CD Mellow Records – MMP 116 /1992/
Debutové a na mnoho let jediné album skupiny Genfuoco vyšlo v roce 1979 a spolu s eLPíčkem Una ragione per vivere krajanů Messagio 73 patří k nejvýznamnějším představitelům italského “christian progu”…
Skupina Genfuoco vznikla na sklonku šedesátých let a začínala přehráváním coverů mezinárodního ansámblu Gen Rosso, které si aranžovala podle vlastního vkusu. Dlouho jí to však nevydrželo a brzy začala psát i původní skladby, s texty vycházejícími z osobních zkušeností a prožitků. V průběhu sedmdesátých let se tvorba kapely začala pomalu a jistě ubírat progressive rockovým směrem a v roce 1976 nahrála kazetu Antichi confini. Ta se naštěstí (nebo snad zaplaťpánbůh?) dostala k těm správným lidem z labelu Città Nuova, pro který o další dva roky později konečně natočila oficiální debut Dentro l’invisibile (Uvnitř neviditelné).
Skupina se stala součástí mezinárodního katolického hnutí Gen a obdržela pozvánky zúčastnit se hudebních festivalů “Genfest”, organizovaných po celé Evropě: “Na pódiu jsme zcela popustili uzdu své kreativity, dokonce jsme zvali návštěvníky k účasti na jam sessions. Ti, kteří neuměli hrát na žádný hudební nástroj, se mohli vyjádřit tancem nebo malováním. Na našich koncertech byl vždycky k dispozici papír a barvy na malování obrázků inspirovaných hudbou. Měli jsme možnost hrát živě nejenom v Itálii, ale také ve Francii, Rakousku, Německu, Belgii a Španělsku. Samozřejmě, atmosféra a publikum na okruhu “Genfest” byly velmi odlišné od jiných popových festivalů…”
Kapela se rozpadla někdy kolem roku 1980 a znovu, navíc v komplet původním obsazení se sešla až v roce 2000. Podnikla malé koncertní turné a v roce 2001 vydala CD Live s raritním materiálem, zaznamenaným během let 1976 -78. To se však dalo objednat pouze na stránkách skupiny a podobné to bylo i s limitovanou edicí cédéčka Antichi confini (původně kazeta z roku 1976). Album Dentro l’invisibile je tedy jediným oficiálně vydaným nosičem, ovšem ani ono nebylo v běžné distribuci a prodávalo se spíš na koncertech, v knihkupectvích, nebo v obchodech s religiózním zbožím. Originální vinyl se dá dneska koupit za nějakých 100 Euro, ovšem v roce 2010 u AMS vyšla jeho reedice a tu seženete za polovic. Na CD se album objevilo pouze jednou, u Mellow Records v roce 1992. Je v standardní plastové krabce a čtyřstránkový booklet obsahuje sestavu skupiny, tracklist, seznámení s konceptem alba a texty písniček. V italštině.
Na čtyřicet minut dlouhou desku se vešlo sedm, vesměs pastorálně klidných a melodických skladeb s prvky jazzu a pěknými vokály v italském jazyce. Fajnová muzika, ovšem zároveň i docela nenápadná a její skrytej půvab dostane příležitost rozvinout se až teprve po několikanásobném poslechu. Je fakt, že tomu chybí kapánek víc vzruchu, ale mě bylo jasné, že nemůžu čekat žádnej bugr. To je u křesťansky orientované muziky nabíledni.
Z toho příjemně konejšivého ranku jsou tu především instrumentální Ouverture, nebo hned následující, svým způsobem naléhavá píseň Dalla tana. Ta patří k nejlepším na desce a zbystřit by měli především znalci a fanoušci tvorby krajanů Pierrot Lunaire, nebo Errata Corrige. Mě je tady Genfuoco hodně připomínaj a není to jen cinkajícími akustikami, flétnou, nebo rejstříky kláves. Docela zásadním je i šmrdlající kontrabas.
Velice pěkné jsou i předposlední La serenata del fiume, s bezprostředně navazující titulní skladbou Dentro l’invisibile. Obě doslova přetékají půvabnými melodiemi a v obou je slyšet také vokální doprovod nějaké, v bookletu neuvedené dívčiny.*
Zbývající tři skladby jsou delší, členitější a sem tam to v nich i rockově zajiskří. Nic, co by mě mohlo vystrašit, ale je to příjemná změna a zároveň štempl na to, že poslouchám rock. Traspare ve svém závěru vybalí jazzovou vsuvku, druhá část skladby Terra promessa fuzzy kytaru s rytmicky klapajícími perkusemi, ale největší potěšení mám z intergalaktické plavby Galassie, která už se docela přibližuje k mou maličkostí oblíbenému symphonic progu…
Původní pásy už jsou nejspíš navždy ztracené a CD reedice se tak musela udělat z původní vinylové desky. Při přehrávání je to pochopitelně znát, praskotu a lupancům se vyhnout nepodařilo a v některých skladbách se objevují rovněž nepříjemně zkreslené sykavky. Není to však žádná katastrofa a zvuk celkově hodnotím velice pozitivně. Takovej už vám dneska nikdo neudělá.
