Hlas Ronnieho Jamese Dia jsem uslyšel poprvé na podzim 1978 ze třetí studiovky Blackmoreových Rainbow. Touha přenést se před začátkem koncertu mezi jeho natěšené návštěvníky ze snímku uvnitř rozevíracího obalu desky byla tehdy stejně intenzivní, jak velké bylo překvapení, když jsem s odstupem mnoha let zjistil, že bych se ocitl na koncertě docela jiné kapely!
Vývojem událostí a řízením osudu se mi Ronnieho poštěstilo slyšet naživo až v době, kdy měl na kontě také nespočet vynikajících alb s vlastním projektem Dio i z opakovaného působení v Black Sabbath. A přesně půl století v hudební branži.

NICK & SPOL.

Ronnie James Dio se narodil v Portsmouthu, malém přístavním městě ve východoamerickém státě New Hampshire, jako Ronald James Padavona v rodině italských přistěhovalců 10. července 1942. Dnes už je ve věci definitivně jasno, ale během jeho kariéry se v kolonce „rok narození“ běžně střídala celá čtyřicátá léta. A v nevídaném rozptylu se pohyboval také sám Ronnie, pokud téma ihned neuzavřel hláškou: „Věk není důležitý, důležitá je hudba!“.
Například v jednom z rozhovorů v roce 1997 skálopevně přesvědčoval, že je ročník ’49 a že nedorozumění způsobila pouze skutečnost, že s hudbou začal tak brzy, zatímco v interview z února 2005 přiznal, že je o něco starší než Ritchie Blackmore, který nikdy neskrýval, že přišel na svět v dubnu 1945.
Co na tom, však každý máme své vrtochy. Hra s letopočty alespoň omezila podobně jalové dotazy ohledně zpěvákova vzrůstu. Její nejznámější obětí se stal hudební publicista Dave Thompson, autor biografie The Deep Purple Story – Smoke on the Water (2004), kterou v češtině vydalo nakladatelství BB/art o pět let později pod názvem Deep Purple – Smoke on the Water (viz str. 128).

Ronnie vyrůstal v Cortlandu v New Yorku, tehdy nejlidnatějším státě USA (dnes třetí za Kalifornií a Texasem), kam se rodina ještě během války přestěhovala. Od dětství hrál na trubku a lesní roh a vystupoval s různými rockabilly soubory, s nimiž v průběhu let údajně natočil i několik nedohledatelných singlů.
Po nástupu na střední školu se v roce 1957 přidal k torzu kapely The Vegas Kings s kytaristou a bývalým spolužákem Nickem Pantasem a bubeníkem Tommym Rogersem. Chopil se basové kytary a brzy převzal také roli frontmana. Když se k trojici přidal saxofonista Jack Musci, kvartet se přejmenoval na Ronnie And The Rumblers, ale pravidelného vystupování v hudebních klubech se dočkal až pod názvem Ronnie And The Red Caps s příchodem vokalisty Billyho de Wolfa v roce 1958. Ten sice dlouho nepobyl, ale nazpíval vlastní song Lover, který na prvním singlu, vydaném v pětisetkusovém nákladu u REB Records, doplnil instrumentálku Conquest, jež byla autorským debutem dvojice Pantas/Padavona. Nedlouho po de Wolfově odchodu, za nímž třeba hledat spory o odloženou nahrávku Judy I Love You, zanechal hudby i Musci a formace působila opět jako trio.
Další změny přinesl až rok 1960. Jednak sestavu The Red Caps posílil kytarista Dick Bottoff, druhak Ronnie zdárně ukončil studium na Cortland City School, načež nevyužil nabídku stipendia na prestižní The Juilliard School v newyorském Lincolnově centru umění, největší instituci svého druhu na světě. Nastoupil na farmaceutickou fakultu státní univerzity v Buffalu, kde však setrval pouze rok, aby si potvrdil, že o své budoucnosti má úplně jiné představy.

Na přelomu let 1960/61 vychází v omezeném nákladu druhý singl The Red Caps s převzatými skladbami An Angel Is Missing (Ballard/Tobias) a What’d I Say (Ray Charles), který představoval rozlučku se starým označením personálně usazené formace. Do nového pojmenování Ronnie Dio And The Prophets se již promítla skutečnost, že Ronnie přijal pseudonym po legendárním mafiánském bossovi Johnnym „Dio“ Dioguardim. Jak vysvětlil později: „Druhá generace Italů, která vyrůstala v Americe, neměla moc hrdinů…“
Zkonsolidovaná sestava Dio, Pantas, Rogers a Bottoff natočila v období 1962-64 půltucet singlů a pravidelně vystupovala v cortlandském Domino’s Restaurantu, odkud pochází i nahrávka na album Dio At Domino’s, pořízená 24. února 1963. Ve stejném roce vzdal Ronnie hold svým rodinným kořenům, když pro Swan Records nazpíval první stranu singlu Mr. Misery/Our Year v italštině pod názvem Che Tristezza Senza Te. Unikátní kousek, který koncem roku 1963 vydal sublabel Derby, se v roce 2009 v internetové aukci prodal za 1 225 USD!
Kompaktnost čtveřice narušil až v červnu 1965 nečekaný Rogersův odchod. Jeho první nástupce Jack Shelton dal brzy přednost službě u námořnictva, vyšel až druhý pokus s Garym Driscollem, s nímž The Prophets v druhé polovině roku 1965 vydali další tři singly. Když se na podzim 1966 z kapely odporoučel i Dick Bottoff, využil Ronnie zájmu svého bratrance Davida Feinsteina, který se uvedl nahrávkou Walking In Different Circles/10 Days With Brenda z dubna 1967.

V září soubor přijal klávesáka Douga Thalera a také nový název The Electric Elves, trefně vystihující výšku kompletního osazenstva týmu, který o Vánocích slavil dílčí úspěch se singlem Hey, Look Me Over/It Pays To Advertise. V nadějném rozjezdu ho však v únoru 1968 přibrzdila vážná dopravní nehoda, při níž zemřel Nick Pantas, spolehlivý parťák a Ronnieho nejlepší přítel. Zpěvák vyvázl se 150 stehy na hlavě a různá zranění si z autonehody odnesli i ostatní členové kapely. Po nezbytné rekonvalescenci se nakonec rozhodli pokračovat posíleni o nového klávesistu, kterým byl Micky Lee Soule. V červenci zdravotní stav umožnil návrat také Thalerovi, který zaujal post druhého kytaristy a zkonsolidovaný kvintet se v lednu 1969 se zkráceným názvem The Elves vydal na pouť po hudebních klubech napříč Amerikou.
Na lepší časy se začalo blýskat v listopadu, když Decca vydala singl Walking in Different Circles/She’s Not the Same („Áčko“ v odlišné úpravě oproti starší verzi The Prophets), který nahráli s producentem Scottem Englishem, s nímž si spolupráci zopakovali i při natáčení Thalerových skladeb Amber Velvet a West Virginia, jež byly k mání 27. února 1970. Tahle várka učesaných songů ovšem pranic nevypovídala o skutečném stavu věci. The Elves totiž předcházela pověst excelentní hardrockové kapely, která nemá problém uspět při předskakování slovutnějším jménům (Cactus, James Gang, Alice Cooper, Badfinger), či odehrát tříapůlhodinový koncert. Pětapadesát dochovaných minut záznamu části vystoupení z léta 1971 v klubu The Beacon v severní části New Yorku je toho přesvědčivým důkazem. Nedostatek původního materiálu tehdy pořešila půjčka z repertoáru jiných zavedených bandů (Humble Pie, Procol Harum, Jethro Tull), kterou postupně splácelo intenzivnější skládání.

S koncem vydařeného roku se s kapelou v dobrém rozešel Doug Thaler a nejméně známou a slavnou etapu hudebního života Ronnieho Jamese Dia uzavřela úspěšná účast zbylé čtveřice na konkurzu pro Columbia Records v lednu 1972.

I’M A FIRE – BURNING HIGHER – TRYING TO BURN – THE SUN

Výkon, jakým se soubor na akci prezentoval, natolik zaujal přihlížející dvojici Ian Paice, Roger Glover, že se o tři měsíce později chopila produkce eponymního alba, které kvartet – nově pod názvem Elf – natočil v atlantském Studio One: „Elf zněli úžasně a sršela z nich energie. Bylo těžké uvěřit, že taková hudební síla může vycházet z tak drobných lidí. Ronnie Dio měl jeden z nejlepších hlasů, jaké jsem kdy slyšel nebo s jakým jsem kdy pracoval. A díky neobvyklému zvuku klavíru, na který hrál Mickey Le Soule, zněla skupina velmi originálně.“
Jak naznačil pilotní singl Hoochie Koochie Lady/First Avenue, absolutní přednost na albu dostal bluesově laděný materiál. Pravidlo potvrzující výjimku představovala osvěžující balada Never More, zatímco další rozmanitosti typu countryové Rosemary zůstaly nedotaženy. Nu což, záměr je záměr. Obal desky, která se na pultech objevila v srpnu 1972, zdobí přikrčená postava šklebícího se Ronnieho – uváděného postaru jako Ronald Padavona – v podobě mytologického elfa s typicky špičatými slechy.

Nepřekvapilo, že si Deep Purple, t. č. na vrcholu popularity, vybrali Elf pro svoje podzimní americké turné jako předkapelu. Byla to poslední akce za účasti Feinsteina, který v lednu 1973 odešel spřádat plány na novou kapelu (o pět let později se rázně připomněl v The Rods s Carlem Canedym a Garrym Bordonarem). Jeho post obsadil kytarista Steve Edwards, s nímž nastoupil i Craig Gruber, bo Ronnie se rozhodl odložit basovou kytaru, aby se dál mohl věnovat jen zpěvu. Obměněná sestava během léta podepsala smlouvu s MGM a Purple Records a v lednu 1974 se vydala do Anglie, aby tam v oxfordském nahrávacím studiu The Manor natočila druhé album, znovu produkované Gloverem.
V Evropě vyšlo pod titulem Carolina County Ball, v Americe a Japonsku pod názvem L.A./59 v alternativním nic neříkajícím zeleném obalu, který z nejasných důvodů nahradil fotografii kapely od Fina Costella, jenž si v oboru úspěšně budoval status legendy. Album o devíti skladbách, které s Ronniem (zde již jako Ronnie Dio) napsal „barový“ pianista Lee Soule, pokračuje v intencích předchozí desky, ale možno z něj cítit více hudebních vlivů i příjemnou uvolněnost a pohodu, kterou nenaruší ani protivná pětiminutovka Happy, zřejmá parodie na štěstí. Zmínku rovněž zaslouží výrazně přesvědčivější projev vokalisty, či atmosférický song s prorockým názvem Rainbow.
Po vydání alba v dubnu 1974 vyrazili Elf na další šňůru s Deep Purple, jejíž jarní část se odehrávala v Británii a letní pokračování v Americe, kde jejich popularita začala strmě stoupat. Z let společného hraní si zajímavý postřeh odnesl Craig Gruber: „Pokud nebylo vyprodáno, Ritchieho výkon šel rapidně dolů.“

Po skončení turné se Dio a Lee Soule zapojili do práce na Gloverově koncepčním projektu The Butterfly Ball and the Grasshopper’s Feast, který byl pokusem o hudební vyjádření knihy s ilustracemi Alana Aldridge. Mezi zúčastněnými hosty nechyběla celá řada zvučných jmen – John Lawton, John Gustafson, Tony Ashton, Eddie Jobson, Glenn Hughes, David Coverdale nebo Ray Fenwick: „Když jsem poprvé slyšel Ronnieho zpívat, nemohl jsem tomu uvěřit. Chlapík z New Yorku, odchovaný Dionem DiMuccim – měl úžasný hlas a navíc byl nesmírně muzikální.“
Známá „žabí“ píseň Love Is All, která jediná se nakonec dočkala i animovaného zpracování, vynesla Ronniemu první zlatou desku za prodeje v Beneluxu. A ani dalšímu muzikantovi, který ho oslovil se žádostí o spolupráci, věhlas nescházel.

V Tampa Bay na Floridě se 12. prosince 1974 z iniciativy Ritchieho Blackmorea sešla sestava Dio, Driscoll, Matthew Fisher (klávesy, ex-Procol Harum) a Hugh McDowell (cello, ex-Electric Light Orchestra) a natočila píseň Steva Hammonda Black Sheep of The Family (orig. Quatermass, 1970), plus první společný song dvojice Blackmore/Dio Sixteenth Century Greensleeves. Plánovaný singl sice nakonec nevyšel, oba hlavní protagonisté se ale domluvili na další spolupráci poté, co kytarista přijal Ronnieho podmínku a do nového projektu přizval i ostatní členy Elf.
Končící kapela, čerstvě posílena o perkusionistu Marka Nauseefa, se však nejprve vrátila do Anglie, aby v londýnských Kingsway Studios uzavřela historii značky Elf třetím albem. Opět v Gloverově produkci se nahrávalo v prvních měsících roku 1975, během nichž se našel čas i na cestu do Mnichova, kam si sestava – z pochopitelných důvodů bez novice Nauseefa, jemuž krátké angažmá pomohlo do Bandu Iana Gillana, a ještě pochopitelnějších bez kytaristy Edwardse – odskočila na tři týdny na přelomu února a března, v jejichž průběhu ve vyhlášeném studiu Musicland natočila materiál pro album Ritchie Blackmore’s Rainbow.

Poslední studiovka Elf Trying To Burn The Sun, na níž Ronnie poprvé použil i své druhé jméno James, vyšla uprostřed června pouze v Americe, aby se na Ostrovech předešlo střetu zájmů, jelikož se tam na svět pomalu dral debut Rainbow. Oba tituly od sebe nakonec dělily necelé dva měsíce. Podobně macešské zacházení si ale nejpestřejší a nejrockovější album skupiny rozhodně nezasloužilo. Minimálně polovina skladeb, znovu výhradně z pera dvojice Dio/Le Soule, totiž snese hodně přísné měřítko. Svižná When The Smiles se zpěvným refrénem, sedmiminutová bluesovice Streetwalker, odvazové Shotgun Boogie, stejně jako píseň s vypůjčeným názvem Wonderworld a orchestrálním aranžmá od slovutného Martyna Forda (na obalu LP chybně s „i”), který dodal vlastní těleso Mountain Fjord Orchestra a odvedl tradičně skvělou práci, jak by z minulosti mohli potvrdit Paul McCartney, Elton John, Caravan, Barclay James Harvest a mnozí další.
„Přebytečnému“ albu ale nepomohlo ani vzletné motto z jeho obalu (Jsem oheň hořící vysoko, snažící se spálit slunce), který byl opět dílem Fina Costella, ani opožděné domácí vydání labelem Safari Records, jehož spoluzakladatelem byl v roce 1977 manažer Tony Edwards z HEC Enterprises Ltd.

I SEE A RAINBOW RISING!

