Wain Bradley: “Jižanská prog-artová kapela? Asi to byl šílenej nápad, lidi byli zmateni.”

V polovině sedmnáctého století sepsal anglický filozof Thomas Hobbes knihu Leviathan. Název svého díla převzal od biblické mořské nestvůry, mající většinou podobu velryby netušených rozměrů, která o tři století později stejným způsobem inspirovala také několik hudebních uskupení.

Prvním bylo jádro britské beatové kapely Mike Stuart Span se zpěvákem Stuartem Hobdayem, basákem Rogerem McCabem a bicmenem Garym ‘Roscoe’ Murphym, které přijalo její jméno po návratu kytaristy Briana Bennetta a podpisu smlouvy s Elektra Records, kde se v dubnu 1969 v rámci reklamní kampaně The Four Faces of Leviathan uvedlo dvěma současně vydanými singly Remember The Times/Second Production a The War Machine/Time.
Ani výrazný komerční neúspěch akce nepřerušil natáčení desky a hudebního dokumentu A Year In The Life, který v září odvysílala BBC. O měsíc později však z rozhodnutí Jaca Holzmana, spoluzakladatele zmíněného vydavatelství, vychází namísto plánovaného alba pouze třetí singl Flames/Just Forget Tomorrow, zbylý materiál končí v trezoru a kapela v nenávratnu.

I její pozoruhodný příběh, Bennettem následně provázaný s další nepřehlédnutelnou formací té doby Jason Crest, by jistě stál za bližší přiblížení. Prozatím ho možno uzavřít informací, že všechny natočené skladby možno slyšet na CD Timespan, které vyšlo pod původním názvem souboru v roce 1996.

Téměř dokonale zahlazené stopy po prvních amerických Leviathan vedou do největšího města státu Tennessee, v němž poslední chvíle svého života strávili Martin Luther King a Elvis Presley.
Ve druhé polovině šedesátých let tady působila psychedelická garážová kapela The Changin’ Tymes ve složení Brit Warner (zpěv, 12strunná kytara, klávesy), Bruce Barham (basová kytara), Glen Frazier (sólová kytara), Charles Ferrer (kytara) a Larry Moore (bicí), která v období září 1965 – březen 1968 vydala šest singlů.
Po změně na postu baskytaristy, kdy Barhama vystřídal Wain Bradley, nahrála během ledna 1969 v memphiském studiu Beautiful Sound s producentem Jamesem Parksem dalších šest skladeb. Dvě z nich vyšly na singlu Chicago Street Fight/Blue Music Box vydaném nezávislým labelem Memphis Underground Music Association, prohlubující se neshody s manažerem Matthewsem ale nakonec The Changin’ Tymes přivedly k rozpadu.
Pro pořádek třeba upozornit, že soubor stejného názvu s Rayem Tillim a Jimem Mahoneym tehdy existoval také ve Philadelphii.

Právě Wain Bradley stál v létě roku 1972 u zrodu šestičlenné progrockové formace Leviathan v netradičním obsazení Shof Beavers (bicí), Grady Trimble (kytara), Peter Richardson (zpěv, klávesy), John Sadler (mellotron) a Don Swearingen (piano), jež si během dvou let klubového hraní na jihovýchodě Spojených států vybudovala solidní pověst, která se koncem roku 1973 donesla k uším Kennyho Smithe a Billa Taylora Sparkse.
Nerozlučná dvojice z El Pasa v Texasu prožila první polovinu šedesátých let ve skupině The Sherwoods, po jejímž rozpadu se vrhla na produkci a studiovou práci. Zdárný rozvoj vlastního labelu Suemi Records, na němž začali uvádět řadu místních muzikantů i kapel, však zhatil Sparksův povolávací rozkaz do Vietnamu.
Po šťastném návratu se od Rio Grande přesunul do Memphisu, kam ho zanedlouho následoval i Smith. Zde navázali spolupráci s Hi Records, nahrávací společností zaměřenou od roku 1957 na soul a rockabilly, a pro nově založený firemní sublabel Mach měli vyhledávat tzv. bílé kapely.
Leviathan byli po country rockových Swift Rain jejich druhým objevem. Na několik měsíců se nastěhovali do proslulého studia Royal Recording, které provozoval a později vlastnil Willie Mitchell, legendární americký hudebník, skladatel a producent, od roku 1970 také viceprezident Hi Records.

