CD EMI – 0946 3 85380 2 8 /2007/
Album Hoelderlin vyšlo v květnu roku 1975 a je druhým studiovým zářezem stejnojmenné kapely z německého Wuppertalu. Nutno dodat, že rozdíl mezi ním a o necelé tři roky starším debutem Hölderlins Traum je až nečekaně velký. Dokonce bych řekl, že doslova propastný…
Prvotina byla poměrně originálním mixem “středověkého” folku a symphonic rocku, se sólo zpěvem Holanďanky Nanny de Ruig. V němčině. Po vydání alba však došlo mezi kapelou a nahrávací společností k vážnému sporu, který se musel řešit soudní cestou. To se pochopitelně vleklo a následovaly první rošády v sestavě. Tou nejzásadnější se ukázal být odchod Nanny de Ruig, která se rozhodla opustit svět showbusinessu a dál se věnovat především rodině. Další, byť kosmetickou změnou byla úprava názvu skupiny z Hölderlin (podle německého romantického básníka) na Hoelderlin a přechod od labelu Pilz pod křídla firmičky Spiegelei.
Tím hlavním je však hudba samotná a tady kapela předvedla pořádnej stylovej kotrmelec. Od romantického folkrocku s dívčím zpěvem se posunula až k britskou scénou ovlivněnému symphonic progu, s prvky klasické hudby a jazzu. O vokální party (tentokrát v angličtině) se podělili hráč na akustickou kytaru a violu Christoph Noppeney s klávesistou Joachimem von Grumbkow a zdroje inspirace? Sama skupina uvádí především Genesis a King Crimson, ovšem já tady chvílemi slyším rovněž severoirské Fruupp.
Deska se natáčela během února 1975 v Conny’s Studiu v Neunkirchenu pod dohledem věhlasného Connyho Planka a vměstnalo se na ni pět skladeb, ovšem poslední CD reedice obsahují ještě bonus v podobě koncertní verze rozsáhlé suity Deathwatchbeetle.
Stačilo mi poslechnout si úvodní instrumentální pecku Schwebebahn a byl jsem doma. Vždyť tohle jsou – aj přes ten název v němčině (Visutá dráha ve Wuppertalu) – King Crimson jak vyšití! Těkavý, nervní a neklid vyvolávající rytmus perkusních nástrojů, osudové tahy smyčcem, tak trochu mimo si drnkající akustická kytara a ortelnej zvuk mellotronu mi kur..sky připomínají matroš z alb Lizard, nebo Islands a rozhodně to nemyslím, jako výtku. Je to opravdu mrazivá, do nejmenšího detailu vycizelovaná skladba, v samotném závěru vyšperkovaná vstupem smyčcového orchestru. Jsou to sice jen poslední dva takty, ale nemají chybu a vzpomněl jsem si u nich na jednu scénku (Libreto opery “V chaloupky stínu”) divadla Járy Cimrmana. Nebudu to tady vysvětlovat, ale znalci rozsáhlého odkazu výše uvedeného génia mi jistě rozumějí…
Z úplně jiného soudku je následující a nejvěrnějšímu příteli věnovaná písnička I Love My Dog. Nekomplikovaná, zpříma šlapající a svým způsobem veselá věc s flétničkou a pěkným sólem na alt saxofon. Zpěvu se ujal Christoph Noppeney a jo, tohle mě baví. Navíc jde o vítanou porci odlehčení po předcházející, intenzivní smršti. U skladby Honeypot to nebe nad hlavou však opět potemní. Při projevu Christopha Noppeneye se mě znovu zmocňuje bezvýchodná tíseň a jeho vypravěčský styl mi trochu připomíná Petera Gabriela, ovšem ani po hudební stránce to není žádná selanka. Dlouhá instrumentální vsuvka nabídne kostrbatej rytmus podepřený táhlými tóny božského mellotronu, s poněkud trýznivými sóly na violu a alt saxofon. Nebo, že by to byl klarinet? Každopádně je to docela oříšek a v live provedení to musela být pořádná nálož.
Po krátké, víceméně akustické baladě Nürnberg přichází ten správnej okamžik pro nekorunovanou královnu alba, kterou je téměř osmnáct minut dlouhá suita Deathwatchbeetle. Z jejího nástupu jsem si zas málem sednul na zadek, protože zní, jako kdyby ho někdo vystřihnul z legendární Supper’s Ready. Jde sice jen o prchavej okamžik a nejspíš to bude náhoda, ale je to tam. Skladba samotná je ovšem výborná, vylepšená několika nečekanými zvraty a víc, než z Genesis si bere opět z King Crimson. Je to komorní hudba křísnutá symphonic rockem, s řadou jazzrockových laufů a bombastickým vyvrcholením. Zpěvu je v ní, jak šafránu, za to přehršel sól na violu, nebo syntezátor. A pokud by to bylo někomu málo, může si dát repete. Sice o tři minuty kratší a s výrazně horším zvukem, ale live.
Cédéčko od EMI je v klasické jewel case s transparentním trayem, pod kterým jsou miniatury obálek dalších šesti remasterovaných alb z katalogu Hoelderlin. Osmistránkovej booklet obsahuje sestavu, tracklist, biografii kapely v němčině i angličtině a čtyři fotografie. Autorem obálky alba je Christian Grumbkow a mě se ta jeho poněkud naivní malůvka líbí, podobná zdobí i futrál následující placky Clowns & Clouds.
Je to trochu obtížnější sousto, kór když tuhle desku slyšíte poprvé, ale vyplatí se vydržet. Je fakticky dobrá.
SKLADBY:
1. Schwebebahn (7:19)
2. I Love My Dog (5:38)
3. Honeypot (8:49)
4. Nürnberg (3:04)
5. Deathwatchbeetle (17:33)
Bonus Track:
6. Deathwatchbeetle Live 1974 (14:44)
SESTAVA:
Peter Käseberg – Bass Guitar
Michael Bruchmann – Drums, Percussion
Christian Grumbkow – Electric Guitar, Acoustic Guitar
Joachim Grumbkow – Grand Piano, Organ, Flute, Synthesizer (Hohner String Vox), Clavinet (Hohner), Mellotron, Vocals on tracks 4, 5
Joachim Käseberg – Guitars, Stagesound
Christoph Noppeney – Viola, Acoustic Guitar, Vocals on tracks 2, 3 & 5
Guests:
Zeus (Birth Control) – Alto Saxophone
Norbert Jacobson (Release Music Orchestra) – Clarinet on track 3
Conny Plank – Voice, Synthesiser – help on track 5
Hoelderlin
Prog Rock
Spiegelei
1975
LP
5
CD EMI – 0946 3 85380 2 8 /2007/
Díky Dane za připomenutí tohoto skvělýho alba. Ta inspirace Genesis a King Crimson tam je, ale u téhle kapely s tím nemám problém. Teda už je to let, co jsem tohle album slyšel – díky ještě jednou za připomínku, budu to muset napravit.
Zdar Honzo,
rád tě tady po delší době opět vidím. Dle tvojí recenze alba 8 soudím, že máš kapelu Hoelderlin v oblibě a bylo mi potěšením ti ji zas trochu připomenout. Je to dobrá deska, ovšem aspoň k nástřelu následující Clowns And Clouds jsem se ještě nedostal.
Bigbít z německy hovořících zemí mě ovšem láká čím dál, tím víc. Zrovna včera jsem celej večer študoval tvorbu rakouskejch Eela Craig a ještě se k nim určitě vrátím. Bohužel, zrovna v tomhle případě je služba Spotify téměř k ničemu.