Za oficiální datum vzniku kapely, jejíž název byl inspirován kultovním muzikantským lokálem Rainbow Bar and Grill na Sunset Strip v Hollywoodu, je považován únor 1975, kdy bylo zahájeno nahrávání první desky. Studiovou sestavu, kterou tvořilo jádro skupiny Elf, však Ritchie Blackmore rozprášil dřív, než pod neonovou duhou stačila odehrát jediný koncert. Během léta se musela pakovat rytmická sekce Driscoll, Gruber, což ke zklamání mnohých akceptoval Ronnie, nikoli však Lee Soule, který kolegy následoval z vlastní vůle.

Když 4. srpna 1975 album Ritchie Blackmore’s Rainbow vyšlo, v sestavě se již zabydlovala zbrusu nová trojice muzikantů. Účastí na jednom z nejzdařilejších debutů hardrockové historie, obsahujícím žánrový klenot Man On The Silver Mountain s monumentálním riffem, čarokrásné rockové balady Catch The Rainbow a The Temple Of The King s Lee Souleovým mellotronem, dechberoucí cover verzi yardbirdsovské instrumentálky Still I’m Sad a nádavkem neslýchaný výkon vokalisty, se přesto všichni zúčastnění nesmazatelně zapsali do dějin kapely i srdcí mnoha posluchačů.
Působivost díla završil pohádkový obal s nadoblačným kytarovým zámkem zalitým hvězdami a neodmyslitelnou duhou, z něhož možno cítit atmosféru alba. Jakoby předznamenal cestu amerického výtvarníka Davida Willardsona do Dysneyho světa.

Micky Lee Soule v roce 1976 absolvoval francouzské turné s Bandem Iana Gillana, nahrával s Eddiem Hardinem (Circumstantial Evidence, 1982) a s výjimkou alba Mask (1984) nechybí na žádné sólovce Roger Glovera. Vystupuje s různými formacemi v New Yorku, kde se již dávno stal legendou. Hudbě se věnuje i jeho syn Matt, který hraje na bicí v losangeleské alternativní rockové kapele Where’s Moo.
Gary Driscoll působil ve skupině Dakota kytaristy Billa Kellyho (1978-80), před účastí na prvním albu však neváhal dát přednost Gruberovi, který se zpěvákem Jeffem Fenholtem z broadwayské adaptace Jesus Christ Superstar zakládal Bible Black, jedno z těch dokonale zapomenutých hesel do encyklopedie: „Pořád jsme ale neměli kytaristu, čtyři nebo pět zkoušek nedopadlo, tím spíš jsme toužili po Lesliem Westovi. Navázali jsme kontakt s Felixem Pappalardim, nakonec se ale přidal Andy „Duck“ MacDonald (ex-Shakin’ Street, později Thrasher, Blue Cheer aj.), s nímž jsme odjeli do atlantského studia Axis, kde jsme s producentem Jeffem Glixmanem nahrávali celý měsíc. A nechyběl ani Felix. Sound Mountain i Cream jsem obdivoval a on byl jedním z největších basistů. A navíc to byl skvělý člověk,“ vnáší trochu světla do historie projektu Gruber.
„Uplynul ale víc než rok a my jsme byli pořád bez smlouvy, musel jsem si od toho odpočinout. Přestěhoval jsem se do Londýna, a až po čase zavolal na EMI, kde projevili zájem, pokud reorganizuju kapelu a nahrajeme pár nových songů. Ten samý týden jsem se ale šel podívat na vystoupení Ronnieho v Hammersmith Odeon při jeho první cestě s Dio do Británie (pozn.: 5. 11. 1983) a venku narazil na Iana Paiceho s Garym Moorem. Projekt Bible Black jsem definitivně ukončil a zavolal na EMI, že právě nastupuju ke Garymu.“

V roce 1984 se Gruber podílel na živém albu Garyho Moorea We Want Moore, zatímco Gary Driscoll hostoval na sólovém debutu kytaristy Jacka Starra Out of the Darkness. Jednalo se o poslední nahrávku jednačtyřicetiletého bicmena. V červnu 1987 byl zavražděn v domě svého přítele ve městě Ithaca, stát New York. Jeho vražda zůstala nevyřešena, převládá přesvědčení, že došlo k tragické záměně totožnosti.
I takové skutky život přináší, ten hudební však pádí dál. A nakonec přinesl i zveřejnění materiálu, který Bible Black natočili v roce 1981, včetně cover verze stoneovské Paint in Black i dvojice skladeb s druhým pěvcem Joeym Belladonnou (Deciever a Midnight Dancer).

A Ritchieho parta? Novými členy se stali americký klávesista Tony Carey z kalifornského souboru Blessings, skotský baskytarista Jimmy Bain z kapely Harlot a bubeník Cozy Powell, jehož jednoduše netřeba představovat.
V říjnu 1975, měsíc před startem mini turné Rainbow po Severní Americe, se v londýnské Royal Albert Hall uskutečnilo koncertní ztvárnění Gloverova projektu The Butterfly Ball.
„Právě jsme začínali s Rainbow, když ke mně přišel Roger a zval mě, abych na tom koncertu zazpíval. Souhlasil jsem. Pak jsem se o tom ale zmínil Ritchiemu, a on na to: ’Myslím, že bys do toho neměl jít. Máme novou kapelu, akorát začínáme, tak bysme neměli dělat žádný vedlejšáky’,“ vysvětlil svou neúčast Ronnie.

Nažhavení Rainbow odehráli své premiérové vystoupení po čtyřech přeložených termínech (Pittsburgh, Allentown, Boston a Philadelphia) 10. listopadu v montrealské hale Forum. Večerní show s předkapelou Argent navštívilo pouhých 1 500 lidí. Koncertní set headlinerů obsahoval půltucet porůznu natažených skladeb z debutu (Self Portrait, Catch the Rainbow, Sixteenth Century Greensleeves, Man on the Silver Mountain, Still I’m Sad, plus ojediněle uvedenou píseň If You Don’t Like Rock and Roll) a trojici nových songů (Do You Close Your Eyes, Stargazer a A Light in the Black), které se objeví na očekávaném druhém albu, jež se zrodilo během několika únorových dnů roku 1976 znovu v Mnichově s osvědčeným producentem Martinem Birchem a svět ho mohl poprvé slyšet 17. května. Ke mně se dostalo s dvouapůlletým zpožděním, kdy jsem krátce za sebou poznával první tři studiovky Rainbow, jen v obráceném pořadí.

Jestliže se podařilo náramně trefit obal k debutu, v případě titulu Rising již bylo jeho souznění s obsahem absolutní. Práce proslulého fantasy umělce Kena Kellyho (Kiss, Manowar ad.), žáka ještě slavnějšího ilustrátora Franka Frazetty, je stejně fascinující, jako 33 a 1/3 minuty hudby na albu. Ani vteřina z nich nezůstala ušetřena dokonalosti. Sevřená pěst svírající duhu – pomyslný most mezi nebem a zemí – vyzařuje takovou sílu, že by mohla skály lámat. A taky že jo! I po letech si živě vybavím to neskutečné napětí během hypnotizujícího intra, věštícího neobyčejnost příštího dění. Šest skladeb z druhé desky Rainbow, to je šest kapitol hardrockové učebnice, kterou pánové Blackmore a Dio napsali v době, kdy už mělo být v daném žánru všechno řečeno. Ostatně jako i k albu samému, tudíž jen shrnutí nejsilnějších dojmů – nadpozemský vokál, geniální kytara, nekompromisní bicí, spolehlivá basa, klávesový šok, úžasné tvůrčí vzepětí obou autorů, bezkonkurenční druhá strana LP, Stargazer jako mystický nástupce Stairway to Heaven. Třesk epických rozměrů!
Řečeno slovy nejpovolanějšího: „Rising je agresivní záležitost, narvaná energií, Má všechno, co poslednímu albu Deep Purple scházelo. Budoucnost se teď jeví ještě nadějněji, než jsme si mysleli. Naše další elpíčko bude koncipováno jako hypotetické propojení stylu Led Zeppelin a Deep Purple.“

WE MUST BE OVER THE RAINBOW!

Než skupina – na propagačních materiálech v Americe uváděna výhradně jako Blackmore’s Rainbow – zahájila v létě 1976 celosvětové turné koncertem v Columbusu, hlavním městě Ohia, měla se v průběhu února a března poprvé naživo představit i v Evropě. Všechna vystoupení ve Francii a Itálii však byla zrušena. O důvodech se možno jen dohadovat, pravdou ale zůstává, že lze najít vícero takových případů, stejně jako svědectví o bídných návštěvách některých vystoupení z té doby. Vzpomínky přímých účastníků těchto koncertů sice nekorespondují s úspěšností obou alb v žebříčcích, přesto bezesporu mají svou váhu.
Se slabou návštěvností se ovšem nemusela potýkat druhá část turné, kterou Rainbow zahájili posledního srpna v jihozápadní Anglii, v historickém divadelním sále Bristol Hippodrome. „Ritchie Blackmore is back!,“ hlásal titulek v Melody Makeru, v němž Brian Harrigan označil Rainbow za profesionální špičku: „Bůh ví, že jsem byl ohromen!“
Při putování kontinentální Evropou je doprovázeli AC/DC, po listopadovém přesunu do Austrálie jim předskakovali další místní hardrockoví velikáni Buffalo a poslední měsíc roku žali úspěch v Zemi vycházejícího slunce, destinaci Blackmoreovi mimořádně zaslíbené.

A co na to Ritchie? Hned v lednu 1977 kvůli podprůměrným výkonům (sic!) vyhodil Jimmyho Baina. A než se 7. července na trh dostane živé dvojalbum, slepené z několika německých a japonských koncertů, ještě několikrát řádně zamíchá sestavou. Snad jen signatáři Charty 77, coby „ztroskotanci a samozvanci“, tehdy dopadli hůř.
Baina vystřídal zkušený hudebník Mark Clarke (ex-Colloseum, Uriah Heep, Tempest, Natural Gas, Ken Hensley), s nímž se Rainbow v květnu přesunuli do Paříže, kde v místním Le Chateau Studio začali s přípravou nové desky. Již v srpnu ho ale Blackmore propustil a stejně se nakonec vedlo i introvertovi Careymu. Práce na albu byly přerušeny. V nastalé pauze dokázal Martin Birch z řady záznamů z předešlého turné vykouzlit úžasně kompaktní celek, který vejde do historie pod lakonickým názvem On Stage a zařadí se mezi absolutní špičku v disciplíně zvané živák.
Nechybí tu obvyklý koncertní předkrm z pohádkového románu amerického spisovatele Lymana Franka Bauma Čaroděj ze země Oz: „Toto, I have a feeling we’re not in Kansas anymore. We must be over the rainbow,“ kdy s ozvěnou posledního slova kapela rozehraje pasáž z muzikálové balady Over The Rainbow (Harold Arle/Edgar Yipsel Harburg), jež se brzy zvrhne ve zběsilou jízdu Kill The King, nejlepší reklamu na příští studiovku. A dostatek potřebné energie nechybí ani dalším číslům, ať už zazněla kdekoli.

Úvodní část živé nahrávky pochází ze závěrečného vystoupení Rainbow v tokijském Budokanu, její pokračování bylo zaznamenáno v Mnichově a medley se svižnou verzí Man on the Silver Mountain, nesvižným Blackmoreovým Blues a sotva tříminutovou připomínkou předchozí desky v podobě klasického čísla Starstruck, je kombinací z obou tokijských show posledního dne turné. Majestátní čtvrthodina s baladou Catch the Rainbow byla pro změnu pořízena převážně v hirošimské hale Kenritsu Taiikukan, Coverdaleův (Diem nepřekonaný) majstrštyk Mistreated při vystoupení ve Sporthalle v Kolíně nad Rýnem, epická Sixteen Century Greensleeves při nejčastěji zastoupeném finálovém večeru v Tokiu a majoritní část zpívané Still I’m Sad představuje impozantní návrat na mnichovský koncert do haly Circus Krone.
V kreditech opakovaně smlčené údaje o konkrétních místech, na nichž byly jednotlivé nahrávky pořízeny, poodhalila až kniha Roye Daviese Rainbow Rising – The Story of Ritchie Blackmore’s Rainbow (Helter Skelter, 2002). Zaznamenaný materiál navíc poslouží ve druhé vlně hardrockové privatizace k vydání celé řady nejrůznějších Live in… Germany, Europe, Osaka, Köln, Düsseldorf, Nürnberg apod.

Před blížícím se evropským turné s americkým bandem Kingfish v roli předkapely, jež bylo zahájeno 25. září 1977 ve švédském Stockholmu, byli najati australský baskytarista Bob Daisley (ex-Kahvas Jute, Chicken Shack, Mungo Jerry, Widowmaker) a kanadský klávesák David Stone z tria jednoho zapomenutého alba Symphonic Slam. Hladký průběh úspěšné šňůry, která skončila koncem listopadu v Cardiffu, hlavním městě Walesu, narušil pouze incident, k němuž došlo po vídeňském vystoupení 18. října, kdy byl Ritchie Blackmore zatčen za napadení jednoho z členů ochranky.

Začátek roku 1978 vyplnilo triumfální turné po dvanácti japonských městech, jehož finále se odehrálo 3. února v oblíbeném tokijském Budokanu, načež se Rainbow vrátili k dokončení alba Long Live Rock’n’Roll, které nakonec vyšlo 9. dubna. Většina baskytarových partů na něm zůstala Blackmoreových, na Daisleyho zbyly tři kousky (Gates of Babylon, Kill the King, Sensitive to Light) a ani Stoneův podíl nebyl výraznější (Gates of Babylon, Kill the King, The Shed, plus klavírní outro L.A. Connection), případně mu nebyl uznán (spoluautorství Gates of Babylon). Podle informací z knihy Jerryho Blooma Long Live Rock’n’Roll Story (Wymer Publishing, 2009) – první z plánované série „Rock landmarks“ – která podrobně popisuje vznik alba, možno ve skladbách Long Live Rock’n’Roll a Lady of the Lake dokonce slyšet původní stopy s Careyho klávesami.
Každopádně album zdárně kráčí ve stopách svého studiového předchůdce a v britském žebříčku jej dokonce o čtyři příčky překoná. Všechny nesnáze při jeho zrodu jsou zapomenuty s prvním poslechem. Sedm kulí jak v Sarajevu vypálí Rainbow směrem k posluchačům, a jedná se o řádně ostrou munici, kterou mírně zjemní pouze Bavarian String Ensemble řízený Rainerem Pietschem v orientálním čísle Gates of Babylon. Hojivým balzámem pro všechny zasažené budiž závěrečná balada Rainbow Eyes, velmistrovská rozlučka Ronnieho Jamese Dia s Blackmoreovou skupinou.
Za jedinou slabinu od nepaměti považuji přední stranu přebalu desky. Nikdy jsem tomu dílu mladé výtvarnice Debbie Hall nepřišel na chuť, ani neporozuměl uměleckému záměru. Snahu o vyjádření soudržnosti kolektivu jsem s ohledem na účast Ritchieho zavrhl a tak mi pět obličejů na jedný vlasatý hromadě v lepším případě evokuje chumel jásajících fotbalistů po vstřeleném gólu, v horším výjev ze skupinového sexu party gayů. Že by dílo inspirovalo amerického umělce Gilberta Bakera, který navrhl pro hnutí LGBT duhovou vlajku právě v roce 1978?

