CD BMG – BVCM-35447  /2008/

Album La foresta vyšlo v roce 1971 a je jediným dlouhohrajícím zářezem v diskografii italskejch I Leoni. Zároveň patří k těm vůbec nejvzácnějším nahrávkám z oblasti RPI a ceny za původní vinyl létají v příšerně přestřelenejch číslech…

Skupina I Leoni pochází z Tortony (kraj Piemont na severu Itálie) a debutovala v roce 1970 singlem Ogni notte/Le bottiglie, na který o necelý rok později navázala velkou deskou La foresta. Posledním zápisem do diskografie byl opět singl Baciare baciare/Il rinoceronte (1971) a začátkem roku 1973 se kapela rozpadla.

I Leoni (Lvi) odehráli valnou většinu své kariéry v triu, v sestavě Carlo Riccardi (klávesy, zpěv), Giorgio Borgarelli (baskytara, kytara, zpěv) a Pierluigi Bertolini (bicí). Při pohledu na nástrojové obsazení by se tak mohlo zdát, že půjde o další z řady epigonů ELP, nebo – abychom zůstali v Itálii – Le Orme, ale nic takového. Nějaké náznaky tady sice jsou, ale jinak je produkce I Leoni daleko umírněnější a k výše uvedeným legendám se nepřibližuje ani náhodou. To však neznamená, že by nestála za pozornost a pár zajímavostí by se na albu určitě našlo.

Začal bych tím, že je koncepční a všech deset skladeb se točí kolem (pra)lesa a jeho obyvatel. Svědčí o tom nejenom názvy skladeb (např. Úsvit, Nosorožec, Zaklínač, Oheň, Opice, nebo Žirafy), ale i poněkud bizarní obal. Samozřejmě jde o alegorii a zamyšlení nad tím, jak věrně se někdy dokáže zvířecí svět podobat tomu tzv. “civilizovanému”. Vysvětlivky ke skladbám Il rinoceronte,  L’incendio a Le scimmie jsou vytištěné uvnitř rozevíracího obalu, ale zbytek už je ponechán čistě na posluchačově fantazii. Jistou zvláštností je skutečnost, že pod hudbou, texty a samotnou realizací není podepsaná přímo skupina, ale producent a skladatel Enrico Riccardi. Dokonce nejde ani o příbuzného klávesisty Carla Riccardiho, ale o pouhou shodu jmen. Vypadá to přinejmenším divně, ale s něčím podobným už jsem se v minulosti setkal (např. Formula Tre, kterým na začátku kariéry psali hudbu a slova Lucio Battisti s Mogolem) a nejedná se tedy o žádnou výjimku.

Po hudební stránce je album La foresta opravdu pestrou mozaikou, poslepovanou nejenom z doznívající psychedelie, popu, beatu a špetičky jazzu, ale i rychle se vzmáhajícího prog rocku. Pro podobnej styl se vžilo označení “Proto-prog” a skutečnost, že v roce 1971 už na něj bylo trochu pozdě na tom nic nemění. Nezapomínejme na to, že jsme v Itálii, kde ta hudební revoluce vypukla s menším zpožděním, ale s o to větším třeskem.

Album začíná velice zvolna, ultra – melodickými cajdáky L’alba  (Úsvit) a Il rinoceronte (Nosorožec). Neurazí, ani nenadchnou, ale druhá jmenovaná se mi zamlouvá přece jen o něco víc. Trochu mi připomíná The Moody Blues, ovšem s následující Jena ridens (Hyena skvrnitá) přichází totální změna v nastaveném kurzu. Kapela se v ní pokouší o zatěžkanou polohu po vzoru Vanilla Fudge a moje sympatie si tím získává i přesto, že se jí to zrovna moc nedaří. Plusové body zaslouží rovněž Pierluigi Bertolini, který si – do sotva dvě a půl minuty dlouhé skladby – prosadil sólo na bicí. Mám dojem, že v případě takového kraťasu je to celkem unikát.

V nastoleném trendu pokračuje i skladba Lo stregone (Zaklínač), která překvapuje svými vskutku progresivními aranžemi. Klasické bicí zde nahrazují perkusní nástroje, připomínající obřad nějaké prastaré civilizace a obřadně působí i zpěv se slovy – a teď se podržte – v latině. Ovšem zrovna Jaculu, jako autoři některých, na webu dostupných recenzích bych v tom nehledal. Poslední skladbou na první straně původního vinylu byla L’incendio (Oheň), ovšem tyhle plameny jsou zcela neškodné. Jde o příjemnou, nevtíravou píseň ve stylu “barokního popu”, znamenající otočku o 180 stupňů a návrat k atmosféře z úvodu alba.

Dalším, zcela neočekávaným zvratem je šestá a komplet instrumentální psychedelie Le scimmie (Opice). Pochodovej, strojově přesnej rytmus bicích s repetetivní baskytarou by rozhejbal i mrtvolu a korunu tomu nasazuje bezuzdně sólující šprajcna. À propos, zrovna ta je mi malou záhadou. Na albu je totiž slyšet docela často, ovšem jinak o ní není ani zmínka a tak netuším, kdo ji vlastně nahrál.

Po další, již čtvrté baladě La rugiada (Rosa) je tady beatová Le giraffe (Žirafy). Tak trochu kolovrátek, kterej mi (čert ví proč) připomíná The Beatles, ale s jazzem koketující finále je fajn. V podobném stylu si vykračuje i předposlední Sesso (Sex), opět s přizvukující flétnou a celé album končí podmanivou a vysoce melodickou instrumentálkou Il tramonto (Soumrak).

Jak už jsem napsal v úvodu recenze, původní LP je prakticky nedostupné (poslední se na discogs prodalo letos v únoru) a jedinou vinylovou reedici vydal label Sony Music Entertainment v roce 2019. Prvního výlisku na CD se fanoušci dočkali až v roce 2003 (Ricordi) a o pět let později se objevilo ještě vydání z Japonska. Velice pěkná mini vinyl replika je věrnou napodobeninou originálního alba, s kotoučem zasunutým v ochranné fólii, OBI a přílohou v japonštině. Se zvukem jsem spokojenej, ale s tím původním toho asi nebude mít mnoho společného. Je hodně zesílenej, s nepřirozeně vytaženými špičkami, takže to pěkně duní a cinká, ovšem HIFI puristu by z toho nejspíš trefil prcek.

Má to své kouzlo, ale ta zásadnější italská alba z roku 1971 bych hledal někde jinde. Připomněl bych aspoň kapely Osanna (L’uomo), New Trolls (Concerto grosso per i New Trolls), Delirium (Dolce acqua), Panna Fredda (Uno), The Trip (Caronte), I Raminghi (Il lungo cammino dei Raminghi), nebo Le Orme (Collage). Slaboučké tři.

SKLADBY:
01. L’alba (3:10)
02. Il rinoceronte (4:35)
03. Jena ridens (2:26)
04. Lo stregone (3:51)
05. L’incendio (3:38)
06. Le scimmie (3:00)
07. La rugiada (2:47)
08. Le giraffe (4:09)
09. Sesso (2:58)
10. Il tramonto (3:25)

SESTAVA:
Carlo Riccardi (keyboards, vocals)
Giorgio Borgarelli (bass, guitar, vocals)
Pierluigi Bertolini (drums)

Album: La Foresta
Autor: I Leoni
Žáner: Prog Rock, Psychedelic Rock
Vydavateľstvo: Ricordi
Rok: 1971
Formát: LP
Počet skladieb: 10
Zdroj: CD BMG – BVCM-35447 /2008/