Za hlavní město krautrocku jsem vždycky považoval Hannover, odkud pochází polovina kapel (Jane, Eloy) z osobní velké čtyřky a nádavkem i jedna z formací držících se v těsném závěsu, Ramses. Dost důvodů, abych si nemusel vypomáhat nejslavnějším reprezentantem metropole Dolního Saska, s nímž se celoživotně míjím…

V prosinci 1972 se ve zkušebně na Hagenstraße sešla pětice Herbert Natho (zpěv), Hans-Dieter Klinkhammer (basa), Bernd Probst (klávesy), Hans-Jürgen Lammers (bicí) a Peter Klages (kytara), který zrozenému souboru navrhl název Ramses II podle faraona považovaného za největšího panovníka egyptských dějin.
Koncertní kolotoč na severu Německa s mixem vlastních a převzatých skladeb zpestřila účast v soutěži hudebního časopisu Riebe’s Fachblatt v hamburském klubu Fabrik, v níž kvintet obsadil povzbudivé šesté místo z více než 60 přihlášených začínajících souborů.
Závěr roku 1973 ale odstartoval období častých změn v sestavě. Rezignující duo Lammers, Probst nahradili Dete Kuhlmann (bicí) a Winfried Langhorst (klávesy), který přivedl i svého bratra Norberta (kytara), takže dočasně kapela vystupovala v šestičlenném obsazení se dvěma kytaristy. Hledání optimálního složení pokračovalo brzkým Kuhlmannovým odchodem, za něhož na dva měsíce zaskočil Claus Arve, s nímž v létě 1974 skončil i jeden ze zakládajících členů Klages. Trefou do černého byl až příchod bubeníka Reinharda Schrötera, který post zastabilizoval na celou pětiletku.
Rozhodnutím poroty složené z novinářů a zástupců nahrávacího průmyslu zvítězila zkonsolidovaná sestava při přehlídce rockových skupin POP ’74, která se konala koncem roku v Hannoveru. Odtud byl už jenom krok k získání smlouvy s novým německým labelem Sky Records založeným ex-manažerem Brain_u Günterem Körberem v srpnu 1975. Při té příležitosti byl název kapely zkrácen na Ramses.

Nahrávky pro první album byly pořízeny ve studiu mistra zvuku Connyho Planka ve Wolperrathu nedaleko Kolína nad Rýnem za pouhých osm dní na přelomu září a října 1975. Na Körberovu žádost se na produkci podílel i kytarista Klaus Hess z již zavedených Jane.
Debut La Leyla s fantasy motivem na přebalu byl k mání na jaře 1976 a příznivé hodnocení v hudebním tisku zesílilo tlak na jeho vydání v Americe. Zainteresovaná společnost Annuit Coeptis* však měla problém se songem War, resp. jeho textem. Kritická připomínka války ve Vietnamu byla proti mysli amerického cenzora, Herbert Natho tedy k původní hudbě ochuzené o řadu zvukových efektů napsal neškodný text s tématikou životního prostředí a skladbu přejmenoval na Noise. Tato zmršená verze alba vyšla i v Japonsku, upravená píseň se objevila i na jinak výživné kompilaci German Rock Scene Vol. III (1977).
Potíže s americkou edicí ale ani tak neskončily, celý náklad byl nakonec prodán za dumpingovou cenu na německém trhu. Hodnotu předmětného díla to ale nijak nesnížilo, bo krautrocková scéna druhé poloviny sedmdesátých let mnoho lepších titulů nenabídla. Album La Leyla, jež nově vycházející časopis Music Joker zvolil za nejdůležitější německý debut roku ’76, možno doporučit nejenom vyznavačům symfonického rocku. Je dokonalou ukázkou muzikantského i skladatelského talentu kompletní pětice, jejího citu pro vznosné melodie i propracovaná aranžmá, jež dávají skladbám potřebnou lehkost a svěžest.