Zklamání z titulní strany však výrazně kompenzovala fotografie uvnitř rozevíracího obalu. Chápal jsem nadšení svých vrstevníků, kteří se v prvních řadách těšili na začátek koncertu Rainbow, stejně jako fakt, že kvůli souladu s názvem alba zřejmě doznal změny nápis na transparentu nad jejich hlavami. Dilema, zda ten původní nevhodně oslavoval pouze konkrétního člena kapely nebo obsahoval pravopisnou nepatřičnost, neřku-li neslušný symbol, vyřešilo až po čtyřiadvaceti letech vysvětlení Fina Costella. Legendární rockový fotograf odhalil pravdu v hudebním magazínu Classic Rock (11/2002): „Byl jsem na turné s Rush, když jsem dostal zakázku na obal desky Blackmoreových Rainbow, která se původně měla jmenovat Kill the King podle první písně z alba. Nafotili jsme snímky na jednom kopci v Kalifornii s kostrou ležící v brnění, která představovala krále zabitého ve středověké válce. Zarůstal trávou, z níž vyčníval meč a vedle ležel štít se znakem – motivem z alba Rising. Po meči se plazil chřestýš, kterého našla v trávě moje sestra. Byl to skvělý nápad, vypadalo to opravdu dobře. Ale na Polydoru to zamítli: ’Žádní hadi! Zapomeň na to!’.“
Chorobný strach z hadů se označuje termínem ofidiofobie. Podobná manažerská rozhodnutí možno nazvat omylem, eventuálně blbostí.

„Album nakonec vyšlo s náčrtem, který někdo udělal k propagaci. Já připravil verzi s kostlivcem a dovnitř jsem chtěl fotku z koncertu. Napadlo mě vyrobit transparent s nápisem Long Live Rock and Roll a na koncertě Rainbow ho dát fanouškům pod pódiem. Náhoda tomu chtěla, že na vystoupení Rush v michiganském Port Huronu přišla spousta fanoušků v černých tričkách s logem kapely a parta z nedalekého Plymouthu přinesla i transparent vítající Rush. Těsně předtím, než kapela nastoupila, jsem je vyzval, aby ho zvedli nad hlavu, tak to udělali a já je vyfotil. A tenhle snímek jsem dal do zkušební verze obalu, neretušovaný, zcela spojený s Rush – trika, transparent i všechno ostatní. Fotka se na Polydor dostala přes manažera Rainbow, s kterým jsem byl v kontaktu. Když mi po vydání alba volal Geddy, byl celý bez sebe a jenom řval. Ale loga z triček, text z banneru i ochrankáře odstranila firma a snímek nakonec zrcadlově otočila. Taková je pravda,“ doplnil Costello a zároveň popřel, že by se stejně nekalým způsobem nakládalo s jeho fotografií ze zadní strany populárního dvojalba Kiss Alive!.

Jak dobře rozumím tehdejšímu rozpoložení členů skupiny Rush (pozn.: fotilo se při závěrečném koncertu americké části jejich All The World’s A Stage Tour v McMorran Areně dne 22. května 1977), tak nechápu jiný krok slavného muže. Post-Diovu tvorbu Rainbow mi „pokrývá“ pouze devět písní na kompilačním CD The Very Best Of z roku 1997 s rozkládacím bookletem. Na jeho přední straně trůní Costellův akční snímek Ritchieho Blackmorea, není však těžké dohledat, že pochází z období Deep Purple Mk III. Ale co já vím, třeba zase firma…
A především, všechny obrázkové kauzy mi rázem vybledly ve světle zmíněných informací o původním návrhu na obal desky Long Live Rock’n’Roll. Vidím ho před očima při každém poslechu alba. A jiný už to nebude.

V květnu 1978 se Rainbow vydali na další americké turné, při němž předskakovali domácím REO Speedwagon. Jeho typickým znakem byla nevyrovnanost v návštěvnosti, např. v kalifornském San Diegu se v hale s kapacitou 13 000 diváků cítilo všelijak 2 500 fanoušků, kdežto v Rochesteru ve státě New York byla vyprodaná hala pro 12 000 osob. Konec šňůry poznamenalo nevydařené vystoupení 24. srpna v newyorském Palladiu, ukončené po třech odehraných skladbách a 90 minutách neúspěšného řešení problémů s duhou nad jevištěm. Ronnie nakonec oznámil publiku zprávu o vrácení vstupného, tehdy však ani on sám ještě netušil, že šlo o jeho poslední výstup z pozice zpěváka Rainbow.
Kapela se v New Yorku usadila a začala chystat materiál na nové album, během jeho příprav se ale vyskytly vážné neshody ohledně dalšího směřování skupiny. Blackmore se totiž rozhodl vyměnit středověká témata za příběhy o lásce, a nastalé spory v listopadu 1978 vyřešil po svém. Vyhodil všechny členy souboru s výjimkou Cozyho Powella, čímž se uzavřela jedna z klíčových kapitol Diova hudebního života.

LIVE EVIL

Další etapa na sebe ale nenechala dlouho čekat. V květnu 1979 Ronnie přijal opakovanou nabídku Tonyho Iommiho a nastoupil k Black Sabbath na post uvolněný zdevastovaným Osbournem. Poslední kvartál v roce strávili s producentem Martinem Birchem ve floridském Miami při práci na novém albu, místo Geezera Butlera, jenž tehdy řešil problémy v osobním životě, však často zaskakovali Craig Gruber – starý známý z účinkování v Elf i Rainbow – a Geoff Nicholls z birminghamských Quartz, jimž Iommi produkoval eponymní debut (1977).
Po Geezerově návratu Gruber odešel a Nicholls přešel ke klávesám, kde nakonec strávil přes dvacet let, aniž by se dočkal oficiálního přijetí do sestavy Black Sabbath a ze zákulisí to dotáhl na koncertní pódium… Gruber tvrdí, že až na Neon Knight nabasoval celé album a má rovněž autorský podíl na vzniku písně Die Young, nepřiznaný v kreditech. Tony Iommi jeho přínos v pozdějších vyjádřeních minimalizuje, Bill Ward si nic nepamatuje a Ronnie, který Craiga po Butlerově odchodu do celého projektu zatáhl, ani napodruhé nepřesvědčil. Nu což, však i muzikanti jsou jenom lidi.
Ať již byla skutečnost jakákoliv, album Heaven And Hell, které vyšlo 25. dubna 1980, bylo všeobecně dobře přijato a 9. místem v Británii předčilo předchozí studiovky původní sestavy Technical Ecstasy, 1976 a Never Say Die!, 1978.

Autorem obalu s pokuřujícími padlými anděly mastícími karty je americký malíř a ilustrátor Lynn Curlee, rozložené kapele by však nepomohli ani všichni svatí, nebýt úspěšné operace za mikrofonem. Výměnu zpěváka možno přirovnat k mohutné transfúzi, která vlila Sabbatům do žil hektolitry okysličené krve. Výsledkem bylo album nabité energií, na němž jsou přítomny všechny důležité prvky klasických Black Sabbath s přidanou hodnotou v podobě nedostižného Diova vokálu. Ronnie také převzal Butlerovu roli textaře a připomněl ústředního motiv alba, jak jej přináší titulní sedmiminutová nesmrtelnost: „Píseň je o tom, že nebe i peklo má v sobě každý z nás, stejně jako možnost volby mezi dobrem a zlem.“
Plná polovina skladeb (Neon Knights, Children of the Sea, Heaven And Hell a Die Young) se stala neodmyslitelnou součástí koncertního programu a osvědčila se i v průběhu velkolepého celosvětového turné, které zahájilo pět koncertů v Německu v polovině dubna. V červenci se kapela přesunula do Států, kde vystoupila na několika velkých festivalech (Summer Jam ’80, Summer Blowout, A Day On The Green, aj.) a v texaském Houstonu odstartovali společné večery s Blue Öyster Cult pod nabízejícím se názvem Black and Blue. Uprostřed úspěšného turné ale zdravotní problémy donutily k odchodu bubeníka Billa Warda, který odehrál poslední vystoupení 19. srpna v bloomingtonském Metropolitan Sports Center. Narychlo uspořádaný konkurz přesvědčivě ovládl Američan Vinny Appice (ex-Rick Derringer, Axis), jenž svou kariéru odstartoval v roce 1974 na nahrávce Johna Lennona Whatever Gets You thru the Night. Pro zbylé koncerty Warda zdárně nahradil a stal se plnoprávným členem kapely.
Jediným nevydařeným večerem tak zůstalo nedokončené vystoupení v Milwaukee, kde po necelé půlhodině Geezera Butlera zasáhla do tváře pivní láhev hozená z publika. V nastalém chaosu bylo zraněno osm policistů, několik fanoušků a 160 osob bylo zatčeno.

Již během Heaven And Hell Tour, které se protáhlo do začátku února 1981, vznikal materiál pro jubilejní desátou studiovou desku Black Sabbath. Povzbuzená formace ji připravovala v losangeleském studiu The Record Plant, opět v produkci Martina Birche, a na pultech se objevila 4. listopadu 1981 pod titulem Mob Rules. Zlověstný obal amerického ilustrátora Grega Hildebrandta zavdal příčinu k mnohým dohadům, tím nejbizarnějším budiž názor, že obsahuje skryté poselství „Kill Ozzy“, jež má být napsáno ve spodní části obrazu (je tam, pozn. autora).

První album Sabbatů bez Billa Warda bylo důstojným pokračovatelem předchozího titulu a potvrdilo, že vstup do osmdesátých let skupinu zastihl v náramné formě. Faktor Dio dál blahodárně účinkoval a ve spojení s kapelníkem Iommim, mistrem geniálních riffů a velmistrem v jejich plýtvání, se jeho vliv ještě násobil. Skladby Voodoo, The Sign of the Southern Cross a The Mob Rules zdomácněli v koncertním setlistu, instrumentální rébus E5150 se stal jeho působivým intrem a střednětempá Country Girl s baladickou Over And Over mými osobními favority. Snad jim to není málo.
Turné odstartovalo v polovině listopadu 1981 v kanadském Quebecu a do konce roku při něm kapelu doprovázel Alvin Lee Band s hostujícím Mickem Taylorem. V lednu se skupina vrátila do Anglie ke dvanácti vyprodaným koncertům a již v polovině února byla zpátky v Severní Americe, kde se zdržela až do konce srpna 1982. V roli předkapekly se tentokrát vystřídali southernrockoví Doc Holliday, The Outlaws, Johnny Van-Zant Band a kanadští Wrabit.
Zpestřením večera 22. května ve War Memorial Auditorium v Syracuse byla účast starosty blízkého Cortlandu, který Ronniemu předal symbolický klíč od města.

Z úspěšného turné, o jehož návštěvnosti si Ronnie v předchozím angažmá mohl nechat jen zdát, byl pořízen první oficiální živák skupiny Black Sabbath; nebereme-li v potaz, že vydání 2-CD Past Lives v srpnu 2002 dodatečně zlegalizovalo živák Live at Last, který byl záznamem dvou koncertů originální sestavy z března 1973, a na trhu se mihl v létě 1980.
Dvojalbum Live Evil obsahuje výběr ze čtyř vystoupení v USA, která proběhla 23. a 24. dubna v Seattlu, 12. května v Dallasu a 13. května v San Antoniu. Repertoár byl zdařilou kombinací vlastních čísel s kultovními kousky klasické sestavy a ve výsledku předčil očekávání. Muselo vyrazit dech i samotnýmu Ozzymu, jak se Ronnie popasoval s jeho repertoárem.
Při dokončování alba však mělo dojít k rozporům ohledně výsledného zvuku nahrávky, které vyústily v odchod Dia s Appicem ještě předtím, než se objevilo na pultech (v Americe v prosinci 1982, v Evropě 18. ledna 1983). K finální podobě mixu se traduje příhoda, podle níž se oba v noci vplížili do studia a upravili konečnou podobu nahrávky ve svůj prospěch. Odvetou jim měl být fakt, že na obalu desky je Dio uveden pouze jako Ronnie, přestože již řadu let zásadně používal i druhé jméno James, a Appice dokonce ani není uveden jako člen skupiny, jímž tehdy prokazatelně byl! Právě on však popírá jakoukoliv šarádu s nahrávkou a za příčinu rozkolu považuje zpěvákovy sváry s původními členy kapely, které vyvstaly a stupňovaly se již během turné.

K prvnímu angažmá u Black Sabbath se váže rovněž nápad s užíváním gesta se vztyčeným ukazováčkem a malíčkem. V hudebním prostředí je Ronnie obecně považován za autora tohoto „ďáblova znamení“, což nikdy nezpochybnil ani Gene Simmons, přestože řada fanoušků Kiss je přesvědčena o jeho autorství – s odkazem na album Love Gun z roku 1977, na jehož obalu je zřetelně vidět, jak zmíněné gesto předvádí.
Ronnieho pozdější vyjádření k tématu nepostrádalo nadhled: „Není to ďáblovo znamení, je to jen symbol a velmi pochybuji, že bych byl první, kdo to kdy udělal. To je jako říct, že jsem vynalezl kolo. Jsem si jistý, že to někdo předvedl dřív, ale myslím, že se to dá brát tak, že jsem to zpopularizoval. Použil jsem to tolikrát, až se to stalo mojí značkou.“

HARD & HEAVY

V říjnu 1982 Ronnie James Dio s Vinnym Appicem zakládají kapelu a po několika neúspěšných pokusech (Jake E. Lee budiž příkladem za všechny) odjeli hledat vhodné kytaristy do Anglie. Po bezúspěšném putování hudebními kluby si Ronnie vzpomněl na Jimmyho Baina, známého z dob společného působení v Rainbow. Ten se bez váhání připojil a doporučil i další dvě jména, Viviana Campbella a Johna Sykese. Hned druhý den po zkoušce byl přijat Campbell (ex-Sweet Savage) a z řady zvažovaných názvů pro kapelu – The Floor, The Sealing, Clealike – dostal nakonec z pragmatických důvodů přednost Dio.
Debutové album vznikalo v prvních měsících roku 1983 v Sound City Studios v Los Angeles a Ronnieho vzpomínky jsou všeříkající: „Byly to dobrý časy, všechno do sebe zapadalo. Úžasná atmosféra při zkouškách, jedinečné nasazení při nahrávání. Každý chtěl, aby to bylo skvělé. Opravdu jsem věřil v to, co jsme dělali a nemohl se dočkat, až to konečně vyjde a lidi to uslyší.“

Dočkal se 25. května 1983. Album Holy Diver vyšlo v kontroverzním obalu amerického ilustrátora Randyho Barretta, na němž rozkurážený ďábel usiluje o život kněze. Netvor známý jako Murray byl prvním maskotem skupiny a zjeví se i na několika dalších albech. Dio však podobný výklad opakovaně zpochybnil, stejně jako spekulace o záměru s logem souboru, z něhož možno při obráceném pohledu při troše snahy vyčíst slova „DIE“ i „DEVIL“.
Nezpochybnitelná však byla kvalita předloženého materiálu. Ronnie do něj otiskl zkušenosti z obou předchozích štací, přidal k tomu to nejlepší ze sebe a s vydatnou pomocí svých spoluhráčů předložil nahrávku, kterou mnozí považují za jednu z nejkvalitnějších desek žánru a doby. Platinový prodej ve Státech, úspěch v Británii i jinde ve světě, lepší start si těžko představit. Sám Ronnie dílo řadí – spolu s prvními dvěma alby Rainbow a sabbatovským Heaven And Hell – mezi to nejlepší, na čem se kdy podílel.
Mimochodem, doba byla jasná, ta přála; věčné spory zapřísáhlého rockera s metalistama o zaškatulkování formace Dio ale vyřešil až termín hard & heavy. Tedy plichta.

