1968/6: Různobarevné paprsky letního slunovratu

Byl krásný slunný den a já spěchal krátce po poledni ze školy o něco rychleji než obvykle. Červen jako když vymaluje, dveře našeho baťovského půldomku otevřené dokořán, máma zády v kuchyni. „Něco nového?,“ ptám se namísto pozdravu. „Umřel,“ hlesla tiše, a svět potemněl.

Byl krásný slunný den, čtvrtek šestého června osmašedesátého. A na druhém konci světa zabil palestinský magor Roberta Kennedyho. I ve svých třinácti jsem cítil smutek, bezmoc a ztrátu. Bratři Kennedyové byli i zde za rudou oponou symbolem nadějí, že nás Amerika pod jejich vedením nějakým zázrakem vytrhne z ruského područí. Naše sny byly jejich smrtí pohřbeny, a už nikdy se nedovíme, jaké by to bylo, kdyby… Amerika navíc stále truchlila za Martina Luthera Kinga, zastřeleného čtvrtého dubna. Jeho vraha policie zatkla dva dny po smrti Bobbyho.

Dosti chmur. V lednu začalo tání, na jaře vše rozkvetlo a léto na obzoru slibovalo mnohé. Listuju si tak dobovým Mladým světem i Zápisníkem a znovu na mě dýchá optimistická nálada, prostupující každou stránkou. Každá historická zkušenost je do určité míry nepřenosná, nemůžete předat vůně, tetelivé chvění ani těšení se ze zdánlivých maličkostí, například z každého nového čísla mých oblíbených časopisů i večerního poslechu zahraničních rozhlasových stanic se spoustou bigbítové muziky. To samé jsem vnímal i u dospělých. Tolik usměvavých lidí jako v první polovině roku šedesát osm jsem viděl až na konci osmdesátého devátého.

Kdybychom ale jen tehdy tušili, že 18. června 1968 zahájené vojenské cvičení Varšavského paktu s názvem Šumava není jen obyčejnou pakárnou zelených půlmozků, nýbrž věrolomně plánovanou předehrou k srpnové invazi, a že těch několik v ČSSR „zapomenutých“ kremelských divizí zde nezaparkovalo náhodou.
V Národním shromáždění byl dvacátého pátého června odhlasován zdánlivě přelomový zákon č. 82/1968 o soudních rehabilitacích. Více než čtvrt milionu (!!!) případů rudé tyranie na vlastním národě čekalo na spravedlnost. Bohužel, dočkalo se minimum. Plně rehabilitováno bylo nakonec podle sdružení bývalých politických vězňů, K 231, pouhých 1500 osob. Komunisté nikdy nepřekročili svůj krvavý stín. To platí dodnes.

FREE AS A PINK FLOYD

Víc než půl milionu nadšených mladých se v sobotu 29. června účastnilo prvního velkého free open-air rockového koncertu ve Velké Británii nazvaného Midsummer High Weekend. Londýnský Hyde Park praskal v křovinách, a to na pódiu nevystupovali ani BEATLES, STONES či WHO, ale undergroundoví novátoři PINK FLOYD, Roy Harper, TYRANNOSAURUS REX a JETHRO TULL. Opakuju, byla polovina osmašedesátého: Odvrácená strana Měsíce, Žhavá láska ani Akvalung nebyly ještě ani v plánu.

PINK FLOYD již s Davidem Gilmourem v sestavě přehráli takřka celé právě vydané druhé album A Saucerful Of Secrets, slovutný DJ John Peel psal o „naplnění oblohy a všeho kolem jako při náboženském obřadu“. Rozcuchaný skřítek Marc Bolan střihnul samozřejmě i Deboru, jedinou skladbu, co zbyla v širším povědomí z jeho prvního psychedelicko folkového období, rok „staří“ JETHRO TULL uvedli tři covery a jednu vlastní z LP This Was, dodnes Andersonem hranou Dharma For One.

