Nedávno tu napsal Zdeny recenzi na desku Sonic Youth. Při této příležitosti jsem zavzpomínal na tuto kapelu, na její tvorbu, divoké koncerty, na knihu Kim Gordon, kterou jsem četl minulý rok a na její sólové album, které na sklonku minulého roku vydala. Při tomto rozjímání jsem spatřil i odpověď Zdenyho, který se zmínil o prvním porevolučním koncertu této kapely na našem území. Před očima mi vytanulo ono datum 5.11.1992 a při vzpomínce na ten slunný, ale mrazivý zimní den mi naskočila husí kůže… 

Ač si jindy raná devadesátá léta vybavuji rád, neb do naší vlasti přijížděly kapely zvučných jmen a já nevěděl, který koncert mám navštívit dříve. Bylo jich hodně, z mnohých si dnes vybavuji jen útržky. Ale aby mi v paměti zůstala hluboce vryta i cesta na nějakou akci, je věc opravdu velmi vzácná, přece jen to bude skoro 30 let. A právě takovou nezapomenutelnou událostí  bylo putování na Sonic Youth…

Již cestou na nádraží v Děčíně jsem byl poněkud rozladěn. Kamarádce do cesty něco vlezlo, tak jsem musel jet sám. Bylo mrazivé odpoledne a já na nádraží vyhlížel mezinárodní rychlík z Německa, do kterého jsem měl přistoupit. Ten přijel z půl hodinovým zpožděním a již z dálky bylo zřejmé, že další cesta nebude nudná. Okna vozů byla otevřená a v nich napěchovány hulákající holohlavé lebky německých rowdies cestujících na nějaký důležitý zápas do našeho hlavního města. Občas na peron vylétla prázdná flaška od piva a když nakonec vlak se skřípáním zastavil, chvilku jsem přemýšlel, zda mám vůbec do tohoto vlaku nastoupit. Přece jen v této době na severu Čech vrcholily bitky mezi skinheads a já několikrát viděl, co třeba takoví ultras Dynamo Dresden dovedou…

Nakonec jsem obavy hodil za hlavu a nasoukal se do narvaného vlaku. Přes basy piv jsem proklopýtal přes dva vagóny a kupodivu našel jedno poslední místečko v kupé mezi „normálními“, trochu ustrašenými pasažéry. Nicméně vlak se i přes zpoždění k odjezdu neměl. Zato jej začali obestupovat příslušníci železniční policie v modrých uniformách (tzv. švestky) a několik příslušníků Veřejné bezpečnosti. Od nich jsem se dozvěděl, že mnoho Němců nemá jízdní doklady, protože jejich vůdce  se podařilo za “dobré chování” vysadit už v Drážďanech. Ten měl však k velké smůle ostatních u sebe hromadný lístek pro zbytek osazenstva vlaku. To však podruhé platit za cestu rezolutně odmítalo. Nastala patová situace. Vlak nabíral zpoždění, několik viditelně vystrašených českých ochránců pořádku jevilo pramalou chuť vytlačovat vzteklé neplatiče z vlaku. Frašku završil železničář, který dovedl partu znuděných posunovačů a vozmistrů vybavených narychlo sehnanými obušky z místního oddělení. Ti po chvíli odmítli zapojením se do této akce položit vlastní život a s nadáváním odešli. Zbylé skupince  bylo jasné, že sami nic nezmůžou a náčelník stanice dal nakonec pokyn k odjezdu vlaku a mimořádnou událost s dareby fikaně předal k řešení svým nadřízeným.

Vlak se konečně rozjel, nový průvodčí snahu o vymáhání jízdného rychle vzdal a zmizel za záclonkou ve služebním kupé. Dále cesta probíhala v celku v klidu, pominu li příšerný ryk okolního osazenstva, které trénovalo všemožné fotbalové popěvky za mocného doplňování pivních tekutin a prosby zoufalého průvodčího, který v každé stanici pravděpodobně nabízel svoji rezignaci výpravčímu.

Když jsme projížděli stanici Kralupy nad Vltavou, pomyslel jsem si, že za pár minut toto martyrium skončí a já vystoupím na pražském nádraží. Že to byla velká mýlka jsem zjistil po několika minutách, kdy se ozvala veliká rána a vlak sebou dvakrát splašeně škubnul. To už jsem se, vymrštěn nárazem,  milostně objímal se zralou paničkou, co seděla naproti mně. Zkontrolovali jsme si navzájem, zda jsme celí a krom mého roztrženého obočí a jejích naražených žeber  bylo jinak vše  OK. Obdržel jsem nějaký kapesník a pohledem z  okna pátral, co se stalo.

Venku již kolem vlaku pobíhali němečtí kamarádi a hlasitě nadávali. Vystoupil jsem také a zjišťoval, co se vlastně stalo. Od jednoho železničáře jsem vyzvěděl, že místní posunovací lokomotiva z Kralup byla nešťastně odstavena první den sloužícím výpravčím na hlavní traťovou kolej. Strojvedoucí odjel s lokomotivou šikovně až za velký traťový oblouk, takže byl tím naším spatřen na poslední chvíli. Naštěstí naše rychlost po rozjezdu vlaku nebyla příliš velká, prý kolem 60 km/H.  Nicméně náraz to byl prudký, chudák strojvedoucí v odstavené mašině zrovna spal. Náraz jej i s lokomotivou vystřelil jak z praku na širou trať. Ujel několik set metrů, kde hodně potlučenej v těžkém šoku vyskočil z mašiny a ztratil se v lukách, kde ho asi dvě hodiny naháněla velká skupina policistů.