Pro následné turné soubor hledal vhodného klávesistu. Na albu se o tyto party podělili Dio s Bainem, koncerty již s kapelou absolvoval Claude Schnell (ex-Magic, Rough Cutt, Hughes Thrall), jenž nakonec zůstal i po skončení turné a podílel se na několika dalších titulech. Světová premiéra souboru Dio se odehrála 23. července 1983 v Antiochu, jednom z nejstarších kalifornských měst, a shlédlo ji 3000 diváků. V poločase první domácí šňůry se Dio poprvé představili rovněž v Evropě, 20. srpna 1983 se zúčastnili festivalu Monsters Of Rock v Doningtonu ve společnosti Diamond Head, Twisted Sister, ZZ Top, Meat Loaf a headlinerů Whitesnake. Reakcí na bouřlivý ohlas publika bylo srpnové vydání druhého singlu Rainbow in the Dark, na jehož osud Ronnie zavzpomínal v roce 2005 v dokumentu hudební televizní stanice VH1: „Původně jsem byl s písní hrubě nespokojen, protože mi přišla moc do popu. Po dokončení nahrávky jsem chtěl pásku zničit, ale zabránili mi v tom ostatní členové kapely, za co jim teď chci poděkovat.“

Koncertní tečku za Holy Diver Tour napsalo v lednu 1984 vystoupení v kalifornské Santa Barbaře, po němž následoval přesun na Caribou Ranch v Coloradu, kde v prvních měsících roku vznikala druhá deska. Pod názvem The Last in Line uzřela svět 13. července a umístěním v žebříčcích se stala vůbec nejúspěšnějším titulem Dio. Její obal s rozběsněným Murraym, pustošícím fantaskní sídlo zombie komunity, byl tentokrát dílem výtvarníka Barryho Jacksona. Album obsahuje všechny osvědčené ingredience z minula a triumfuje úžasnou vyrovnaností, propracovaností a především uvolněností. Nezbývá, než zvolat WE ROCK! A poslouchat.

Ani tentokrát si koncertně hyperaktivní skupina nenechala ujít jednorázový výlet do Evropy, kde vystoupila v polovině června na tradičním Pinkpop festivalu v nizozemském Geleenu. A opakovaný model mělo i následující turné se startem a cílem v Americe a letní vsuvkou na starém kontinentě. V roli předkapely se vystřídali Twisted Sister, Queensrÿche a Dokken, při závěrečném podniku koncem ledna 1985 v Bloomingtonu na předměstí Minneapolis předskakovali Autograph.
Na jaře se formace usadila v losangeleském studiu Rumbo, kde připravila materiál na další desku, ještě před jejím vydáním už ale znovu brázdila svět. Začátek turné obstaralo vystoupení v rámci akce Super Rock Festival, která se uskutečnila v japonském Tokiu před 25 000 nadšenými fanoušky za účasti Rough Cutt, Foreigner, Stinga, Mama’s Boys, Earthshaker a několika domácích bandů.

A čas se našel i na bohulibé účely. Vivian Campbell a Jimmy Bain byli duchovními otci charitativního projektu Hear’n Aid na pomoc při hladomoru v Africe, pro nějž s Ronniem napsali skladbu Stars. Samotné nahrávání probíhalo ve dnech 20. a 21. května 1985 ve studiu A & M Records v Hollywoodu a účastí nepohrdla řada známých jmen rock/metalové scény (Rob Halford, Dave Meniketti, Tommy Aldridge, Carmine Appice, Vinny Appice, Craig Goldy, Yngwie Malmsteen, Ted Nugent, Jeff Pilson, Rudy Sarzo, Claude Schnell, Neal Schon, Mark Stein, ad.). Skladba byla vydána jako 7’’ a 12’’ singl a otvírala albovou kompilaci Hear’n Aid – Stars, kterou doplnily živé nahrávky Kiss, Motörhead, Dio, Accept, Rush a Scorpions, plus studiové příspěvky Y&T a Jimiho Hendrixe.
Přestože všemožné smluvní záležitosti nakonec odsunuly uvedení připravených titulů na trh až do prvního dne nového roku, dokázal projekt během dvanácti měsíců vynést milion dolarů. Singl se v dubnu vyšplhal na 26. místo v britském žebříčku.

„Rokenrolové“ album Sacred Heart vyšlo 15. srpna 1985 s obalem amerického umělce a ilustrátora Roberta Florczaka, jehož originální obrazy údajně visí v soukromých sbírkách Whoopi Goldberg, Mela Gibsona, či Paula Allena, spoluzakladatele Microsoftu. Z křišťálové koule se na nás šklebí drak Dean, ve své mechanizované pódiové podobě zvaný Denzil, který se napříště stane nezbytným společníkem kapely na cestách.
Album dokázalo obhájit dobytou pozici v Británii i u mně, mírně ustoupilo pouze ve Státech. Odpálí ho koncertní vypalovačka King of Rock and Roll, která udá ráz dalšímu průběhu, z něhož si poprvé troufám vybrat čtveřici favoritních kousků. Se zmíněným otvírákem ji tvoří titulní Sacred Heart, singlovka Rock’n’Roll Children a atmosférická Like the Beat of a Heart.

Zdárné tažení Severní Amerikou vyvrcholilo 12. ledna 1986 v havajském Honolulu. O pět dní později měl premiéru akční film Iron Eagle, režírovaný kanadským filmařem Sidneym J. Furiem, v němž poprvé zazněla nová skladba Hide in the Rainbow. V květnu lákala na titul The Dio E.P., který vyšel pouze v Británii, doplněný trojicí starších songů.
Březen 1986 se zapsal do historie souboru Dio jako datum první změny ve složení souboru, když Ronnie kvůli „nepřekonatelným hudebním rozporům“ z kapely vyhodil Campbella. Neoficiální verze však jako pravý důvod uváděla opakovaná velkohubá prohlášení severoirského kytaristy s talentem od Pánaboha, podle nichž skupina dosáhla úspěchu jedině díky němu. Každopádně se od těch dob mezi oběma protagonisty datují vážné komunikační problémy. Campbell po krátké spolupráci s Whitesnake, Riverdogs či Shadow King v roce 1992 nadobro zakotvil v Def Leppard.
Na uvolněné místo byl těsně před startem dvouměsíčního putování Evropou s kalifornskými Keel přijat další talentovaný kytarista Craig Goldy (ex-Rough Cutt, Giuffria, Driver), jenž v září zažil velkolepé finále v Japonsku a úspěšnou premiéru Dio u protinožců.

Ronnie a jeho družina plánovali pořídit z posledního turné koncertní dvojalbum, nahrávací společnost však měla obavy o jeho prodejnost a tak se fanoušci v červnu 1986 dočkali pouze dalšího EP. Pod názvem Intermission skrývalo záznam části vystoupení ještě s Campbellem ze Sports Areny v San Diegu (6. 12. 1985) a vložený studiový track Time to Burn, kterým se představila nová sestava. Věčná škoda alibismu a nenasytnosti vydavatelské firmy, původní sestava Dio by si za odvedenou práci bezesporu zasloužila velkorysejší přístup. Koneckonců, zveřejněná půlhodina je toho nejlepším důkazem.

V závěru roku 1986 začali Ronnie s Craigem pracovat na novém materiálu. Čtvrtá studiovka Dream Evil vznikala ve studiu Village Recorder v Los Angeles od ledna do konce května a k mání byla 21. července 1987 v mimořádně tísnivém obalu s navrátivším se zlověstným monstrem a skřetem, připomínajícím frontmanovu Elfí minulost. Jeho autorem byl Steve Huston, výtvarník z Aljašky známý spoluprací s velkými filmovými studii (MGM, Paramount Pictures, Universal Studios, Warner Brothers, Dreamworks Studios ad.).
Album je pádnou odpovědí všem škarohlídům, kteří po minulém počinu přišli s objevem, že Ronniemu dochází nápady i dech. Přináší devět songů valících se jak láva z rozbouřené Etny, nefalšovaný adrenalinový zážitek! Se znalostí kompletní diskografie i povědomí o proslulosti jednotlivých titulů, neváhám na pomyslný piedestal Diovy sólové tvorby posadit právě tuhle desku, společně s titulem The Last in Line a poznámkou, že o třináct let později se k nim zařadí ještě jedno album.

Další celosvětové turné kapela zahájila 1. srpna 1987 účastí na charitativním podniku pro neziskovou organizaci Children of the Night, zabývající se od roku 1979 ochranou dětí, které se vymanily ze spárů pouliční prostituce. V kalifornském Irvine tehdy zazněla také píseň Stars, s níž tentokrát vypomohli Yngwie Malmsteen, Don Dokken, Ron Keel, Frankie Banali a členové souborů Rough Cutt a Armored Saint. Ronnie tuto instituci dlouhodobě podporoval a při podobné akci se dokonce seznámil se svou druhou ženou.
Wendy Gaxiola (nar. 1945) v osmdesátých letech zastupovala losangeleské kapely Hellion, Nuhaven i zmíněné Rough Cutt a tak ani nepřekvapilo, že se začala manažersky starat i o budoucího manžela.

Po přesunu do Evropy se formace musela popasovat s několika nepříjemnými nehodami, jimž vévodily dvě události. Zničení syntezátoru v hodnotě několika desítek tisíc dolarů na letišti v Helsinkách a porucha kamionu na cestě do Norimberku. Po jeho odstavení u dálnice v něm kdosi poškodil veškeré nástrojové vybavení a tak si při tamním zastavení festivalu Monster Of Rock (mj. Deep Purple, Metallica, Helloween, Cinderella) musel Appice vypůjčit dokonce i paličky. Jako by podobné události předznamenaly následující chmurné období s nekonečnou řadou personálních změn.
K první došlo na jaře 1988 po dokončení americké části turné s Megadeth a Savatage. Odejít se rozhodl Craig Goldy, který neodolal touze po vlastním projektu a s uskupením Craig Goldy’s Ritual v 90. letech nahraje tři solidní alba (Hidden in Plain Sight, 1991; Insufficient Therapy, 1993 a Better Late Than Never, 1995).

Jistou náplastí na předchozí trable bylo ocenění, které se Ronniemu dostalo 15. listopadu 1988 v Cortlandu, kde po něm byla pojmenována ulice. A beze sporu také enormní zájem o uvolněné místo. Krátce po vyhlášení konkursu na nového kytaristu kapela údajně obdržela až 5000 demo pásek, po jejichž poslechu bylo vybráno asi 20 lidí. Z nich byl považován za jasného favorita teprve sedmnáctiletý Rowan Robertson, který ještě necelý rok předtím skupinu Dio zažil pouze v roli návštěvníka jejich koncertu v Doningtonu! Přes počáteční „ageistické“ obavy byl nakonec přeci jen pozván do Los Angeles a na začátku léta 1989 definitivně přijat. Jenomže v polovině srpna byli ze stagnující kapely pro narůstající neshody s Ronniem odejiti Claude Schnell (spolupráce s Loudness a Impellitteri) a Jimmy Bain.
Již během září se ale podařilo sehnat náhradu na oba posty, klávesákem se stal Jens Johansson a Baina nahradil Teddy Cook (ex-Hotshot). Práce na pátém studiovém albu s pracovním názvem „Metallic Blue“ tak mohla pokračovat až do konce roku 1989, kdy pouhé dva týdny před plánovaným nástupem do studia oznámil Vinny Appice, že se připojí ke kapele War And Peace zakládané Jeffem Pilsonem (ex-Dokken) s tím, že půjde pouze o alternativu k dalšímu působení v „nezletilému bandu“.

Ronnie jeho nabídku nadále se podílet i na připravovaném albu odmítl a na výpomoci se domluvil se Simonem Wrightem z AC/DC, který si našel čas před znovuzapojením do práce na chystané novince The Razors Edge. V Granny’s House Studios v nevadském Renu na jaře 1990 připravili s producentem Tonym Plattem třináct skladeb, z konečné nominace ale vypadly songy Hell Wouldn’t Take Her a There’s A River Between Us. Po dokončení alba se Dio s Wrightem domluvili na pokračování spolupráce, což značilo bicmenův konec v řadách australské legendy.
Deska nakonec vyšla 15. května pod názvem Lock Up The Wolves u Reprise Records a nese patrné stopy po nepříznivých okolnostech, jež předcházely jejímu vzniku. Jistojistě však hrozily poznamenat úroveň alba mnohem víc, než jak se nakonec stalo. Metalový otvírák Wild One ani jednostejnou Twisted si sice zrovna neužívám, ale všechno ostatní už vcelku bez problémů; trojici Born on the Sun, Evil on Queen Street a My Eyes téměř na samém kraji úžasu.
Obal s hrůzostrašným vlčím spřežením a ještě hrozivějším kočím z dílny Wila Reese, dalšího výtvarníka spojeného se světem filmového průmyslu, podnikl na přelomu tisíciletí úspěšnou invazi do všech přeživších kamenných obchodů s hudebními nosiči v Česku. Za tehdy ještě ojedinělých cca 150 Kč jsem CD s tímto výjevem potkával ještě drahně let po celé republice. Že by se právě tato cenová strategie podepsala na nedůvěře mnoha posluchačů v předmětný titul?

Jediný den po jeho vydání zahájili Dio v nizozemském Zwolle evropské turné, na jehož začátku si připomněli roli předkapely při pěti akcích s Metallicou. Koncerty v Británii s Trouble již absolvovali z pozice headlinerů, při jednom z nich si v londýnském Hammersmith Odeon v Rainbow In The Dark pohostinsky zabušil Nicko McBrain z Iron Maiden. A rovněž při vystoupení 28. srpna 1990 v Minneapolis během americké části turné nazvané Throw ’Em To Wolves Tour se na pódiu představil interesantní host. Účast Geezera Butlera, jenž odehrál přídavkovou Neon Knights, byla předzvěstí příštích událostí.

Vinny Appice se po brzkém konci War & Peace ještě v roce 1990 domluvil s Bainem na vytvoření projektu WWIII. Přibrali kytaristu Tracyho ’G’ Grijalvu a zpěváka Mandyho Liona a nahráli výjimečné rock/metalové album. Doba však již nepřála a značka zmizela z dohledu. Až o řadu let později WWIII vzkřísil původní zpěvák, podobně jako se událo v případě War & Peace.