Co předcházelo. Vyhazovem Syda Barretta se všem v PINK FLOYD uvolnily okovy neustálých ohledů na nemocného kamaráda. A Saucerful Of Secrets zachycuje bod zlomu, poslední záchvěvy Sydova génia vedle Gilmourova rozvážného klidu. Tvůrčí doteky obou a kombinace doznívající psychedelie s „novými písněmi kosmickými“ dodává desce zvláštní atmosféru, kráčíte v mlze po mostu, za vámi se rozplývá a šedne starý kaleidoskopický svět, avšak nový je je ještě nepopsaným bílým listem tam někde za clonou, jdete nejistí a rozechvělí, každý krok může být poslední, pak se mlha rozestoupí a stojíte pod vesmírnou klenbou nekonečna…
Titulní kompozice je podle slov Nicka Masona jednou z nejsoudržnějších, jakou kdy vytvořili. Pichlavá rocková avantgarda v sousedství nebeských hymnů, podmalovaných chóry, varhanami a mellottronem. Watersova Corporal Clegg, evokující mi místy soundem i vokálem Alice Coopera (fakt, neke), byla jeho prvním protiválečným songem. Pozorným fanouškům jistě neunikne tematická spojitost s The Wall. Písnička trochu trčela z celkového pojetí alba, a docela to slízla jak od kritiků tak i fanoušků, a nakonec i některých členů kapely. Album symbolicky uzavírá Barretovo Jugband Blues, vybrané z několika jeho písní. Démant rozdrcen na prach, cesta ke hvězdám volná.

I přes nesporné kvality a první kouzelný pinkfloydovský přebal Storma Thorgersona mělo přemosťující album menší ohlas jak Pištec.

ROZKVETLÝ STRAŠIDELNÝ ZUB

Byť debutové album SPOOKY TOOTH nelze prohlásit za vývojově zásadní, patří mezi nezapomenutelná. Skupina vzniká z ART připojením Gary Wrighta. Název byl prý v seznamu možných názvů skupin, který Garymu poslal v dopise jeho kamarád studující psychologii na Harvardu.

Ojedinělý sound raných SPOOKY TOOTH je postaven na kontrastu dvou sólových hlasů i duplicitě klávesových nástrojů – světlo a stín převtělené do hudby – jak kdosi kdesi trefně napsal.
Gary Wright se svou fistulí a hutnými hammondkami versus nazlobeně nervní, chvějivý hlas a zvučné cembalo značky Baldwin Mike Harrisona, čerstvě zakoupené v obchodním domě Harrods. Právě na něm zkomponoval Gary Wright svůj první příspěvek do pokladnice Spooky Tooth Sunshine Help Me, který vyšel – spolu se skladbou Weird z éry ART – jako singl v lednu 1968.
Albový debut Spooky Tooth It’s All About (červen 1968) je mistrovským psychedelickým, přitom místy až beatlesovsky zvukomalebným opusem, postaveným na již zmíněné nezaměnitelné „soubojové a kontrastní“ souhře hlasů a nástrojů Garyho Wrighta a Mike Harrisona. A bolavou verzi (milionkrát coverovaného) Loudermilkova evegreenu Tobacco Road z tohoto elpé považuji za nejlepší ze všech, co jsem kdy slyšel.

Výraznou personou při vzniku desky byl Wrightův spolužák z vysoké, producent Jimmy Miller, jenž je dokonce podepsán coby spoluautor u poloviny skladeb. Mike Kellie oceňuje zejména Millerovu kreativitu a rytmické cítění, však taky začínal jako bubeník a pokračoval coby námezdní autor.
Nahrávalo se ve studiích Olympic, skladby procházely předem testem na pódiu, i když se nejednalo o klasické veřejné koncerty. Důležitou součástí repertoáru SPOOKY TOOTH byly expresivní verze převzatých skladeb, například Society’s Child americké písničkářky Janis Ian anebo dylanovka Too Much Of Nothing, jíž proslavilo trio Peter, Paul & Mary.
Při vší umělecké kvalitě LP doma vůbec nebodovalo, v USA se umístilo až reediční vydání z roku 1971 přejmenované na Tobacco Road na 152. místě. Nepomohla série rozhlasových rozhovorů, či promo kampaň v BBC Radio 1, ani doporučení Johna Peela v jeho pořadu Colour My Pop (na BBC 2). Hudba SPOOKY TOOTH se zřejmě příliš vymykala zavedeným rockovým vzorcům, mluvilo se o jakési potemnělé tíze a nesrozumitelnosti jejich hudby. Jak vidno, i převratná doba druhé poloviny šedesátých let měla své nepochopené. Koncertní premiéra skupiny se odehrála na jaře šedesátého osmého v The Speakeasy na Margaret Street.

