CD btf.it – VMCD118 /2007/
Skupina Panna Fredda pochází z Říma a patří mezi nejzajímavější soubory italské proto-progresivní scény. Její historie byla krátká a trochu zašmodrchaná. Vznikla v roce 1969, upsala se labelu Vedette a vzápětí pro něj natočila dva nijak zvlášť úspěšné singly – Strisce rosse/Delirio a Una luce accesa troverai/Vedo lei. Sestava kapely se měnila jak aprílové počasí, ale i přes všechny těžkosti nahrála materiál na debutové album, které Vedette odmítlo s tím, že je málo komerční. Deska sice nakonec vyšla, ale v tichosti, malém nákladu a bez jakékoliv promotion ze strany vydavatele. Není divu, že v konkurenci nahrávek souputníků Le Orme, Osanna, New Trolls, nebo The Trip úplně zapadla. Krátce nato se kapela frustrovaná z poměrů v hudebním průmyslu rozešla.
Původní výlisek obsahoval šest skladeb o celkové délce 34 minut a jako výhradní autor všech písniček je uvedený kytarista a zpěvák Angelo Giardinelli. Ovšem minimálně v případě druhé Un Re senza reame o tom docela pochybuju, protože se téměř shoduje s ouverturou skladby Heaven britských Gracious. Jinak – všechna čest, protože tohle je muzika přesně podle mého gusta…
Koneckonců o tom, že to bude moje krevní skupina mě přesvědčila hned úvodní La paura, aneb archaickými varhanami zahuštěný hard rock s pěknou melodií, charismatickým vokálem v italštině a dlouhou instrumentální “dohrou”. Výše uvedená Un Re senza reame vychází z melodických šedesátek a kromě “vypůjčeného” leitmotivu obsahuje i krásné klávesové sólo, připomínající britskou raně progresivní scénu a kapely Procol Harum, nebo Moody Blues. Následující Un uomo uzavírá první polovinu velmi krátkého alba a podobně jako La paura je i ona hardrockově důrazná, se zlověstnou instrumentální vsuvkou navrch.
Členitá Scacco al Re Lot nabízí tolik melodií, změn, stopek a zvratů, až z toho jde hlava kolem. Od italopopu po tvrdej hard rock. Nejdelším kusem na albu je velice působivá a téměř jedenáctiminutová Il vento, la luna e pulcini blu (Sole rosso). Trocha zpěvu je jen v úvodu a na konci skladby, zbytek je instrumentální a jsou to hotové klávesové hody. Aspoň já jim ty jejich barokní etudy s kovově klapajícím cemballem, akustickou kytarou a staccatem bicích fakt žeru. Tečku za albem pak píše pěkná a energická instrumentálka Waiting.
Chtěl jsem vydání s bonusy a tak ho taky mám. Je tu hnedle šest skladeb navíc, ale jde o takovej celkem fádní melodickej beat, který s obsahem elpíčka vůbec nesouvisí. Nakonec bych se bez nich klidně obešel.
Zvuk je výbornej a rozkládací mini vinyl replika od “btf.it” přímo luxusní. Texty písní jsou vytištěné uvnitř obalu a osmistránkový booklet nabízí biografii kapely (v italštině i angličtině) a nějaké ty fotografie.
SKLADBY:
01. La paura (Fear) – 6:00
02. Un Re senza reame (A King Without a Throne) – 5:05
03. Un uomo (A Man) – 4:55
04. Scacco al Re Lot (Checkmate for King Lot) – 4:30
05. Il vento, la luna e pulcini blu (Sole rosso) (With the Wind and the Moon and Little Blue Chicks) – 10:25
06. Waiting – 3:10
Bonus tracks:
07. Strisce rosse (Red Stripes) – 2:50
08. Delirio (Frenzy) – 3:04
09. Risveglio – 3:04
10. Un attimo fa – 3:15
11. Chiama una rondine – 2:21
12. Estate 70 – 3:17
SESTAVA:
1970-71
Angelo Giardinelli – chitarra, voce
Lino Stopponi – tastiere
Pasquale “Windy” Cavallo – basso
Roberto Balocco – batteria
1969-70
Angelo Giardinelli – chitarra, voce
Giorgio Brandi – tastiere, chitarra, voce
Carlo Bruno – basso
Filippo Carnevale – batteria, chitarra
Uno
psychedelic rock, progressive rock
Vedette Records
1971
LP
6
CD - btf.it, 2007
Snake, po letnej ochutnávke a publikovaní recenzie som sa k albumu viackrát vrátil. Mne sa tie Tebou propagované talianske vykopávky páčia. Prekvapuje ma, čo všetko si zaradil do zbierky. Skôr by som čakal „vyleštené“ štúdiové nahrávky, ale klobúk dole! Veľmi dobrý album – Un Re Senza Reame, Il Vento La Luna E Pulcini Blu (Sole Rosso)…
Vďaka za recenziu!
P. S.: Celú dobu som si pre seba chválil bonus Delirio, ale akosi mi to nepasovalo. Myslím si, že Angelo Giardinelli má na Spotify prehodené názvy so skladbou Strisce Rosse. Snáď som to nepoplietol, ale v „Delirio“ jasne počujem spievať „Strisce Rosse“. Dĺžka skladby – 3:04…
Ak je toto skladba Strisce Rosse, tak chválim a Angelo má na Spotify chybu:
https://www.youtube.com/watch?v=0lY1baVPn88
Těžko říct. Zrovna k těmhle skladbám texty nemám a navíc jsou obě zhruba stejně dlouhé, ale myslím, že máš recht. Aj podle mě je to písnička “Strisce Rosse” a na mém CD je zařazena jako první bonus – s pořadovým číslem sedm.
Zrovna “naleštěná produkce” to sice není, ale jinak ta deska hraje opravdu velmi dobře. Na italskou a takřka zapomenutou nahrávku z roku 1971 dokonce nadprůměrně, to mi věř 🙂
Čo sa týka bonusu, tak potom to nesedí ani na Tvojom CD, prípadne som vymyslel problém, ktorý neexistuje.
S tým zvukom sme sa, myslím, nepochopili – mne sa také nahrávky páčia. Skôr to bolo myslené obrazne, že by som v Tvojej zbierke také „tvrdé“ albumy nečakal.