DEHUMANIZER

Ronnie James Dio a Geezer Butler se po společném vystoupení domluvili na schůzce s Tonym Iommim, který byl jejich návratu k Black Sabbath jednoznačně nakloněn. Na začátku roku 1991 tedy Ronnie pozastavil činnost vlastní kapely a s navrátivším se Butlerem se přidali – jak zpěvák prozíravě uvedl v řadě rozhovorů: „… prozatím na jedno album a následné turné!“ – k Iommimu s Cozym Powellem. Projekt s pracovním názvem „Heaven And Hell II“ však provázela od samého počátku řada komplikací a přerušila listopadová nehoda Powella při jízdě na koni, která vedla k vynucené změně bubeníka. Dio se snažil prosadit příchod Simona Wrighta, přednost ale nakonec dostal Vinny Appice. Iommi k situaci v jednom z pozdějších interview zmatečně uvádí, že: „Ronnie přivedl za bicí Appiceho, neměl totiž Cozyho nikdy moc rád.“ Kdo by si po letech pamatoval zlomenou pánevní kost, když ani nebyla jeho…

S napětím očekávané album se tedy zrodilo v bolestech na přelomu let 1991/92 v proslulém velšském Rockfield Studios za účasti spolehlivého klávesáka Geoffa Nichollse. Pod značkou Black Sabbath, titulem Dehumanizer a obalem s řádící Zubatou, jehož autorem je opět Rees, bylo uvedeno 22. června 1992 na evropský trh a v Americe o týden později s filmovým bonusem Time Machine (Wayne’s World Version). Skupinu představilo v té nejtvrdší poloze. Na celých dvaapadesát minut ovládnou scénu těžkotonážní riffy, hromová rytmika, nevídaná razance a v neposlední řadě těžké chmury. Obzvlášť neveselo bývá při poslechu skladeb After All (The Dead), Letters from Earth a Buried Alive, do celkové atmosféry zapadají i texty, které se trefují do žhavých témat doby. Pobavit naopak dokázal odlehčený videoklip TV Crimes, natočený v Los Angeles s režisérem Nigelem Dickem. A zrovna tak bicmenův komentář k výslednému zvuku nahrávky: „Míchání je někdy nuda, když nehrajete a musíte jen sedět. Takže po chvíli povídám: ’Jdu domů, však vy to zvládnete i beze mě.’ Když mi to pak Ronnie přehrál, říkám: ’Do prdele. Měl bych vypadnout častěji!’“

Počátky vzniku alba dokonale mapuje 3-CD bootleg The Complete Dehumanizer Sessions, obsahující instrumentální demo verze z počáteční fáze nahrávání v Rich Bitch Studios v Birminghamu ještě s Powellem (!), vyřazené písně (Bad Blood a The Next Time), jedenáct podob songu Computer God, apod.

Sedmi koncerty v Brazílii bylo koncem června 1992 zahájeno celosvětové turné, údajně plné rozporů mezi dvojicemi Iommi/Butler a Dio/Appice. Závěrečné vystoupení Ronnieho Jamese Dia v sestavě Black Sabbath se nakonec odehrálo v Kaiser Convention Center v Oaklandu 13. listopadu a zpestřila ho účast Vinnyho staršího bratra Carmina v přídavkové Paranoid.
Poslední naděje na možné prodloužení Ronnieho působení u Black Sabbath totiž vzaly definitivně za své po odsouhlasení návrhu Ozzyho, který před avizovaným odchodem do ústraní požádal bývalé spoluhráče o účast při svých posledních (:-) koncertech, pořádaných v kalifornském Costa Mesa v následujících dvou dnech. Diovo rozhodnutí akci ignorovat nepřekvapilo, na rozdíl od získané náhrady, jíž představoval Rob Halford, frontman Judas Priest. Třeba však dodat, že před přijetím nabídky o ní Ronnieho informoval a dostalo se mu „požehnání“.
V samotném závěru druhého vystoupení v Pacific Amphitheater Halforda s Appicem vystřídali Osbourne s Wardem a Black Sabbath v původním obsazení odehráli 4 songy (Black Sabbath, Fairies Wear Boots, Iron Man a Paranoid). Poprvé od účasti na benefiční akci Live Aid ve Philadelphii 13. července 1985 se tak na jednom pódiu sešla klasická sestava. Závěrečný koncert, jehož průběh možno slyšet na celé řadě bootlegů, zároveň znamenal Appiceho konec u Black Sabbath.

DARK & HEAVY

Konsternovaný frontman neztrácel čas a hned v listopadu 1992 se s Vinnym pustil do reformování vlastního souboru. Hozené laso zachytil Jimmy Bain a období nekonečného hledání nového kytaristy vypuklo zveřejněním inzerátu v Los Angeles Times. Ještě před jeho příchodem však laso přetrhli, jelikož podle Ronnieho vyjádření v tisku: „Jimmy nebyl schopen uspokojivě pracovat s kapelou“.

V březnu 1993 ho nahradil Jeff Pilson (ex-Dokken, War & Peace), který na připravované novince obstaral i klávesové party, a pravděpodobně až na doporučení Appiceho byl v létě konečně přijat také kytarista, jímž se stal – k nelibosti mnoha fanoušků – Tracy ’G’ (ex-Swift Kick, Rags, WWIII). S novými tvářemi a producentem Mikem Fraserem (mj. Coverdale/Page) vzniklo v oblíbeném Rumbo Studios v Los Angeles album Strange Highways, které bylo koncem října 1993 uvedeno na německý trh. V Británii a Japonsku se fanoušci dočkali o měsíc později a v Americe až 26. ledna 1994. Záměrem bylo sladit jeho vydání s termíny následného turné.
Materiál se nese zcela v duchu Diovy devadesátkové tvorby, do níž Tracy skvěle zapadl. Temnota je všude, jak už kdysi dávno pravil nejslavnější vrátný světa. A proužek světla na konci tunelu nemožno zahlédnout ani v pomalejší písni Give Her the Gun, pojednávající o zneužívané nezletilé dívce.

Před zahájením koncertní šňůry v listopadu 1993 byl znovu osloven Jens Johansson, pozici „off-stage“ ale odmítl a tak se novým mužem v kuloárech stal Scott Warren (ex-Berlin, Keel, Warrant). Evropská část turné se startem v řeckých Aténách ještě proběhla podle plánu, ale velké zemětřesení v Los Angeles 17. ledna 1994, při němž byly vážně poškozeny domy Appiceho a Grijalvy, zapříčinilo zrušení koncertů v Japonsku a odložení severoamerické části turné o pět měsíců. Celá akce se tak protáhla až do listopadu. Po jejím skončení odešel Jeff Pilson k znovuobnoveným Dokken a před nahráváním nové studiovky byla koncem května ukončena spolupráce s Reprise Records. Zájem o kapelu projevilo BMG a několik menších firem, povětšinou vlastněných Ronnieho obdivovateli.

V srpnu 1995 byl přijat basák Jerry Best z málo známých Freak Of Nature, kteří o dva roky dříve doprovázeli Dio při evropském turné. V sestavě nakonec absolvoval pouhých pět listopadových koncertů v Brazílii, jež byly jeho jedinou aktivitou v rámci souboru.

Termín vydání sedmého alba se tak několikrát posunul a na jeho dokončení se v květnu 1996 vrátil Pilson. Pod titulem Angry Machines vyšlo koncem září v Evropě a Asii, v Americe o měsíc později. Pouze japonské vydání obsahovalo bonusovou skladbu God Hates Heavy Metal a jak ukáže čas, tento vydavatelský nešvar zapustí hluboké kořeny.
Jinou věcí je, že v daném případě snad ani nemožno želet absence dalšího songu, když ani základní materiál nepřináší kvalitu, jaké jsme u produktů „made in Dio“ přivykli. Obecně bývá považován za nejslabší kus jeho košaté diskografie a není mnoho důvodů, proč obci nedat za pravdu. Bez chuti a bez zápachu, takový je především začátek desky, když z úvodní trojice skladeb zaujme jen vokalistův výkon v otvíráku Insitutional Man. Až u několika dalších čísel možno vysledovat stopy obvyklé energie, dynamiky, nápaditosti a naléhavosti (Hunter of the Heart, Stay out of My Mind, Big Sister). Znamenité akustické finále This is Your Life potom možno vnímat jako dostatečnou omluvu za nepodařené části alba, které stojí za poslech už jenom pro Diův stabilně vynikající výkon. Aspoň jednou za uherskej rok.

Potápějící se ohava na přebalu minulého alba byl rozlučkou s Wilem Reesem, jehož tentokrát nahradil Paul Raymond Gregory. Anglický výtvarník a spoluzakladatel festivalu Bloodstock Open Air je autorem řady vydařených obalů rockových alb (Saxon, Molly Hatchet, Motörhead, Uriah Heep), škoda jen, že větší kus zdravé naštvanosti se z obálky nepodařilo přenést do nahrávky. Právo na slabší chvilku ale máme všichni a většina z nás si ji vybíráme mnohem častěji, všakže.

V říjnu 1996 musel Ronnie pro drobné hlasové potíže zrušit účast na plánované charitativní akci FMusicfest v Los Angeles, aby neohrozil blížící se zahájení amerického turné, pro které byl najat baskytarista Larry Dennison (ex-Tony MacAlpine). Po dvaadvaceti koncertech se formace přesunula do Německa, kde v prosinci zakončila první díl Angry Machines Tour.
Úvod jeho druhé etapy pro nemoc nestihl Appice, kterého na čtyřech koncertech v Americe začátkem února 1997 nahradil James Kottak (ex-Montrose, Kingdom Come, Warrant). Další část evropského turné byla zahájena v klubu Dekoltee v estonském Tallinu, a vůbec poprvé kapelu zavedla i do České republiky, kde absolvovala dva koncerty. Po vystoupení v pražském Paláci Akropolis 18. března 1997 se Dio představili o den později v Plzni ve Sportovní hale TJ Lokomotiva.
Bohužel, o těchto akcích jsem se dozvěděl až se zpožděním několika týdnů, což by se v dnešní době stát nemohlo. I proto budiž věčná sláva informační dálnici zvané internet. Ani tam jsem ale do dnešních dnů nenatrefil na nikoho, kdo by události přiblížil jako přímý účastník koncertu/ů. O důstojné návštěvnosti v obou místech ovšem nepochybuji a věřím, že se právě někdo ze čtenářů může přihlásit s nejednou vzpomínkou.

V samotném závěru turné, který se odehrál po téměř pětiměsíční pauze koncem listopadu 1997 v Jižní Americe ve společnosti Scorpions, Bruce Dickinsona a Jason Bonham Bandu, zaskočil za Dennisona z neupřesněných důvodů Pilson.

Z vystoupení v Brémách 2. března a čtyř koncertů na jaře 1997 – v illinoiském Schaumburgu (11. dubna), New Yorku (3. května), Tokiu (9. května) a Chicagu (31. května) – bylo sestaveno album Inferno: Last in Live, které vyšlo 24. února 1998 (v Evropě a Japonsku pod názvem Dio’s Inferno – The Last in Live s odlišnými fotografiemi frontmana, zasazenými do hororového rámu na obalu, který byl opět dílem Paula Raymonda Gregoryho). Po nešťastníkovi Intermission a sedmi studiovkách se tak soubor konečně dočkal prvního plnohodnotného živáku.
A světe div se! S výjimkou baskytaristy totožná sestava, jež měla na svědomí předchozí (zlo)čin, se na tradičně dlouhém turné představila v dočista jiném světle. Na dvou discích a ploše bezmála devadesáti minut se odehrává plnokrevná show nabitá emocemi a energií. Páteří playlistu je repertoár domovské skupiny (nechybí ani dva vzorky z aktuálního alba), vhodně doplněný připomínkami Ronnieho angažmá v Rainbow (Man on the Silver Mountain a Long Live Rock and Roll) a Black Sabbath (Heaven and Hell a The Mob Rules). A nechybí ani oblíbené párplovské číslo Mistreated nebo nezbytná čtyřminutová sóla na kytaru a bicí. Japonská edice se navíc pyšní dvěma kousky z alba Dehumanizer – After All (The Dead) plus I – a rozhovorem s hlavním protagonistou. I bez nich je ale tenhle živák hojivou náplastí na neúčast při vzpomínaných koncertech v domovině.

Následné turné To Hull And Back s obvyklým začátkem v Americe ovlivnila hned na startu událost v konkurenčních Black Sabbath. Po třech odehraných májových koncertech v Kalifornii využívá Vinny Appice nabídky na záskok za Billa Warda, jemuž zdravotní důvody nedovolily pokračovat v reunionovém turné, v rámci něhož 9. června 1998 navštíví i Prahu.
Počínaje vystoupením v klubu The Joint v Las Vegas z 23. května zastoupil Appiceho zkušený Simon Wright, s nímž absolvovali Dio v závěru americké části turné třináct koncertů v roli předkapely Iron Maiden a na podzim se znovu vypravili do Evropy. Pro zájezd do Skandinávie vystřídal Dennisona australský baskytarista Bob Daisley, na závěrečná vystoupení v březnu 1999 v Petrohradě a Moskvě se „Bones“ Dennison vrátil. Ze všech zastávek desetiměsíčního turné zaznamenaly nejvyšší návštěvnost právě obě ruské štace (10 a 15k).

K ještě významnějšímu comebacku došlo v červnu, kdy se do kapely po jedenácti letech vrátil Craig Goldy, s nímž formace vyrazila na akci Euro-Fest ’99 Tour, během níž mezi 12. a 20. červnem odehrála tři koncertní a čtyři festivalová vystoupení za účasti Deep Purple, Captain Beyond, Scorpions, Manowar, Motörhead, Gamma Ray, Hammerfall, U.D.O., Canned Heat aj.
V září se před nadšeným publikem v Royal Albert Hall odehrál výroční koncert Deep Purple s Londýnským symfonickým orchestrem řízeným Paulem Mannem, při němž Roger Glover přizval na pódium Ronnieho, aby zazpíval dvě písně z projektu The Butterfly Ball (Love Is All a Sitting in a Dream).
„Byla to obrovská pohoda. Vrátila se mi přitom spousta starých vzpomínek. Nepamatuju si, že bych se za celá ta léta tak nasmál, stejně jako Roger. Nádherné časy – nejen kvůli muzice, ale hlavně kvůli té přátelské atmosféře. Prostě jsme si to fantasticky užívali,“ zavzpomínal Dio.

Není divu, že z původně plánovaných dvou koncertů nakonec bylo úspěšné tříměsíční turné po Japonsku, Jižní Americe a Evropě.

BUT THAT’S ANOTHER STORY!

V září 1999 Ronnie do sestavy přijal dávného kumpána Baina, přestože nebyl schopen absolvovat zájezdy mimo USA. Na šestnáctidílný podnik Monsters Of The Millennium pořádaný v listopadu na severu Evropy s Manowar, Motörhead a Lion’s Share se tak poprvé výpomocně vydal basák Chuck Garric (ex-L.A. Guns), zatímco Jimmy se podílel na přípravě novinky, která vznikala v kalifornském Redondo Beach ve studiu Total Access.