Náš vlak měl na prvních dvou vozech rozdrcené nárazníky, lokomotiva se utrhla a následovala tu první na širou trať. Žádní vážně zranění naštěstí nebyli, jen pár odřenin a pohmožděnin. Co teď?  Stáli jsme uprostřed polí, z dáli se ozýval zvuk sirén hasičských vozů a sanitek, které se k nám po poli pomalu prodíraly. Němcům došlo pivo a tak se, nedbajíc pokynů rozhodli po kolejích vrátit do stanice, kde k velké radosti místních Romů obsadili nádražní restauraci. My zbylí jsme otřeseně čekali, co bude dál. Asi po hodině nás odtáhli zpět do stanice a odvěsili poškozené vozy. Většina Němčourů vychytrale přesedla na mezitím dorazivší osobní vlak a zmizeli směr Praha. Nás pustili na trať až po další půlhodině.

Už jsem toho měl nějak dost, nejdříve ta hrozná cesta, kdy člověk nevěděl, zda nebude nedobrovolně vystupovat za jízdy za vydatné pomoci německých milovníků fotbalu, potom ta havárie, která jen shodou náhod neskončila fatálně…. celej otřesenej jsem se modlil, ať v klidu dojedeme do cíle.

Což o to, do Prahy na hlavní nádraží jsme dojeli v pořádku. Když už jsem myslel, že to nejhorší je za mnou, tak opak byl pravdou. Když vlak začal ve stanici přibržďovat, tak jsem věděl, že je zle. Kdo si vybaví film „Proč“ z roku 1987 a scénu, kde vlak dojede do cílové stanice, tak si tu následující melu dokáže zhruba představit. Vlak z obou stran obklopený policisty ze zásahové jednotky, po zuby ozbrojení kukláči se samopaly na hrudi, plexisklovými štíty a metr dlouhými bílými obušky. Bylo jich snad 200.

Zásah měli evidentně nacvičený. U dveří železničního vagonu vytvořili z těch štítů uličku, na jejíž konci stál golem v černém s obrovským psem. Jakmile jsem otevřel dveře, ozval se strašný řev z mnoha hrdel: „Vystup, dělej, vystup!!!“ Tak to už jsem si fakt myslel, že mě tam zastřelí. Normálně jsem automaticky dal ruce nad hlavu a celej přikrčenej jsem klopýtal tou uličkou. Na jejím konci se příslušníkovi vytrhl metrákovej pes a skolil mě na zem. Byl jsem lapen a obklopen asi 5 policisty, kteří se nade mnou skláněli  a řvali na přeskáčku „Ruce, ruce!“ a další: „Kde jsou ostatní, kde jsou OS-TAT-NÍ?“ „Jací ostatní?“, koktám. „No ti Němci!!!“ řvou na mě. „Některý nastoupili v Kralupech do osobáku…“ Tlak povolil. Pomohli mi na nohy a ptali se kam jdu. „Na koncert Sonic Youth“ a kašlu prach…. Pouští mě a ještě slyším povely jejich velitele do vysílačky: „Ve vlaku přijelo jen 15 Němců, zbytek prý odjel nějakým osobákem z Kralup – okamžitě zjistěte, které nádraží to bylo!!!“ 

Já se celej špinavej, potlučenej s roztrženým obočím, které zase začalo krvácet, belhám k Lucerně. Je vyprodáno, dlouhá fronta fandů stojí před zavřenou pokladnou. Ze sálu i přes zdi slyším zvukovou zkoušku kapely, ale v tu chvíli  na mě padla  strašlivá tíha, a nechuť se někde mačkat v sále. Byl jsem  prostě psychicky úplně na dně.

Rozhodnutí padlo během chvilky. „Mám dva lístky, nechcete někdo?“ – šeptám… Okamžitě je nějaký šťastný pár kupuje. Já se pomalu došoural na nádraží, cestou koupil flašku vína a v nádražní hale odpočíval do odjezdu vlaku tiše v koutě. To víno jsem ani neotevřel….

Tak skončila moje cesta za kulturou. Sonic Youth mi prostě nikdy nebylo dopřáno vidět naživo díky sledu nešťastných okolností.

P.S.: němečtí rowdies se do Prahy dostali jiným vlakem na jiné nádraží, než zásahová jednotka očekávala. Rozptýlili se do zápasu po místních hospodách a už je nikdo nechytil. Po zápase se servali na Václaváku, postřelili  několik lidí – byl tam i jeden mrtvej…. Jo, tak divoký byly někdy devadesátky!

P.P.S.: veškerá foto jsou pouze ilustrační, převzatá ze serveru Weser Kurier a Týdeník policie.