Uriah Heep, jedni zo štyroch základných pilierov britského (spolu s Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple), ale aj svetového hard rocku, svojou v poradí druhou LP zasiahli poriadne hlboko do vôd v tom čase prudko sa rozmáhajúceho art rocku (ach, to bola krásna doba…).
Album je dodnes, podľa mnohých, oprávnene považovaný za vrchol tvorby tejto stále aktívne fungujúcej skvelej kapely. Nechcem tu príliš spomínať snáď všetkým notoricky známu Hensleyho (s prepáčením) odrhovačku z každej poriadnej dedinskej (vesnickej) zábavy – Lady In Black. Táto doska obsahuje minimálne tri perly najvyššej kvality: úvodnú dramatickú Bird Of Prey s úžasným speváckym výkonom Davida Byrona, krehkú baladickú hensleyovku The Park a šestnásťminútovú, art rockovú titulnú, symfonickú suitu Salisbury.
Tak ako pri prvej platni skupiny, aj tu sa ešte možno pýtať: Kde je hranica medzi žánrami v hudbe? Je toto art rock, alebo hard rock? Myslím, že to nie je vôbec jednoznačné, v tomto konkrétnom prípade snáď ani celkom podstatné. Dodnes ho uznávajú fanúškovia (väčšinou tí skôr narodení) z obidvoch táborov. Táto LP je proste skvost…
SKLADBY:
1. Bird Of Prey (Box/Byron/Hensley/Newton) 4:05
2. The Park (Hensley) 5:38
3. Time To Live (Box/Byron/Hensley) 4:02
4. Lady In Black (Hensley) 4:33
5. High Priestess (Hensley) 3:39
6. Salisbury (Box/Byron/Hensley) 16:02
ZOSTAVA:
David Byron – lead vocals (1., 2., 3., 6.)
Ken Hensley – organ, piano, slide & acoustic guitars, harpshicord, vibec, vocals, lead vocals (4., 5.)
Mick Box – lead guitar, acoustic guitar, vocals
Paul Newton – bass guitar, vocals
Keith Baker – drums
Brass and woodmind on Salisbury arranged by John Fiddy.
Salisbury
Hard Rock, Prog Rock
Vertigo
1971
LP
6
Článok som si prečítal so zanietením. Salisbury je spolu s Demons And Wizards môj najobľúbenejší album od Uriah Heep. Neviem, ktorý počúvam častejšie, ale asi sú obidva tak na rovnakej úrovni i frekvencii.
Uriah Heep drželi vysokou lať po osmero elpíček. To je úctyhodná bilance. 1972-1975 v té době dosáhli maxima.
Salisbury bylo první dílo, které jsem od URIAH HEEP slyšel. To už bude víc jak 35 let. Neříkám, že je pro mne úplně nejlepší, co udělali, ale rozhodně mezi jejich nejlepší patří. Na The Park taky nedám dopustit, je nádherná.
Veľmi sa mi páči to zamyslenie na záver – kde sú hranice medzi žánrami!?
Uriah Heep mám veľmi rád, bola to láska na prvé počutie a dodnes sa na tom nič nezmenilo. Nemám problém s Lady In Black – každým počúvaním albumu si ju užívam, ale najviac sa vždy teším na The Park – toto je neskutočná krása. Stále to tvrdím a budem tvrdiť, že Ken Hensley je nedocenený hudobník.
Mayak, díky za recenziu, veľmi ma potešila!
” Salisbury ” je jedným z albumov, ktoré ma v živote ovplyvnili, najmä ešte v gymnaziálnych rokoch a práve preto, že je na hranici hard rocku a art rocku má pre mňa špecifický význam. Tvorba Uriah Heep šla potom už viac menej v koľajách štandardného hard rocku a aj keď ich mám rád, už to nebolo také výrazné, ako v čase tohoto albumu …
Při poslechu epické Salisbury si říkám, jestli zrovna ona nebyla inspirací Blue Effectu při komponování Nové syntézy 2 ? Místy mi připadají docela podobné…
Pár cédéček Uriah Heep jsem si koupil už před lety a je mi záhadou, proč jsem zrovna tohle vynechal. Vzpomínám si, že už jsem to chtěl několikrát napravit a sbírku doplnit, ale nakonec z toho vždycky sešlo. Dal jsem si opáčko aspoň prostřednictvím streamu a byl spokojenej. Pěkná deska.
Ba, taky jsem si početl s chutí a potěchou, díky.
Měl jsem tehdy nahraný Look At Yourself a po poslechu Live January jsem chtěl kvůli Gypsy Very Eavy Very Umble. Tuhle desku měl nahranou spolužák a tak jsem k té jedničce přibral i Salisbury. Skvělá deska dodnes mám slabost na The Park. Vrcholem Uriah Heep jsou podle mě první tři desky, já mám nejradši tu, kterou jsem slyšel jako první Look At Yourself.