Koncepční dílo Magica vyšlo s příchodem jara 2000 v nepřívětivém obalu Stuarta Greena a Dio v něm dokonale zúročil svou zálibu pro středověká fantasy témata i smysl pro epické melodie.
Ačkoli je album rozděleno na jednotlivé skladby, jedná se o jeden dlouhý příběh o boji mezi dobrem a zlem na planetě Blessing (Požehnání). Jako brána do tohoto světa poslouží minutové intro Discovery s robotickým hlasem a zvukem futuristických přístrojů v pozadí, následované atmosférickou instrumentálkou Magica Theme, ozdobenou klávesami Scotta Warrena. Naplno se story začne odvíjet v nejpůsobivějších kapitolách Lord of the Last Day s gregoriánským chorálem v závěru a Fever Dreams s majestátním sborem. A v podobném duchu se odvíjí i ostatní části příběhu, snad nejvíc ozvláštněné interesantní předehrou se smyčci a flétnou ve strhující Losing My Insanity. Jeho konec je ve znamení krátkých připomenutí témat z úvodu a v závěrečné Magica (The Story) ještě kompletní příběh převypráví sám autor. A přestože nejsem poslechovým fanouškem mluveného slova, těchto osmnáct minut jen občas doprovázených hudebním podkresem jsem nevynechal při žádném přehrání alba.

V čase vydání díla Ronnie uváděl, že Magica je první částí zamýšlené trilogie, jejíž další díly připravuje znovu ve spolupráci s Craigem Goldym. Pokračování Knihy kouzel se ale nakonec dočká pouze jediné písně…

V průběhu evropské části dalšího celosvětového turné za Baina znovu zaskočil Garric a mohl si tak vychutnat i vystoupení na festivalu Swedish Rock v Solvesborgu, který navštívilo 29 tisíc fanoušků. Před pokračováním šňůry se Dio představil 10. října 2000 v Paegas Areně pražskému publiku při vystoupení Deep Purple s Rumunským symfonickým orchestrem, dirigovaným Paulem Mannem. Po čtyřech skladbách v úvodu se vrátil ve strhujícím závěru na Smoke on the Water, který odzpíval s Ianem Gillanem. Atmosféru těchto koncertů zachytil o tři týdny později záznam z nizozemského Rotterdamu, který vyšel na 2-CD Live at the Rotterdam Ahoy v roce 2001.
Na konec Ronnieho hostování navázal druhý díl mimořádně úspěšného Magica Tour, jehož předčasné finále se uskutečnilo 21. května ve skotském Edinburghu. Z plánovaných termínů v Jižní Africe s Motörhead sešlo z důvodu nestandardního počínání tamních promotérů.

Leden 2002 byl ve znamení příprav nové studiovky a již dávno zevšednělé personální rošády, když na Goldyho místo nastoupil Doug Aldrich (ex-Lion, Bad Moon Rising, Burning Rain). Znovu se nahrávalo v Total Access, novinkou byla spolupráce s designerským studiem Eternal Edge, potažmo renomovaným ilustrátorem Marcem Sasso (Halford, Cage): „Připravil jsem několik návrhů, dokonce jsem se snažil na obal vrátit maskota Murrayho, ale Ronnie to cítil jinak, tak jsem tuto myšlenku opustil.“

Dračí motiv ve finále sladil s názvem alba Killing The Dragon, které spatřilo svět 14. května 2002, krátce před startem dalšího turné po Severní Americe, jež Dio absolvovali s Deep Purple a Scorpions. Deset let po nadčasovém apelu Computer God si Ronnie vzal znovu na paškál počítače, které se podle něho stali v moderní společnosti modlou: „Je to malý bůh s elektrickým srdcem… Je na čase vzbouřit se proti elektronickému nevolnictví!“
A vyřčená slova vzápětí potvrzují skutky. Čtveřice úvodních skladeb se přežene rychlostí odvážlivců v ulicích severošpanělské Pamplony při oslavách svátku svatého Fermína, patrona města, a z nahromaděného adrenalinu by jistě mohla vyrůst nejedna barikáda. Ale žádná revolta se naštěstí nekoná. Však darmo burcovat – pokrok nezastavíš! Několikeré zpomalení tempa dává tušit, že si je toho vědom i sám autor, jak nejlépe dokládá valivý Rock & Roll s refrénem ušitým pro masy. Ronnie neváhal využít ani dalších skladeb napsaných ještě s Goldym a dobře udělal. Song Throw Away Children byl původně složen pro organizaci Children of the Night, jako charitativní kus ale neprošel, jelikož se zdál být příliš depresivní.
„Píseň líčila skutečný stav věcí a pravdou je, že tyhle děti jsou v moci pasáků, závislé na drogách a umírající na AIDS,“ vysvětlil Ronnie a přiznal: „je to má srdeční záležitost, proto jsem ji chtěl využít aspoň na albu. Když při natáčení začal zpívat dětský sbor King Harbour Children’s Choir, naskočila nám husí kůže a náš bubeník Simon Wright měl slzy v očích.”

Limitovaná edice vydařeného alba, které má každopádně blíž k osmdesátkovým titulům, než k těm z minulé dekády, obsahovala dva páry rozporuplných bonusů. Bůhví proč zrovna z Diova rotterdamského vystoupení s Deep Purple byly přidány skladby Fever Dreams a Rainbow in the Dark a ještě rozpačitější dojem vyvolalo zařazení tzv. „CD Extras“, určených pouze uživatelům PC (!?). Šlo o atraktivní spořič obrazovky a videoklip Push režiséra Billa Schachta (Alice Cooper, Yngwie Malmsteen, Saxon, atd.), v němž vystupuje duo Jack Black a Kyle Gass z Tenacious D. Ronnie jim výpomoc oplatí čtyři roky poté účastí ve filmu Tenacious D: The Pick of Destiny v režii Liama Lynche; v úvodní Kickapoo bude ke slyšení i na soundtracku.

Během léta 2002 se Ronnieho formace přesunula do menších evropských hal, převážně v Německu, Španělsku a Británii, kde žala opětovnou slávu, poslední dva měsíce roku strávila při domácím turné s předkapelami HammerFall a Kings X.
V lednu 2003 zlákal Douga Aldriche do svých Whitesnake David Coverdale a tak se před jarní cestou do Evropy vrátil Goldy. Staronová sestava si na konto připsala úspěšnou účast na dvoudenní akci Bang Your Head v německém Balingenu, na Ruisrock Festivalu ve finském Turku, Bospop Festivalu v nizozemském Weertu i při třídenním podniku Metal Mania Festival ve Španělsku, kde vystupovala před Iron Maiden. S Motörhead jim po návratu do Států dělali předkapelu při jejich letním turné, v jehož průběhu se jim podařilo vyprodat i dvacetitisícové hlediště Madison Square Garden v New Yorku.

Po skončení namáhavého Killing The Dragon Tour si Diův band naordinoval téměř roční koncertní půst, který vyplnil přípravou jubilejní desáté studiovky. Nahrávalo se od ledna 2004 opět v kalifornském Redondo Beach a při tradičním rituálu se tentokrát vystřídali Pilson s Bainem. Toho alespoň minula cesta do Ruska, kde skupina v červenci rozjela další celosvětové turné, které dobou svého trvání překonalo všechny předchozí akce. Nakonec se ho však nezúčastnil ani Pilson, protože mu to nedovolily jiné závazky, ale Rudy Sarzo (ex-Quiet Riot, Ozzy Osbourne, Whitesnake).
Turné odstartovalo 16. července v Moskvě a po jednadvaceti evropských zastávkách se přes Mexiko přesunulo na jihoamerický kontinent, kde se uzavřelo 28. srpna koncertem v brazilském São Paulu.

Dva dny na to vychází v Evropě (v Americe o čtyřiadvacet hodin později) album Master of the Moon, které znovu zdobí obal z díly Marca Sasso. Vesmírný drakorožec s pohledem upřeným na Měsíc, ležící v jeho rozevřené dlani, je evidentně nesmířen s výhledem, který mu do běla rozžhavená koule nabídla. Dnes už se mu nedivím, tehdy jsem ale ještě snil sen o dalších stuDIOvkách pod značkou Dio…
Ale třeba se obludě honily hlavou dočista jiné myšlenky, nebo jen nebyla Goldyho fanouškem. Znám takové případy ze svého okolí. Sám jsem se ale zprávou o jeho návratu vytěšoval, vždyť předchozí dvě albové účasti (Dream Evil, 1987 a Magica, 2000) se proměnily v tituly do osobní Top-trojky. A Craig nezklamal ani tentokrát. Pravda, jeho post v minulosti zastávali větší virtuózové, po skladatelské stránce však k Ronniemu v dějinách jeho souboru nikdo nepasoval tak dokonale, jak právě on. Opakovaně spolu vytvořili ideální tandem na úrovni dávného spojení Dio/Blackmore; taková souhra se na celkovém výsledku nemohla neprojevit.

Album nabízí deset kousků vyrovnaných jak sushi, naservírované v prvotřídním podniku. Ochutnávka z menu tedy jen namátkou. Otvírák One More for the Road brzy nabere tempo rozpadu bývalého východního bloku, titulní Master of the Moon má sílu, která by i konec světa odvrátila, nakažlivá I Am zas vládne nedostižným houpavým refrénem (vždyť si to zkuste: „Á jem-Á jem… Á jem-Á jem“) a zjevná antibushovská agitka The Man Who Would be King je poplatná době, ale poslouchá se náramně. Však v tom Ronnie tehdy nebyl sám. Navíc nemám o upřímnosti jeho výpovědi nejmenších pochyb, což se o několika jeho angažovaných souputnících říct nedá. Ale dost bylo politiky. Maximálně ještě pár slov k té vydavatelské. Pouze japonské vydání je obohaceno bonusem The Prisoner of Paradise a logo souboru na přední straně obalu má vyvedeno v červené barvě. Ostatní edice zmodraly, zřejmě závistí.

Titul Master of the Moon se ovšem zařadil mezi nejlepší skutky, jaké kdy skupina Dio spáchala. Už jenom proto třeba rovněž zmínit zařazení staršího songu Death by Love s výrazným autorským vkladem Chucka Garrica, hostujícího v koncertní sestavě na sklonku minulého století. A jedním dechem i další významnou mimohudební událost z města zpěvákova dětství – před startem podzimního turné napříč Amerikou s Anthrax, Fireball Ministry a dvěma tucty zastávek, byl Ronnie uveden do Cortland City School Hall of Fame.

Novou sezónu zahájili Dio 26. února 2005 jediným vystoupením v Portoriku s Twisted Sister. Oslavili tak vydání živáku Evil Or Divine – Live in New York City, který připomněl turné k předchozímu albu Killing The Dragon. Obsahuje záznam vystoupení v newyorském Roseland Ballroom z pátku 13. listopadu 2002 a celou řadu nepostradatelných čísel, včetně mimokapelové čtveřice Children Of The Sea, Heaven and Hell, Man on the Silver Mountain a Long Love Rock and Roll. Songy Rainbow spojuje devítiminutová kreace Douga Aldriche, Wrightovo sólo se z kapacitních důvodů dostalo pouze na DVD, stejně jako magická píseň Lord of the Last Day.
Po květnovém zájezdu do Japonska se skupina vrátila na oblíbené letní festivaly v Evropě, na něž navázalo turné An Evening with Dio, při kterém mezi pravidelným setem kapela přehrála kompletní album Holy Diver. Mezi řadou zastávek v Británii a po širé Rusi – od Petrohradu až po Vladivostok – třeba zmínit koncert ve varšavské Stodole 3. října 2005, po němž byl kvůli problémům se zraněným zápěstím nucen skončit Craig Goldy. Trn z paty Diovcům neváhal vytrhnout Doug Aldrich, který hbitě zaskočil při zbývajících termínech turné, aniž bylo nutné některý zrušit. Odměnou mu byla účast při zaznamenávaném koncertu ve vyprodané londýnské Astorii necelé tři týdny po nástupu do služby.
Závěr roku se nesl ve znamení dobrodružného výletu do izraelského Tel Avivu a atraktivní sedmidílné akce Christmas Is Heavy ve Skandinávii po boku Uriah Heep a Asia.

Koncertní připomínka nezapomenutelného debutu byla k mání 16. dubna 2006 pod titulem Holy Diver Live. Herní abstinence vlastního souboru v prvních pěti měsících roku využil Ronnie k pobytu v Hostinci u Gillana (album Gillan’s Inn – Day Late and a Dollar Short) a účasti na operaci Queensrÿche (album Operation: MindCrime II – role Dr. X).
A se dvěma společnými projeky se přihlásili také Jimmy Bain a Vinny Appice. Uskupení 3 Legged Dogg s Carlosem Cavazo (kytara, ex-Snow, Quiet Riot), Chazem Westem (zpěv, ex-Bonham, Foreigner) a Brianem Youngem (kytara, ex-David Lee Roth) vydalo titul Frozen Summer, zatímco podnik Hollywood Allstarz (dtto bez Younga) byl výhradně koncertní záležitostí. Funguje dodnes, pouze Appiceho vystřídal bicmen Krigger (ex-Giuffria, Ike Turner). A aby toho na první pololetí 2006 nebylo málo, pod značkou Power Project nahrála trojice Appice, Pilson, Cavazo se zpěvákem Carlem Sentancem (ex-Persian Risk, Krokus) album Dinosaurs.

Koncem května se k dalšímu životu nadechlo také Master of the Moon Tour, s nímž Diova družina s vyzdraveným Goldym v sestavě znovu navštívila Evropu (mj. Schwung Classic Rock Festival v Belgii, Rock Hard Festival v Německu, Arrow Festival v Holandsku, Miljoonarock Festival ve Finsku, Hamar Music Festival v Norsku), Jižní a Střední Ameriku (Bolívie, Brazílie, Argentina, Chile, Venezuela, Kostarika, Mexiko) a Japonsko (Osaka, Tokio – Loud Park Festival ’06).
A právě v době japonského pobytu, na samém sklonku turné v polovině října 2006, byl oficiálně potvrzen zrod projektu Heaven & Hell, který již neodvrátilo ani prohlášení Billa Warda z 26. listopadu, v němž definitivně vyloučil svou účast. Místo vysvětlení nabídl fanouškům definitivní potvrzení jména svého nástupce, jímž se opět stal Vinny Appice.

Formace Dio se poslední den v roce ještě vydala do přímořského střediska Kavarna, významného centra hudebního života v Bulharsku, které již zažilo vystoupení Deep Purple, Scorpions, Axel Rudi Pell nebo Gamma Ray. Silvestrovský koncert na centrálním náměstí přenášela bulharská televize a Ronnie & spol. na pódiu oslavili příchod roku 2007.
Pro příštích šestnáct měsíců však dostane absolutní přednost nový projekt, pod jehož název se ukryl historicky třetí díl zpěvákovi spolupráce s Black Sabbath, resp. dvojicí Tony Iommi, Geezer Butler.

