roky později zemřel, když v autě zavřeném v garáži poslouchal na kazeťáku demo verze svých skladeb a otrávil se přitom výfukovými plyny.
Cédéčko od Harvest/Musicline.de je snadno dostupné a koupíte ho doslova za “hubičku”. Booklet má dvanáct stran a obsahuje kredity, texty skladeb, bio skupiny v němčině i angličtině a několik fotek. Bonusovou výbavičku tvoří živá verze introdukce The Capital of Power, pořízená v Los Angeles v srpnu 1975 a svižná, do té doby nikdy nevydaná pecka Showstopper.
Mým favoritem diskografie Triumvirat sice zůstává Illusions on a Double Dimple, ale Spartacus je mu těsně v patách. Dát mu méně, než čtyři by byl zločin.
SKLADBY:
01. The Capital of Power – 3:13
02. The School of Instant Pain – 6:22
a. Proclamation
b. The Gladiator’s Song
c. Roman Entertainment
d. The Battle
03. The Walls of Doom – 3:57
04. The Deadly Dream of Freedom – 3:54
05. The Hazy Shades of Dawn – 3:09
06. The Burning Sword of Capua – 2:41
07. The Sweetest Sound of Liberty – 2:35
08. The March to the Eternal City – 8:46
a. Dusty Road
b. Italian Improvisation
c. First Success
09. Spartacus – 7:39
a. The Superior Force of Rome
b. A Broken Dream
c. The Finale
Bonus Tracks:
10. The Capital of Power (live) – 3:1
11. Showstopper – 3:37
SESTAVA:
Helmut Köllen – bass, acoustic & electric guitars, vocals
Hans Bathelt – drums, percussions
Jürgen Fritz – Hammond organ, Moog synthesizer, Steinway grand piano, string ensemble, electric piano
Spartacus
Prog Rock
Harvest
1975
LP
9
CD Harvest, Musicline.de – 7243 5 35163 2 1 /2002/
Už sme sa o tom bavili, u mňa vedie debut Mediterranean Tales (Across The Waters), ale nič to nemení na tom, že si s veľkou radosťou vypočujem aj ostatné albumy kapely Triumvirat, vrátane Pompeii (1977)…
Snake, díky!
Děkuju za komentář. Album Old Loves Die Hard miluju, Pompeii už o poznání méně, ale furt ještě se to dá. Kór v porovnání s tím, co mělo následovat. Ty poslední dvě desky jsem nedávno zkoušel na Spotify a byl to očistec. K těm prvním dvěma jmenovaným snad do budoucna aj něco napíšu.
“Jaááj” (povzdych)! Spartacus, počul som prvýkrát v roku 1975 z magnetofónovej pásky a mám na to fakt dobré spomienky. Úžasný album, ktorý ma oslovil ako blesk z jasného neba a počul som ho veľakrát. Triumvirat? Vtedy som o tej kapele nič nevedel a dlhé roky som márne zháňal čo i len jednu informáciu.
Dnes mám už aj ich zopár LP, ale tento titul mám najradšej. Škoda hlúpej smrti H. Köllena, ak sa často mení hlavný spevák kapela ide zákonite ku dnu. Vďaka za recenziu Snake. Je to na mojej vlne.
P.S Ten potkan ich musel strašne oslovovať, najprv ako vylieza z vajca na Illusions on a Double Dimple a potom drží vlákno žiarovky na Spartakovi.
Ahoj a děkuju za komentář. Vidím, že pro tebe Spartacus hodně znamená a mám radost z toho, že jsem ti ho mohl aspoň takhle připomenout. Mě v roce 1975 táhlo teprve na šest, takže jsem měl úplně jiné starosti…
Mě ta myška na obalech Triumvirat připadá jako docela dobrej nápad. Kromě muziky samotné je to jeden ze znaků, kterej všechny tři po sobě jdoucí desky spojuje. A futrál eLPíčka Old Loves Die Hard, s hlodavcem zahnaným do kouta se mi líbí víc, než ten evropskej.
Tak tohle album se mi hodně líbí. A souhlasím s tvým názorem na Emersona. Čím jsem starší, tím mám měně náladu na ty jeho disharmonie. Tady všechno do sebe zapadá a klidně si album Spartacus pustím vícekrát po sobě, což bych u ELP nedal.
Snejku, dík za pěknou recenzi. Potěšila.
Datloval jsem to po odstavcích zhruba tejden, ale s výsledkem jsem nakonec celkem spokojenej. Vzhledem k tomu, že se na nás valí prudká změna počasí bude na tu muziku víc času a pak bych se mohl víc opřít aj do toho psaní.
Martine, dík za koment. Su rád, že se ti Spartacus líbí.