Herbert Natho: “Neexistují žádné oficiální údaje o prodeji první desky, ale odhady se pohybovaly kolem 50.000 kopií. Jenže z rozebraného nákladu pro Ameriku jsme nikdy neviděli ani floka…”

Zatímco se během následujících dvou let světem hudby valila mohutná disco/punková vlna, připravovala formace materiál na druhé album, netrpělivě očekávané domácím vydavatelem a fanoušky. Nové skladby zhusta zněly na koncertech, při nichž Ramses doladili souhru i propracovanou jevištní show, do které neváhali investovat 30tisíc DM.
Uprostřed léta 1978 nastoupili do frekventovaného Tonstudia v Hiltpoltsteinu a strávili tam čtyři týdny. Autorský prostor tentokrát ovládli oba Langhorstové, pouze atmosférická Time a produkce byly společným dílem kompletní sestavy.
LP Eternity Rise vyšlo na podzim 1978 a doprovázel ho jediný singl v historii Ramses s nejkratším albovým číslem City Life obohaceným smyčcovou sekcí Norimberského symfonického orchestru a jemnokrásnou Windy. Klíčové okamžiky alba však třeba hledat ve skladbě plné zvratů Only Yesterday a v samém závěru díla. Rozparáděná instrumentálka Agitation Play se stala nejpevnějším pilířem budoucích koncertních setů a grandiózní jedenáctiminutová finálovka, jež dala albu název, snad vůbec nejvydařenějším kusem z katalogu Ramses. Veskrze příznivý dojem z alba umocňuje zdařilý obal, který je znovu dílem začínající výtvarnice Helgy Bartkowiak.

Hudbu Ramses hrála rocková rádia doma i v zahraničí, zájem byl i o rozhovory, pochvalnou zmínku utrousil i americký hudební časopis Rolling Stone. První výstrahou pro šlapající soukolí se stala branná povinnost, kterou si musel splnit Norbert Langhorst, jehož v koncertní sestavě zastoupil Detlef ‘Pitter’ Schwaar (mj. Eloy – Power And The Passion, 1975), jenž s kapelou absolvoval úspěšné turné v Německu, Švýcarsku a Dánsku.
Krátce po Langhorstově návratu na podzim 1979 donutily zdravotní důvody k odchodu zpěváka Herberta Natho, s nímž se rozhodl skončit i poslední ze zakládajících členů souboru Hans-Dieter Klinkhammer. Závěrečný koncert klasické sestavy se konal na domácí půdě v hannoverském mrakodrapu Anzeiger-Hochhaus, který zažil mnohá zaznameníhodná vystoupení.
Hledání nového baskytaristy skončilo s příchodem Herberta Wolfslasta (ex-Delight), ovšem snaha o nalezení vhodného vokalisty byla marná. Pro živá vystoupení tak převzal tuhle roli Reinhard Schröter, za něhož k bubnům usedl starý známý Claus Arve (několik představení se tehdy odehrálo se dvěma bubeníky). Se splněním smluvního závazku v podobě třetí desky nakonec vypomohl najatý zpěvák bez minulosti i budoucnosti Matthias Möller.

Album Light Fantastic vznikalo v Bornemannově hannoverském studiu Horus Sound na jaře 1981 a na jeho vzniku se podílel i německo-český inženýr a producent Jan Nemec (nezaměňovat s českým fagotistou a skladatelem, natožpak filmovým režisérem stejného jména). V kreditech se mu dostalo poděkování i za “good vibrations”, avšak při poslechu alba se nemožno zbavit mohutných rozpaků. Soubor, který dokázal bravurně odolat všem nástrahám, jež podobně zaměřeným formacím přichystala druhá polovina sedmdesátých let, podlehl “výzvám” dalšího desetiletí a na albu se prezenzuje jako europopová parta usilující o pozvánku k východnímu sousedovi do Ein Kessel Buntes.
Přehlídku bezduché marnosti zahájí tuctový popěvek z pera Norberta Langhorsta Sorry Ma, v jehož šlépějích odnikud nikam kráčí i zbytek alba. A nepříznivý dojem nenapraví ani několik světlejších momentů, mezi něž možno s přihmouřeným okem řadit Wolfslastovu Force of Habit a instrumentální finále Across The Everglades. K němu však nesnadno dospět, jelikož mu předchází největší kariérní úlet Carry On…
Nezapomenu, jak jsem při prvním seznámení nevěřícně zíral na obal desky. Navzdory zastoupení stabilního jádra kapely v hráčské i autorské sestavě byla práce spolehlivé Helgy Bartkowiak tím jediným, co zdárně navazovalo na své předchůdce. Pro podobná zklamání má život termín “emocionální modřiny”. Album Light Fantastic mi jich způsobilo přehršel a ještě dneska se začnou vybarvovat, když ho vezmu do ruky. Nekecám.