HEAVEN, HELL & EDEN

Když v lednu Ronnie s Geezerem v pořadu předního amerického rockového publicisty Eddieho Trunka na newyorském rádiu Q104,3 oznamovali, že „pátým členem“ koncertní sestavy Heaven & Hell bude klávesák Scott Warren, nescházely do očekávané premiéry už ani dva měsíce. Podle plánu se uskutečnila 11. března 2007 v hale Pacific Coliseum v kanadském Vancouveru a pro pozdější vydání bylo zaznamenáno vystoupení z 30. března v šestitisícové hale Radio City Music Hall v New Yorku, kterou se podařilo vyprodat během 45 minut!
Někdejší spolupráci začátkem dubna připomněl kompilační titul Black Sabbath: The Dio Years, na němž vedle vybraných skladeb z Diovy éry možno slyšet také tři zbrusu nové songy autorského týmu Iommi/Dio/Butler (The Devil Cried, Shadow of The Wind a Ear in the Wall). Rozhodně nezklamaly. A jistě zaujmou nejenom perličkou, kterou ozdobil kanadský hudební publicista Martin Popoff zprávy na stránkách svého magazínu Brave Words & Bloody Knuckles, v nichž dal vědět, že Appice své party natočil v Iommiho domácím studiu na staré bicí soupravě Cozyho Powella.

Další osvěžení starých časů přinesl Svátek práce. V limitovaném pětitisícovém nákladu vyšel živák Live at Hammersmith Odeon, báječná vzpomínka na první spojení této sestavy, sestávající ze záznamu tří londýnských koncertů ve dnech 31. prosince 1981 – 2. ledna 1982. Zvolenému formátu jednoho CD sice padla za oběť Ronnieho průvodní slova i část Iommiho kytarového sóla v Heaven and Hell, výsledek si ale v ničem nezadá s koncertním předchůdcem Live Evil.
Dobrou zprávou pro váhavce byla nová šance na pořízení titulu, který se stal součástí reedice alba Mob Rules (2. disk edice deluxe).
A zcela mimořádný večer s kvartetem Heaven & Hell prožilo 25. června 2007 i pár tisícovek fanoušků v holešovické T-Mobile Areně, kterou Ronnieho oficiální webové stránky umístily do „Prague, Slovakia“. Pravda, našly se po koncertě hlasy stěžující si na špatný zvuk, ale v druhé řadě od pódia bylo vše OK. Večer bez předkapely, bez zpoždění, s působivou scénou, úžasným nasazením, fantastickými sóly, ideálním playlistem a strhujícím závěrem. A Dio zpíval jako bůh! A s fůrou dojmů jsem si odnášel i Vinnyho ručník! I jeho 3D soupravu budu mít před očima na věčné časy a nikdy jinak.

Pro pořádek setlist: E5150, The Mob Rules, Children of the Sea, I, The Sign of the Southern Cross, Voodoo, Drum Solo, Computer God, Falling Off the Edge of the World, Shadow of the Wind, Guitar Solo, Die Young, Heaven And Hell plus Neon Knights (přídavek).

Koncem srpna se konečně dostalo také na ohlášené vydání jarního koncertu Heaven & Hell v New Yorku. Záznam vyšel pod názvem Live from Radio City Music Hall na 2-CD, DVD a v limitované edici jako komplet s fandovskými proprietami (plakát, fotky členů kapely plus laminovaná propustka do zákulisí). Geezer Butler si kdesi postěžoval, že se tamní odborová organizace zasadila o zkrácení koncertu, přesto jako připomínka jednoho nezapomenutelného letního večera, kdy se plnily hudební sny, funguje dokonale.
Evropskou část turné skupina zakončila na tradičním Montreux Jazz Festivalu ve Švýcarsku, odkud se vydala k protinožcům, kde se Ronnie představil po dlouhých jednadvaceti letech. Následoval další přesun do Ameriky ke dvaceti koncertům (support Queensrÿche a Alice Cooper) a po krátkém zastavení v jiho/východní Asii (Singapur a Japonsko) celou šňůru v listopadu uzavřela desítka vystoupení v Británii s Lamb of God a Iced Earth.
Již před finálovým večerem v Bournemouthu se začaly množit zvěsti o regulérním studiovém albu a po zdárném průběhu celé akce přišel nápadu na chuť i Dio, který později připustil: „Počítal jsem, že po odjetí turné kapelu opustím a vrátím se ke svému projektu. Další ’sabaťácké’ album bylo tím posledním, nad čím bych uvažoval!“

První měsíce roku 2008 tak byly věnovány přípravě nového materiálu, pro jarní mini turné však Ronnie restartoval vlastní soubor, který v osvědčeném složení Craig Goldy, Simon Wright, Scott Warren a Rudy Sarzo absolvoval deset vyprodaných koncertů po Evropě se startem 27. května v Birminghamu (v místní Carling Academy předskakovaly Girlschool a v publiku přihlížel Tony Iommi) a cílem ve španělském Bilbau 21. června při festivalu Kobeta Sonik, s Kiss v hlavní roli.
Uskupení Heaven & Hell se aktivovalo v srpnu na patnáct vystoupení v rámci amerického turné Metal Masters 2008 s Judas Priest, Motörhead a Testament. To již byl čerstvě v prodeji výpravný box-set The Rules of Hell, jenž obsahoval alba Heaven And Hell, Mob Rules, Live Evil (2 CD) a Dehumanizer, exkluzivní edice nabídla navíc 6. disk s pěti skladbami z titulu Live at Hammersmith Odeon.

Nové album Heaven & Hell se nahrávalo v Rockfield Sudios ve Walesu, kde o šestnáct let dříve přišel na svět Dehumanizer. Na trhu se objevilo koncem dubna 2009 pod názvem The Devil You Know a 12. května se dočkalo vydání také na obrozeném vinylu, který nechal obzvlášť vyniknout odpudivosti obalu. Při možnosti volby bych před Satanem norského umělce Pera Øyvinda Haagensena neváhal dát přednost alternativní verzi s logem Black Sabbath (známý létající rarach málo známého jména), s níž byl titul k mání jedině v obchodním řetězci Wal-Mart. Do loga vsazená čísla 25 a 41 odkazují na pasáž z Bible, Matouš 25:41, kde se praví: „Potom řekne těm na levici: ’Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům’.“

Pilotní singl Bible Black si odbyl premiéru již 20. března v show Eddieho Trunka Friday Night Rocks na rádiu Q104,3 a dočkal se i nepodařeného animovaného videoklipu. Ale čert vem pohyblivé obrázky, skladba měla říz jak kayenský pepř a úlohu ochutnávky splnila na 100%. A šmakuje i hlavní chod. Nejchutnější sousta? Double the Pain, Rock and Roll Angel (původně Jesus), Follow the Tears, Neverwhere a Breaking into Heaven.
A že byl kuchař rutinér a prostě jenom odvedl své řemeslo? A že to nemá grády, šťávu a snad ani duši? Jen v Ronnieho hlase je tolik vášně, kolik v sobě neprobudí ani celá třída kuchařských učňů.
V zádech s 30 tisíci prodanými kusy v prvním týdnu, 8. místem v americkém albovém žebříčku Billboard 200 a Scottem Warrenem, který na nahrávce přepustil místo studiovému inženýrovi Mikeovi Exeterovi, vyrazili Heaven & Hell na turné s první zastávkou v kolumbijské Bogotě 5. května 2009. Po Jižní Americe sklízeli úspěch i v Evropě, od úvodních štací v Rusku, přes zfilmovaný koncert z Museumsplatzu v německém Bonnu, až po vystoupení na jednodenním putovním festivalu Sonisphere v Knebworthu.
A stejně se kapele vedlo i při šestnácti koncertech v Severní Americe, kde ji doprovázel soubor Coheed and Cambria. Tehdy ještě nikdo netušil, že finálová zastávka v proslulém hráčském centru Atlantic City bude Ronnieho posledním veřejným vystoupením.

Po skončení turné se Tony Iommi a Vinny Appice kvůli problémům s rukou, resp. ramenem, vystřídali na operačním sále, zatímco Dio ohlásil na konec roku turné po Evropě s vlastním souborem. Zdálo se, že jedinou otázkou bude, kdo z dvojice Goldy, Aldrich se nakonec objeví na pódiu. Otevřená zůstala i budoucnost projektu Heaven & Hell a ve hře byl dokonce i reunion Elf, jak prozradil Craig Gruber v rozhovoru z poloviny listopadu: „David strávil v červnu dva týdny u Ronnieho, dávali dohromady nový věci. Rok 2010 by mohl být rokem návratu kapely. Rýsuje se sestava Ronnie Dio, David Feinstein, Mickey Lee a já, už jenom najít vhodnýho bubeníka.“

Prostřednictvím e-zinu Blabbermouth.net však 25. listopadu 2009 Wendy Dio oznámila světu nemilou skutečnost: „Ronniemu bylo diagnostikováno časné stadium rakoviny žaludku. Okamžitě byla zahájena léčba na klinice Mayo. Poté, co zabije tohoto draka, vrátí se zpátky na jeviště, kam patří, kde to miluje nejvíc. Ať žije rock and roll, ať žije Ronnie James Dio!
Poděkování všem přátelům a fanouškům z celého světa od Ronnieho, kterému vzkazy skutečně pomohly udržet dobrou náladu.“

Počáteční výsledky léčby dodávaly velkou dávku optimismu, Heaven & Hell se tak rozhodli ohlásit několik termínů na léto 2010. A Ronnie se zkraje roku připomněl i se svým bandem. Na singlu byla vydána píseň Electra, která si měla odbýt veřejnou premiéru během neuskutečněného evropského turné Dio. Jako jediná dokončená skladba z rozpracovaných děl Magica II a III byla hodnověrným důkazem o kvalitě připravovaného materiálu.
Ještě v polovině března poskytla Wendy informaci, že se Ronnieho stav po sedmi chemoterapiích zlepšil a na specializovanou kliniku v texaském Hustonu začal dojíždět jen jednou za tři týdny, nic dobrého však nevěstila zpráva ze 4. května, která znamenala konec nadějí na účast Heaven & Hell při desátém ročníku britského festivalu Bloodstock i na putovním festivalu Sonisphere ve Švýcarsku, České republice, Bulharsku, Rumunsku a v Turecku:
„Musíme s lítostí oznámit, že jsme nuceni zrušit všechna plánovaná vystoupení Heaven & Hell v Evropě, protože Ronnie se zatím necítí natolik dobře, aby mohl v plné síle absolvovat letní turné. Věříme, že to naši fanoušci pochopí a chceme jim i našim obchodním partnerům poděkovat za trvající podporu v této nelehké situaci.”

Přítomnost kompletní velké thrash metalové čtyřky Metallica, Megadeth, Anthrax a Slayer v areálu letiště v Milovicích nevrhla ani stín na zklamání v řadách Ronnieho skalních fanoušků, natož aby ho zakryla. A nemohla ani rozptýlit obavy…

Ronnie James Dio zemřel 16. května 2010 v texaském Houstonu. Média o této smutné zprávě informovala zpěvákova manželka:
„Moje srdce je dnes zlomené, Ronnie zemřel 16. května v 19:45. Mnoho přátel se s ním stihlo důstojně rozloučit, než nás v klidu opustil. Ronnie věděl, jak velmi jsme ho všichni milovali. Díky za podporu a lásku, kterou nám dáváte, ale teď prosím o několik dní soukromí na vypořádání se s touto hroznou ztrátou. Vězte, že vás měl všechny rád a jeho hudba tu zůstane navěky.“

Veřejná vzpomínková bohoslužba se konala dne 30. května 2010 ve 2 hodiny v The Hall Of Liberty na hřbitově Forest Lawn v Los Angeles. Mezi 1500 přítomnými nechyběl Ronnieho otec Pat Padavona, syn Daniel Padavona adoptovaný za prvního manželství s Lorettou Berardi, a vnoučata Julie a Joey.
Poslední koncert Ronniemu uspořádali Scott Warren, Rudy Sarzo, Glenn Hughes, John Payne a Joey Belladonna.
Nechvalně známí členové baptistické církve z Westboro v Kansasu uspořádali demonstraci, odsuzující Ronnieho jako ctitele Satana. Znepokojené účastníky pohřbu Wendy Dio vyzvala, aby protest ignorovali: „Ronnie nenáviděl předsudky a násilí. Nastavme druhou tvář těmto lidem, kteří umí jediné, nenávidět někoho, koho vůbec neznali.“

EPILOG

Slušelo by se zde rozepsat o božském hromohlasu, o síle čarokrásných příběhů, o příspěvcích do zlatého fondu a vystavěných pilířích žánru, nebo o vlivu na celé generace.
Přednost ale dostanou slova Craiga Goldyho: „Ronnie James Dio byl víc než legendární muzikant, kamarád a spoluhráč v kapele, byl moje rodina. Díky němu ostatní vědí, kdo jsem a proč existuju. Zachránil mě od přespávání v autě na ulicích San Diega a LA a přivedl mě do svého světa, kde se sny staly skutečností. Kde vlídnost k neznámým a fanouškům, stejně jako srdečnost, pokora a čestnost jsou prvořadé. A kde ani tvořivost nemusí mít hranice, což změní životy lidí navždy.“

POST SCRIPTUM

Na počest legendárního zpěváka byl 1. června 2010 založen fond Ronnie James Dio Stand Up and Shout Cancer Fund pro prevenci a výzkum rakoviny. Jen v prvním roce své činnosti shromáždil a věnoval bezmála 450 tisíc dolarů především na screeningový program, testování veřejnosti a poskytnutí finanční pomoci onkologickým pacientům, kteří jsou zatíženi náklady na zdravotní péči. A ve spolupráci s aukčním domem Christie’s v New Yorku připravoval fond dražbu stovky hudebních nástrojů, které nezištně věnovali Tony Iommi, Geddy Lee, Slash, Sting, Eddie Van Halen, Aerosmith, Metallica a desítky dalších.
V posledním zářijovém týdnu byl uveden na trh Ronnieho dům v losangeleské čtvrti Encino za více než 3 miliony dolarů. Sídlo bylo postaveno ve stylu anglického panství, zpráva realitní společnosti pověřené jeho prodejem mj. uvádí: „Obvykle se popisy chlubí, jak nemovitosti překypují novotou, ale tenhle zdůrazňuje starožitné prvky: 200 let staré dřevěné podlahy z Francie, bar z Anglie od Kings Arms z Chiqwell v Essexu (cca 1820) nebo starožitná mořená okna z konce 18. a 19. století. A jak je hodno rockové legendy, dům je vybaven také vlastním hudebním studiem.“
I několik přiložených fotografií naplnilo moje představy o Ronnieho soukromém žití beze zbytku.

