Hymn – skladba, která patří u mnoha fanoušků Barclay James Harvest k vůbec nejoblíbenějším a která se hned po svém uvedení, stala pevnou součástí jejich koncertního repertoáru. Text opírající se o náboženské tradice a Kristovu osobu, v sobě nese určitou dávku cynismu a nechává na posluchačovi, aby si sám vytvořil obrázek podstaty víry samotné.
Poor Man’s Moody Blues – ironicky hozená rukavice všem šťouralům a pisálkům té doby, neustále přirovnávající hudbu kapely BJH, k levné kopii Moody Blues. Její autorJohn Lees, ji naschvál “vyrobil” dle vzoru Nights in White Satin, největšího to hitu právě MB.
Sea Of Tranquility – její hudební vize a zvláštní atmosférické obrazce, mi připomínají život pod mořskou hladinou, instrumentací se podobají Korsakovově opeře Sadko. Na svědomí ji má klávesista Woolly Wolstenholme, který po vzoru George Harrisona z Beatles, byl mezi dvojicí Lees/Holroyd, tím věčně upozaďovaným a na každé album přispěl alespoň jednou obdivuhodnou skladbou.
Toť pouhé tři ukázky ze stěžejní nahrávky melancholiků Barclay James Harvest, vydané léta Páně 1977.
Ústřední skladatelsky vyprofilované duo John Lees/Les Holroyd, představuje světu devět geniálních kompozic, skrze které kloužou vnadné vzduchové proudy, pěkné melodie, jemný zpěv i tajemné harmonie, vše, na co jsme už léta od této kapely zvyklí. Pánové se ve svých příspěvcích pravidelně střídají a je možno bezpečně odlišit, který z autorů je také zpěvákem té které písně. Tady se podařilo připravit materiál okázale barvitý, melodie dojemně citové a sestavený koncept navzájem se brilantně doplňující. A tak má slova chvály, která jsou vystřelena do černého terče značky BJH, naprosto neomylně trefují jasný střed a získávají maximální počet všech bodů.
Vítejte tedy v království Barclay James Harvest a ochutnejte lahodný mok z archivní láhve Gone To Earth. Možná, že pocítíte stejně rychlý účinek tohoto elixíru dobra jako já a budete jej ke své konzumaci potřebovat rovněž v pravidelných intervalech.
1. Hymn (5:06)
2. Love Is Like A Violin (4:03)
3. Friend Of Mine (3:30)
4. Poor Man’s Moody Blues (6:55)
5. Hard Hearted Woman (4:27)
6. Sea Of Tranquility (4:03)
7. Spirit On The Water (4:49)
8. Leper’s Song (3:34)
9. Taking Me Higher (3:07)
Total Time: 39:34
– John Lees / acoustic & electric guitars, vocals
– Stuart “Woolly” Wolstenholme / keyboards, vocals
– Les Holroyd / bass, acoustic guitar, vocals
– Mel Pritchard / drums, percussion
Gone To Earth
Prog Rock
Polydor
1977
LP
9
Zrovna si desku v přírodě pouštím. Mega brutální krása, celé nahrávce vévodí Ses od T.
Díky všem za komentáře. K pozdější diskografii BJH mám taky své výhrady. Alba z osmdesátých jsou těžce stravitelná, v dalším období už je to o poznání lepší.
Barclay Jame Harvest mám moc rád. Nejvíc BJH and Other Short Stories, kde finální dvojskladbu The Poet+After The Day považuju za jednu z nejgeniálnějších věcí, co kdy v progu vznikla. Pak právě recenzovanou Gone to Earth. Ale na každé z desek 70. let byly fantastické skladby.
Pak se to ale osmdesátkami zlomilo a dál už mám v archivu tuto poznámku:
“Turn Of The Tide.1981
Ring Of Changes.1983
Victims Of Circumstance.1984
Face To Face.1987
Welcome To The Show.1990
Caught In The Light.1993
River Of Dreams.1997
Opravdu mizerné osmdesátky a dál. Ale něco dobrého by se tam asi našlo, na rozdíl třeba od pozdějších Alan Parson Project (to byly úplné sr..ky), tohle je přece jen lepší, ale nic, co stojí za to zkoumat podrobněji.”
Rozdíl mezi deskami ze 70. a 90. let je ten, že u těch novějších jsou mezi skvělými i slabší skladby. Což ale nenižuje moji slabost o BJH.
Zkus Eyes Of The Universe, z 90. let pak Caught In The Light a River Of Dreams. Samozřejmě nedosahují úrovně desek že 70. let, ale poslouchají se skvěle.
Tak to zkusím, aspoň ze zvědavosti, ď za typy
U těchto chlápků mám jeden problém a to, vybrat které album je jejich nejlepší. Z vyrovnané plejády desek ze 70. let, se strašně těžko některá staví na piedestal. Tohle je taky skvost, absolutní
Když jsem tuto desku kupoval někdy v roce 1977 na burze tak jsem vůbe netušil jak kapela hraje. Nalákal mě obal desky a název skladby Poor man´s Moody Blues v naději, že se bude jednat o hudbu v podobném duchu mých oblíbených Moody Blues. Od té doby jsem nevynechal jedinou jejich desku, byť byl odklon od klasického stylu na deskách Victim Of Circumstance a Ring of Changes pro mě nestravitelný. Kapelu sleduji i po rozdělení dua Lees-Holroyd na dva subjekty, z nichž ten Leesům je mi bližší. Rovněž Wolstenholmovy sólové projekty jsou vynikající, dokazuje na nich o co BJH přišli po jeho odchodu.
Leonarde tvůj komentář mě zaujal. Dobře znám jen desky do Wolstenholmova odchodu, další mě nezaujaly a pak jsem je nesledoval. Doporuč dva tři kusy z dalších let, jedno od koho, tak, aby se co nejvíc podobaly třeba této recenzované. Ď
Bezva tip na BJH dopoledne. Postupně jsem si pustil alba Time Honoured Ghosts (1975), Octoberon (1976) a na ně navázal předmětným Gone To Earth. Tady pomohlo Spotify, zrovna BJH jsou tam zastoupení měrou vrchovatou.
Nejraději mám to první jmenované, ovšem i tady se najdou pěkné kousky. Úvodní Hymn musí znát asi každej, kdo se aspoň otřel a starej rock a líbily se mi aj Poor Man’s Moody Blues a Sea Of Tranquility. Ostatně, všechny tři pecky jsi zmínil v úvodu textu a v těch vrcholech alba máme stoprocentní shodu.
Dík za fajn recku, ovšem po třech deskách Barclay James Harvest už si můj mozek žádá něco energičtějšího.