Z italského “christian progu” jsem se tady před časem rozepsal pouze o albu Giobbe, uno degli uomini souboru ATP, ale tohle je daleko lepší. Zachytil jsem dokonce hlasy, které Genfuoco přirovnávají k velikánům PFM, nebo Le Orme, ovšem to už se mi zdá poněkud přehnané. Na Spotify jsem tuhle placku nenašel, ale poslechnout si ji můžete na YouTube, nebo bandcamp kanálu labelu Mellow Records.
*Teprve při hledání hudebních vzorků na YouTube jsem zjistil, že by tou vokalistkou měla být Dedè Lucarini.
SKLADBY:
1. Ouverture – 6:12
2. Dalla tana – 4:01
3. Traspare – 6:27
4. Terra promessa (parte 1-2) – 6:37
5. Galassie – 7:04
6. La serenata del fiume – 3:56
7. Dentro l’invisibile – 5:11
SESTAVA:
Marco Borgogni – voce, flauti, chitarra folk
Tarcisio Bratto – chitarra folk, sax
Franco Cecchi – tastiere, piano, sint
Giovanni De Luca – basso elettrico, contrabbasso
Paolo De Luca – chitarra elettrico, chitarra classica
Marco Naldini – batteria, percussioni
Dentro L'Invisibile
Prog Rock
Città Nuova
1979
LP
7
CD Mellow Records – MMP 116 /1992/
Ahoj Snake, je to pekná doska. Len musím.mať na to náladu, nedokážem to počúvať kedykoľvek. Tebou spomínaná Messagio 73 sa mi páči trošku viac. Poznáš kapelu Gli Apostholi? Nejak sa mi vždy pripletú k týmto religióznym kapelám, aj keď skôr názvom ako textami a hudbou.
Vďaka za pripomienku.
Zdar a díky za komentář.
Skupinu Gli Apostholi znám jen podle jména, ovšem doma od ní určitě nic nemám. Ono se to aj malinko plete, protože kapel s podobným jménem fungovalo v Itálii hned několik. Myslím, že k podobnému stylu by se dalo přiřadit rovněž album Parsifal jinak popových I Pooh. Jeden čas jsem kolem něj brousil, ale nakonec jsem si ho nekoupil.
Pár let zpátky jsem si pořídil kolekci 7CD s honosným názvem I grandi gruppi ´60 – ´70 a to byl přádnej přehmat. Myslel jsem si, že to bude kompilace věnovaná italskému prog rocku, ale chyba lávky. Opakují se na ní hlavně kapely I Romans, I Profeti, Pooh, I Collage, I Panda, Dik Dik, Schola Cantorum, Equipe 84, I Nuovi Angeli a tak podobně. Řeknu ti, že takovou dávku přeslazenýho popu jsem věru nečekal. Asi dvě z těch sedmi cédéček jsem si se skřípěním zubů poslechl a ten zbytek už jsem ani nevybalil a strčil do komory. Ani myši to nechtěj 🙂
Sevas, no tieto kapely ma tiež moc neberú… 7CD je celkom náklad 🙂 ja tieto výbery moc nemusím, radšej vždy jednotlivé dosky.
Tých Gli apostholi som myslel kapelu čo má 2 LP z 1979 a 1981. “Ho Smesso Di Vivere” a “Un’isola Senza Sole”. Je to light prog/pop. Prípadne testni, zaujíma ma čo na to hovoríš.
No, není to s nimi úplně jednoduché, ale našel jsem je aspoň na YouTube. Během týdne ty dvě desky proženu ušima a o víkendu napíšu dojmy.
Alphataurus: album Ho smesso di vivere je především o písničkách a toho rocku jsem tam zaznamenal, jak šafránu. Fajn zpěv, slušné klávesy, ale dva nástřely mi úplně stačily. Placka Un’isola senza sole mi přijde o chlup rockovější, přitom je o kousek “mladší” a tak bych to čekal spíš naopak. Bicí už jsou “osmdesátkově” jednodušší, ale je tu relativně dost kytar a taky šprajcny. Tohle album se mi zdá určitě lepší, ale myslím, že se bez něj obejdu. To by muselo být opravdu za “hubičku”.
Ahoj Snake, vidim to uplne rovnako, tiez proti logike, lepsi je urcite album z 81 ako z 79… ale tiez to nejdem zaradit do zbierky. Kapelu ma aj Augusto Croce na webe dedikovanom talianskemu progu, ale k progu to ma fakt daleko.
Já to tvrdím pořád, že by ti ty Italové měli udělit metál za šíření jejich kultury v naší středoevropské kotlině.
Jinak ta muzika je taková poklidně plující prostorem, ale jako kulisa k nějaké činnosti docela dobrý.
Dík za recenzi.
Ahoj Martine, díky za tvůj interes o album Dentro l’invisibile, včetně tvého komentáře. Pár let jsem to slyšel stejně a názor jsem změnil až v souvislosti s datlováním recenze. Ta deska s každým dalším poslechem neustále rostla a tak jsem nakonec uvažoval i o slabší čtyřce, ale nakonec zvítězila moje vrozená lakota. Myslím, že je až překvapivě dobrá, ale chce to čas se jí věnovat a ten máme málokdo.