Když něco chcete tak moc, že i přes různé překážky si umanutě jdete za svým a podřídíte tomu vlastně všechno, tak se jednoho dne může skutečně stát zázrak a vám se splní onen vytoužený sen. A pokud máte rockovou skupinu a děláte vše pro to, abyste se s ní dostali do nahrávacího studia, tak se tam jednoho dne třeba ocitnete a nahrajete desku, jež se stane tím úplně prvním stavebním kamenem na epochální cestě vstříc hudební nesmrtelnosti. A pokud se jmenujete Steve Harris, tak vězte, že vše výše napsané se i stane.
Příběh skupiny Iron Maiden se poslouchá jako pohádka s hodně dobrým koncem. Hráč na baskytaru a obdivovatel hard rocku Steve Harris tolik věřil svému nadání a talentu a byl natolik pracovitý a tvrdohlavý, že po několika letech hraní na různých štacích uchopil svou šanci a začal pomalu, ale jistě definovat tvrdou hudbu podle svých představ. V roce 1980 vyšla Železné panně debutová deska a přesně se trefila do toho, čemu hudební novináři začnou říkat Nová vlna britského heavy metalu.
Někdo může namítnout, že debut nedosahuje propracovanosti pozdějších nahrávek, ale jedno se mu upřít nemůže. Dokázal skvěle spojit v jeden celek punkovou naštvanost a přímý tah na branku s nepřeslechnutelnou melodičností a epičností, což se ve výsledku stává základním stavebním kamenem, na němž bude Harris postupně budovat své hudební impérium a získávat stále nové a nové nadšené fanoušky.
Jaký hudební materiál se tedy nachází na desce, na jejíž obálce se poprvé objevila postava zombíka Eddieho? Nekompromisně agresivní a útočící přímo na první signální soustavu a zároveň již lehce epicky rozmáchlý. Do té prvně jmenované skupiny patří otvírák Prowler, skvělá vypalovačka Running Free, instrumentálka Transylvania a erbovní klenot Iron Maiden. V kontrastu proti nim stojí ty delší, propracovanější skladby, u nichž je zřejmé, že tohle je asi ta cesta, po níž se pan Harris se svou družinou hodlá v budoucnu ubírat. Myslím tím především nejdelší skladbu na albu, nádhernou Phantom of the Opera, v níž se projevuje většina atributů, které budou později pro tvorbu Iron Maiden tak typické a hojně využívané. Střídání tempa je namátkou jen jedním z nich.
Na desce je i krásná balada s názvem Strange World, kterou je skutečně radost poslouchat. Zpěvák Paul Di’Anno v ní oproti těm rychlejším a ostřejším písním zpívá mnohem uvolněněji. Neznamená to, že by jinde zpíval špatně, pouze se mi místy zdá, že trošku nuceně tlačí na pilu a z projevu se může vytrácet lehkost. Ale tohle je pouze můj problém a jiný to může slyšet naprosto odlišně. Každopádně mám prvotinu legendárních „Mejdnů“ rád.
Album ještě skupinu celosvětově neproslavilo, to se povedlo až s nástupem Bruce Dickinsona za mikrofon, ale bez něj by určitě chyběl v jejím hudebním vývoji drobný, leč podstatný kamínek. A bez něj by se cesta ke slávě mohla na samém počátku povážlivě rozdrolit a to by pro nás, rockové fanoušky byla určitě obrovská škoda.
Skladby:
01. Prowler (3:56)
02. Remember Tommorrow [Harris/Di’Anno] (5:30)
03. Running Free [Harris/Di’Anno] (3:22)
04. Phantom of the Opera (7:02)
05. Transylvania (4:09)
06. Strange World (5:43)
07. Charlotte The Harlot [Murray] (4:14)
08. Iron Maiden (3:43)
Obsazení:
Paul Di’Anno – lead vocals
Dave Murray – guitars
Dennis Stratton – guitars, backing vocals
Steve Harris – bass, backing vocals
Clive Burr – drums
Heavy metal
EMI
1980
LP, CD
8
Zemřel zpěvák Paul Di’Anno. Bylo mu 66 let.
Jojo, taky jsem to dneska zachytil. Byl ještě relativně mladej, ale co už. Já ho mám spojeného především se skladbou “I’m running free yeah, I’m running free”…
Tak ať na něj fanoušci dlouho vzpomínaj.
V době vydání jsem byl debutem nadšen, stejně tak nástupem NWOBHM, jelikož novou vlnou jsem byl zhnusen. Dvojka Killers už je slabší. Nějakou dobu mě IM brali, dokonce jsem na ně jel do Budapešti v době vydání Powerslave. Postupem času jsem metal opustil, hlavně pod vlivem reunionu Deep Purple. Dnes už mám od nich jen výběr z Number Of The Beast a Piece Of Mind, z novějších pak Brave New World, ta nemá chybu.
U sta bosejch plantážníků, nějak jsem za ta léta zapomněl, jak dobré album to je. Já se k “mejdnům” dostal někdy v polovině osmý dekády a pak do zblbnutí sjížděl pásky s alby The Number Of The Beast a Powerslave. Písničky z debutu se mi moc nelíbily (asi mi tenkrát připadaly moc měkké) a teď se nestačím divit. Snad kromě úvodní Prowler je to pecka za peckou a všechny je mám uložené hluboko v podvědomí…
Je těžké vypíchnout jeden hit, ale když už bych musel tak Phantom of the Opera. To je epic masterpiece přesně podle mýho gusta.
Martine, dík za recku. Díky ní jsem si album po mnoha letech pustil a neuvěřitelně mi sedlo. V tuhle chvíli bych tu čtyřku vytáhnul taky.
Rád jsem potěšil. Na tuhle desku jsem se dlouho chystal a konečně si vše sedlo. Živit se recenzemi, tak bych umřel brzo hlady.
Zdeny, dík. Mně se tvorba Iron Maiden líbí, určitě ne všechno, navíc tahle deska byla společně s albem Somewhere in Time první, co jsem slyšel. Mám k ní poměrně vřelý vztah.
Já jsem si na doporučení kamaráda nahrál 7 Son Of a 7 Son, moc mě neoslovilo. Později mi kamarád půjčil kazety s předchozími tituly, nejvíce se mi líbily první tři desky. Když jsem začal s CD, tak jsem si koupil prvních sedm CD a zvykl jsem si na ně a občas si je pustím, líbí se mi více jak Judas Priest.
Seventh Son of a Seventh Son je moje jejich nejoblíbenější album. U Judas Priest se mi líbí jen něco, nejvíc asi Painkiller.
Skvělá recenze, i když skupina nepatří k mým oblíbeným, tak tahle deska se mi líbí.