Nemožno dohledat, zda vůbec některý kus ze třetího alba rozšířil repertoár během turné, jež Ramses v neměnném složení Winfried Langhorst, Norbert Langhorst, Reinhard Schröter, Herbert Wolfslasts a Claus Arve s přestávkami natáhli až do roku 1983, kdy koncertní činnost utlumili.
V úsporném režimu (20-25 akcí/rok) pokračovali i v devadesátých letech, v jejichž průběhu Arveho na bubenické stolici postupně nahradili automat, Achim Beißmann a Carsten Loll, s nímž se na konci milénia nechali přesvědčit k práci na novém materiálu pro čtvrté album, jež mělo vyjít k 25. výročí založení labelu Sky Records. A stalo se. V září 2000 byl hojně očekávaný titul Control Me na světě.
Skladatelské otěže převzala dvojice Schröter/Wolfslast a pobyt v domácím studiu RAMSES zpestřila hostující vokalistka Danni Greinke, jejíž hlas přizdobil songy s nádechem romantiky World of Dreams a Rule the Globe i poctu Lady Di Blues of A Nation. Jinak se ale žádné křečovité vzpomínání na minulost nekoná, z alba většinově čiší muzikantská zkušenost a naprostá potěcha z hraní, nejvydařeněji prezentovaná ve skladbě Wonderland.
Nic to, že trojice plytkých bonusů kulhá na obě nohy, This Planet alespoň připomene krátkodobé oživení spolupráce s původním zpěvákem Herbertem Natho v polovině osmdesátých let.

A že doba, internet i fanoušci byli v novém století k legendárním uskupením vstřícní, kompaktní formace dál koncertovala a ke 40. výročí naplánovala další studiové album. Jedenáct zbrusu nových písní (plus dvě verze klasického kusu Look @ Your Neighbour) bylo nakonec připraveno k vydání u Sireena Records pod titulem Firewall v listopadu 2014.
A jestliže minulé album bylo možno brát jako vcelku vydařenou rehabilitaci za Light Fantastic, o tomhle díle to platí dvojnásob. Co na tom, že má blíž k novodobé produkci aktivních souputníků Epitaph než k vlastním začátkům? Však obé se poslouchá náramně. A palčivé problémy doby jako finanční krizi, devastaci životního prostředí nebo hrozbu válečných konfliktů řeší s nadhledem, který se nedá koupit ani vnutit.
Bonusová soft verze songu Look at Your Neighbour z roku 1990 je dalším sympatickým připomenutím spolupráce s původním pěvcem, jeho živé provedení z roku 2011 se řadí k vrcholům alba a připomene trudný fakt, že jediným svědkem mistrovského počínání Ramses na pódiu je bídně dostupné bootlegové CD Live @ the Capitol, Hannover zachycující atmosféru koncertu v rámci akce Krautrock Meeting z května 2005, jíž se tehdy zúčastnili i Karthago a Jane.

Albem Firewall napsal tečku za svým dvacetiletým působením v týmu bubeník Carsten Loll, jehož v lednu 2015 vystřídal Frank Gebauer, kterého i na konci letošního roku čeká s Ramses několik vystoupení včetně účasti na Hannover PROG-Night (16. 12.), kde se představí i další veteráni německé progrockové scény Nektar. Dal bych si říct.

V únoru 2016 vyšly tituly La Leyla a Eternity Rise v Japonsku (SHM-CD), v listopadu t. r. vydal sběratelsky vděčný label Sireena Records reedici alba Control Me se dvěma bonusy navíc – premiérově uvedenou syntetickou hrůzou Surrender a kultovní písní War v provedení live 2016. Změny v odstínu doznal i obal, jen perský bůh temnoty Ahriman zůstal na svém místě. Třeba mít na paměti, že není jen odkazem do světa mýtů a legend, ale představuje aktuální výzvu pro nás všechny, abychom zlo udrželi pod kontrolou.

DISKOGRAFIE:
1976 – La Leyla (LP, Sky Records)
1978 – Eternity Rise (LP, Sky Records)
1978 – City Life/Windy (SP, Sky Records)
1981 – Light Fantastic (LP, Sky Records)
2000 – Control Me (CD, Sky Records)
2014 – Firewall (CD, Sireena Records)
_______________________________________________________

* Annuit Coeptis, latinské heslo na rubu státní pečeti USA. Nápis je umístěn nad nedokončenou třináctiposchoďovou pyramidou, na jejímž vrcholu září vševidoucí oko. Po labelu Annuit coeptis tento motiv, který možno vidět i na jednodolarové bankovce či evropské verzi obalu šesté studiovky Spooky Tooth Witness (1973), převzali v upravené podobě novodobí italští piráti z Akarmy.