Eponymní album vyšlo v červenci 1974 a bylo dokonalou ukázkou skladatelského i hráčského talentu kompletní šestice muzikantů, která proslula svou precizností. Z trojkombinace mellotron – hammondky – piano Leviathan vytěžili, co se dalo.
Náladová Arabesque, romantická Angela, potemnělý opus Endless Dream, siamská dvojice Seagull a Angel of Death s hardrockově hutnými riffy a bezvadným Richardsonovým výkonem v roli hlavního pěvce, jemuž zdatně sekunduje Bradley, působivá balada Always Need You i finálová Quicksilver Clay, která je skutečným vyvrcholením unikátního southartrockového činu, jsou toho sedminásobným důkazem.

Formace se dočkala pochvalných reakcí v prestižních hudebních časopisech Record World a Billboard a podepsala smlouvu s newyorskou agenturou ICM, která jí zajistila koncerty po celých Státech ve společnosti svých britských klientů zvučných jmen, mj. Manfred Mann’s Earth Band, Caravan, Curved Air, Trapeze, Camel, Hawkwind a Renaissance. K nejpamátnějším vystoupením patří předskakování Lynneho tělesu Electric Light Orchestra v Alex Cooley’s Electric Ballroom v Atlantě a role headlinera před 8.000 fanoušky během rockového odpoledne v domácím prostředí Overton Park Shell v Memphisu.
Vzdor tomu vedení nahrávací společnosti záhy ztratilo zájem o vedlejší projekty, což se promítnulo jak do chabé propagace titulu, tak i prodejního neúspěchu. A ruku v ruce se zánikem Mach Records nakonec zmizela i šance na vydání připraveného koncepčního alba s pracovním názvem ‘The Life Cycle’.

Wain Bradley: “Řekli nám, že to zní podobně jako Moody Blues a že nikdo nepotřebuje další takovou kapelu…”.
Jedinou připomínkou zavrhnutého díla tak dodnes zůstává singl se skladbami Williama E. Taylora Why Must I Be Like You/I’ll Get Lost Out There z listopadu 1974.

Ještě na konci roku to jako první zabalil kytarista Grady Trimble a odstartoval očekávaný rozpad souboru.
Wain Bradley nelenil a ihned navázal na někdejší spolupráci s Britem Warnerem z dob The Changin’ Tymes a s triem Mike Russell (klávesy), Andy Tate (kytary) a Bill Lineberry (bicí) natočili snové progrockové album Reap Of The Lost Dreamers (1975), jež zdobí Warnerův vokál. Bradley se na něm podílel i autorsky, ve skladbě The Child Goes On si jako host zahrál Shof Beavers. Tisícikusový náklad se na trh dostal pod značkou Companion a dnes je cen(ě)ným sběratelským kouskem.
Pokud možno věřit zdroji, v roce 1978 se kapela připomněla novou nahrávkou, když ve studiu D.A.T. v Memphisu natočila video se skladbou Anytime, Anywhere, jež je k vidění na YouTube a ke slyšení na reedičním vydání alba s alternativním obalem od Akarmy (2002), která fanouškům jako první zpřístupnila na CD rovněž titul Leviathan (2000).
Záslužnost podobných skutků italských pirátů nesnižuje ani bookletové informační pusto, jejich švédským kolegům z Flawed Gems (2012) zas patří dík za bonusy v podobě obou singlových skladeb.

Z bídně zmapovaných informací možno soudit, že z Bradleyho se stal videotechnik, v domovském Little Rocku založil produkční společnost Bradley Media a čas od času si zahraje pouze v kostele. Na gospelovou dráhu se vydal také Richardson, zatímco Swearingen propadl elektronické hudbě a Beavers se začal věnovat produkci. S formací industriálního rocku Sharkbait navíc nahrál album Blowtorch Face-Lift (1991). Další osudy Sadlera s Trimblem nejsou známy.

DISKOGRAFIE:
1974 – Leviathan (LP, Mach Records)
1974 – Why Must I Be Like You/I’ll Get Lost Out There (SP, Mach Records)

Poznámka: Některé internetové zdroje skupině nesmyslně přisuzují podíl na vzniku soundtracku ke sci-fi horroru Leviathan režiséra George P. Cosmatose z roku 1989 s hudbou Jerryho Goldsmithe.