Před roztržením pytle s ex post vydanými koncertními a kompilačními tituly třeba připomenout několik starších výběrů, které se na trhu objevovali od roku 1992, kdy pod názvem Diamonds – The Best of Dio vyšel první z nich. Obsahuje nahrávky Dio z let 1983-90, včetně songu Hide In The Rainbow, který byl dosud k mání pouze na desce The Dio E.P.. Zadní strana bookletu i obalu (licence Popron) uvádí chybný název skladby č. 8 – Sacred Children namísto Sacred Heart, jak už je správně uvedeno uvnitř dvojstrany a na samotném nosiči, kde se rovněž skví nápis „For sale only In C.S.F.R.“.

V roce 1997 vyslal na trh britský label Connoisseur Collection první díl své antologie, na nějž naváže o čtyři roky později druhá část. Tituly Anthology (1997) a Anthology – Volume Two (2001) obsahují výběr z prvních čtyř desek a živáku Intermission, „dvojka“ navíc tři kousky z alba Lock Up The Wolves.
Kompilaci The Very Beast of Dio, která mapuje období 1983-94, přinesl začátek října 2000. Patnáct vlastních skladeb doplněných živou verzí duhového songu Man on the Silver Mountain se dočkalo ocenění zlatou deskou RIAA za půl milionu prodaných kusů.
Další antologie se na trhu objevila 27. května 2003 v digipacku pod titulem Stand Up and Shout – The Anthology. Na 2-CD vedle repertoáru Dio nabízí po třech skladbách Elf a Rainbow plus osm čísel z dob Ronnieho působení v Black Sabbath. Nepřehlédnutelný je už samotný obal amerického umělce Wese Benscotera, který v oboru spolupracuje s celou řadou metalových kapel (Kreator, Slayer, Vader, ad.) a podílel se rovněž na pozdějším výběru Black Sabbath – The Dio Years. Je mistrem v technice airbrush, která má i u nás jednoho obalového autora, jímž je ústecký výtvarník Karel Kopic, jenž pro Kena Hensleyho vytvořil přebal titulu Faster!
Krátký průřez neopomenutelnými tituly lze zakončit u desetiskladbového výběru se zavádějícím názvem Metal Hits. Vyšel v říjnu 2005 a přiblížil tvorbu kapely Dio v období 1983-90, tedy od debutu Holy Diver k albu Lock Up the Wolves.

Půl roku po Ronnieho úmrtí vyšly krátce po sobě dva tituly, které připomněli jeho mistrovství na pódiu. Zejména 2-CD Dio at Donington UK: Live 1983 & 1987, které obsahuje záznam dvou vystoupení na festivalu Monsters of Rock, je strhující výpovědí o mimořádných kvalitách souboru, o vokalistovi nemluvě. Neopomenutelným plusem edice, na jejímž druhém disku se poprvé oficiálně na živé nahrávce představí kytarista Craig Goldy jako člen Ronnieho družiny, je výpravný booklet.
O týden později se na trh dostane album Neon Nights – 30 Years of Heaven & Hell s podtituly Live at Wacken (EU) a In Europe (US), jež je záznamem vystoupení na dalším významném festu Wacken Open Air v Německu v létě 2009. DVD verze obsahuje navíc intro E5150, skladbu Country Girl a bonusový hold Ronniemu.

V polovině března 2011 se dal do pohybu projekt DIO Disciples, který zorganizovala Wendy, vedena snahou udržet Ronnieho hudbu na koncertních pódiích. Účast neodmítl nikdo z poslední sestavy Dio (Goldy, Wright, Warren, Sarzo), nevděčné úlohy za mikrofonem se chopili Tim „Ripper“ Owens (ex-Yngwie Malmsteen’s Rising Force, Judas Priest, Iced Earth) a Toby Jepson (ex-Little Angels). Zanedlouho byly ohlášeny první termíny evropského turné.
Na 16. dubna připadl čtvrtý ročník celosvětové akce Record Store Day, pořádané vždy třetí dubnovou sobotu na podporu prodeje hudebních nosičů v nezávislých kamenných obchodech. Společnost Niji Entertainment Group, jejíž prezidentkou není nikdo jiný než Wendy Dio, připravila k vydání titul Killing The Dragon v limitovaném nákladu 2 500 kusů na očíslovaném picture disku.

Ryze koncertní podnik DIO Disciples vyrazil na svou první cestu křížem krážem po Evropě 8. června. Mezi šestnácti koncerty (Moskva, Petrohrad, Glasgow, Manchester, Londýn, Hamburg, Vídeň, Lucern, aj.) byla i dvě festivalová vystoupení, na Sauna Open Air ve finském Tampere a na festivalu Graspop v belgickém Desselu.
Začátek srpna přinesl atraktivní kolekci Mightier Than The Sword – The Ronnie James Dio Story, která na 2-CD obsahovala sedmadvacet skladeb, jež představovaly reprezentativní průřez Ronnieho tvorbou od Elf až po Heaven & Hell, včetně vzorku z Gloverova projektu The Butterfly Ball (populární Love Is All). Větší prostor než na předešlých kompilacích tu poprávu dostali Rainbow.

V listopadu aktivní vdova Wendy oznámila záměr znovu vydat píseň Stars. Pro magazín Rolling Stone uvedla: „Skladba kdysi vyšla na vinylu a na kazetě, existuje ale také spousta použitelného videomateriálu.“
A v předvánočním rozpoložení se ve vzpomínkách vrátila k Ronniemu: „Nejen, že byl úžasný zpěvák a úžasný skladatel, byl úžasný jako lidská bytost. Miloval lidi. Miloval své fanoušky. Poslouchal, když lidé mluvili. Mnohokrát lidé neposlouchají, on naslouchal. Pamatoval si jména lidí i jména jejich dětí. Byl to velmi neobyčejný člověk. Odešel od nás příliš brzy. Nemyslím, že by o Ronniem někdo řekl špatné slovo. S výjimkou Viviana Campbella…“.

Rok 2012 začal příslibem vydání nově remasterované trojice prvních studiovek Dio Holy Diver, The Last in Line a Sacred Heart v edici deluxe s bonusovým diskem a rozšířeným bookletem. A jak se záhy potvrdilo, jméno zvukového inženýra Andyho Pearce (např. Black Sabbath deluxe edition, 2009-11) bylo spolehlivou zárukou nejvyšší jakosti odvedeného díla.
Další lahůdku pro sběratele a fanoušky Ronnieho Jamese Dia si přichystal pátý ročník Record Store Day, který letos vyšel na 21. dubna. Opět v limitovaném nákladu a na picture disku nabídl kultovní album Long Live Rock’n’Roll.
O den později se na festivalu Metal Open Air v brazilském Sao Luiz představila sestava DIO Disciples s novým baskytaristou, jímž se stal Newyorčan James LoMenzo (ex-White Lion, Black Label Society, Megadeth), který by měl odehrát i plánované letní festivaly, mj. Wacken (4. srpna) a Bloodstock (10. srpna).

Poklidné vody začátkem května rozčeřil právě Vivian Campbell, první kytarista skupiny Dio, který odžil poslední dvě dekády u Def Leppard. O pohnutkách, které ho přivedly na myšlenku reunionu Dio, možno jen spekulovat. Sám na ně mám vyhraněný názor s komentářem, který sem nepatří, tak jenom poznámku, že by snad nikdo neměl brát Boží jméno nadarmo.
„Skvělá hudba, kterou jsme spolu napsali, by nikdy neměla zemřít,“ nechal se slyšet iniciátor trucpodniku, kterého by se údajně měli zúčastnit i další členové originální sestavy Dio, tedy Vinnie Appice, Jimmy Bain a Claude Schnell. A na Ronnieho adresu dodal: „Neměli jsme nikdy nic společného kromě hudby, ta nás svedla dohromady. Brzy jsem ale zjistil, že je s ním obtížné komunikovat a on to cítil stejně. Neměl jsem žádný důvod, abych ho kontaktoval poté, co mě vyhodil.“
Podle posledních zpráv obsazení Ronnieho postu již odmítli Wade Black (ex-Lucian Blaque, Crimson Glory, Seven Witches), Geoff Tate (ex-Queensrÿche) i další oslovení, horkým favoritem poslední doby se zdá být Andy Freeman (ex-Hurricane, BulletBoys).
„Chceme se soustředit na materiál z prvních dvou alb a kolem listopadu odehrát pár koncertů. Bude to skvělé, vrátit se na scénu s těma klukama po tak dlouhé době,“ uzavřel exkurz do minulosti i budoucnosti Campbell.

Skvělé? Téměř původní sestava se na první pohled sice může zdát být neotřesitelným argumentem pro autenticitu značky, ale zdání klame. V kauze Dio plní úlohu oficiálního tribute bandu těleso DIO Disciples. Plným právem.

Příčilo se mi ale celé psaní ukončit kontroverzním tématem, na poslední chvíli mi snad sám osud (nebo On?) seslal čerstvější aktualitu.

Výtvarník Marc Sasso byl osloven Wendy se žádostí o přebal na připravovanou kompilaci The Very Beast Of Dio Volume II a při té příležitosti vzpomenul na začátky vzájemné spolupráce (obaly Killing The Dragon a Master of the Moon): „Ronnie James Dio byl jedním z mých nejoblíbenějších zpěváků. Když mi nahrávací společnost oznámila, že mně bude volat ohledně návrhu nového obalu, byl jsem z toho úplně vedle. Na střední škole jsme Ronnieho obdivovali, jsem velkým fanouškem Rainbow, Black Sabbath a samozřejmě i Dio. Pokud by mi tehdy někdo řekl, že jednou budu malovat obal na jeho album, nikdy bych tomu nevěřil… nikdy!
Zavolal na minutu přesně a mluvili jsme spolu přes hodinu. Byl to začátek mnoha dlouhých telefonátů a jednoho velkého přátelství, které trvalo až do jeho smrti. Kromě toho, že byl skvělým zpěvákem, byl gentlemanem, který se mnou jednal vždy s ohromným respektem.
Práce pro jeho hudební katalog je jedním z nejlepších momentů mé kariéry.
R.I.P. Ronnie. Chybíš mi, brácho.“

Poznámka:

Ronnie sepsal podstatnou část své autobiografie, kterou Wendy slíbila dokončit. Na podzim 2013 by měla být na trhu pod názvem Rainbow In The Dark: The Autobiography Of Ronnie James Dio.
Věřím, že uvede na pravou míru i případné nepřesnosti, jichž jsem se v textu dopustil. Nestalo se tak ve zlé víře, naopak. Připomenutím všech důležitých okamžiků velkolepé kariéry Ronnieho Jamese Dia jsem chtěl vyjádřit ohromný obdiv, který k jeho dílu chovám.

Časová osa:
1957-58: The Vegas Kings
1958: Ronnie & The Rumblers
1958-60: Ronnie And The Red Caps
1961-67: Ronnie Dio And The Prophets
1967-69: The Electric Elves
1969-72: The Elves
1972-75: Elf
1975-78: Rainbow
1979-82: Black Sabbath
1982-91: Dio
1991-92: Black Sabbath
1992-10: Dio
2006-10: Heaven & Hell

Albová diskografie (bez kompilací a bootlegů):
1963: Dio At Domino’s (Ronnie Dio And The Prophets)
1972: Elf (Elf)
1974: Carolina County Ball [L.A./59] (Elf)
1975: Trying To Burn The Sun (Elf)
1975: Ritchie Blackmore’s Rainbow (Rainbow)
1976: Rising (Rainbow)
1977: On Stage (Rainbow/live)
1978: Long Live Rock ’n’ Roll (Rainbow)
1980: Heaven And Hell (Black Sabbath)
1981: Mob Rules (Black Sabbath)
1983: Live Evil (Black Sabbath/live)
1983: Holy Diver (Dio)
1984: The Last In Line (Dio)
1985: Sacred Heart (Dio)
1986: The Dio E.P. (Dio/EP)
1986: Intermission (Dio/live EP)
1987: Dream Evil (Dio)
1990: Lock Up The Wolves (Dio)
1992: Dehumanizer (Black Sabbath)
1993: Strange Highways (Dio)
1996: Angry Machines (Dio)
1998: Inferno – Last In Live (Dio/live)
2000: Magica (Dio)
2002: Killing The Dragon (Dio)
2004: Master Of The Moon (Dio)
2005: Evil Or Divine – Live In New York City (Dio/live)
2006: Holy Diver – live (Dio/live)
2007: Live From Radio City Music Hall (Heaven & Hell/live)
2009: The Devil You Know (Heaven & Hell)
2010: Dio at Donington UK – Live 1983 & 1987 (Dio/live)
2010: Neon Nights – 30 Years of Heaven & Hell (Heaven & Hell/live)

Videa:
1984: Live In Concert (Dio/VHS)
1984: A Special From The Spectrum (Dio/VHS)
1985: Super Rock ’85 In Japan (Dio/VHS)
1986: Sacred Heart ’The Video’ (Dio/VHS)
1990: Time Machine (Dio/VHS)
2003: Evil or Divine – Live in New York City (Dio/DVD)
2003: Inside Rainbow – A Critical Review 1975-1979 (Rainbow/DVD)
2004: Sacred Heart ’The DVD’ (Dio/DVD)
2005: We Rock (Dio/DVD)
2005: The Definitive Review 1975-1979 (Rainbow/DVD)
2005: Live In Munich 1977 (Rainbow/DVD)
2006: Holy Diver – Live (Dio/DVD)
2006: Rainbow In Their Own Words (Rainbow/DVD)
2006: Total Rock Review (Rainbow/DVD)
2007: Live From Radio City Music Hall (Heaven & Hell/DVD)
2008: Live Throughout The Years (Dio/DVD)
2009: Dio At Tokyo – Super Rock Festival (Dio/DVD)

Vedlejší projekty (výběr):
1963: Run My Heart (Bobby Comstock & The Counts)
1970: Self Made Man (Austin Gravelding)
1974: The Butterfly Ball And The Grasshopper’s Feast (Roger Glover and guests)
1976: Wizard’s Convention (Eddie Hardin & guests)
1978: Northwinds (David Coverdale)
1980: Seeds of Change (Kerry Livgren)
1984: Rough Cutt (Rough Cutt)
1986: Hear ‘n Aid (Hear ‘n Aid)
1998: In a Metal Mood – No More Mr. Nice Guy (Pat Boone)
1999: Live at the Royal Albert Hall (Deep Purple)
2001: Live at the Rotterdam Ahoy (Deep Purple)
2006: Gillan’s Inn (Ian Gillan)
2006: Operation: Mindcrime II (Queensrÿche)
2006: The Pick of Destiny (Tenacious D)
2008: Legacy (Girlschool)
2008: We Wish you a Metal Xmas and a Headbanging New Year (v. a.)
2010: Bitten By The Beast (David Rock Feinstein)
2011: Vengeance (The Rods)

Zdroje citací:
Dave Thompson: Deep Purple – Smoke on the Water, BB/art, 2009
http://www.metal-rules.com/interviews/RonnieJamesDio.htm
http://jeffcramer.blogspot.cz/
http://heavyrocktheplaylist.blogspot.cz/
http://www.ronniejamesdio.com/index.asp

Psáno pro Rock plus 4/2012