Počátkem léta 1968 odlétá pětice do San Francisca na vystoupení ve Filmore West promotéra Billa Grahama. Z důvodu takřka celodenní prodlevy při mezipřistání v kanadském Calgary, uháněli mládenci za doprovodu policejní eskorty z letiště rovnou na pódium, na němž je posléze vystřídal Buddy Guy a QUICKSILVER MESSENGER (zvláštní kombinace). Následovaly koncerty v Los Angeles, Chicagu, Bostonu, Clevelandu a New Yorku ve Filmore East, kde se svou skupinou účinkoval nějaký Carlos Santana.

Místy si všichni (samozřejmě až na Garyho Wrighta) připadali jako ve snu. Amerika byla rozbouřená revoltou proti vietnamské válce i černošským bojem za občanská práva. Současně ale nabízela svým úspěšným nebývalý luxus. Když v týdnu svého volna navštívili na jedné párty dům Petera Yorka z MONKEES s úchvatným výhledem na Topanga Canyon, oněměli… Hodně času strávili i v losangeleském The Whiskey-a-Go-Go klubu, kde zrovna hrál krajan Terry Reid.

V létě osmašedesátého vyšly SPOOKY TOOTH ještě dva singly Love Really Changed Me / Luger’s Grove a The Weight / Do Right People. Oba byly přidány na CD reedici It’s All About vydavatelství Repertoire (REPUK 1074, 2005). 16. listopadu 1968 SPOOKY TOOTH poprvé vystupují (s The Weight) v 37. pokračování německého televizního Beat-Clubu. Dalších osudů SPOOKY TOOTH se dotkneme někdy v budoucnu.

KDYŽ NA OBLOZE POLETUJE ŽELEZNÝ MOTÝL

To IRON BUTTERFLY svým druhým albem doslova kovali rockové dějiny. Jak napsal hudební publicista Petr Dorůžka: „svým přístupem ke zvuku, zvláště zvýrazněnou úlohou rytmiky, položili základy stylu heavy metal.“ A přitom In-A-Gadda-Da-Vida vznikla ze zmaru rozpadu původní sestavy a díky spoustě náhod.

IRON BUTTERFLY založil v roce 1966 v jihokalifornském San Diegu syn kostelního varhaníka Doug Ingle. Název byl podle něj výsledkem kolektivního sedánku, a měl vyjadřovat akcent na melodičnost v rámci rockového formátu. „Chtěli jsme poznávat nové obzory, pracovat s dynamikou, melodikou, úderností i procítěností, samozřejmě to všechno se silným pohonem elektrifikovaného zvuku,“ vzpomíná.

Kapela nejdříve získávala ostruhy v klubových vystoupeních, díky nimž získala lokální kultovní statut a následně i nahrávací kontrakt. První album s prorockým názvem Heavy bylo nahráno v létě 1967, vydáno ale až v únoru ’68, a bylo ještě výrazně ovlivněno vlnou hippiesovského hnutí. Zdržení málem způsobilo konec skupiny.
Po personálních peripetiích vstupují IRON BUTTERFLY v sestavě Ingle, Bushy, Dorman, Brann počátkem roku 1968 znovu do studia a nahrávají své vrcholné dílo s napohled šamanským názvem In-A-Gadda-Da-Vida. Původ kryptogramu byl prozaický. Jde o fonetický přepis Inglova ožraleckého zkomolení původního názvu „In The Garden Of Eden“. LP vyšlo 14. června a prodalo se jej jen v USA na čtyři miliony kusů, vystoupalo na čtvrtou pozici a v top desítce se objevovalo rok a půl!

Sound sedmnáctiminutového opusu magnum IRON BUTTERFLY se skládá z lordovsky zkreslených varhan, hodnověrně opileckého zpěvu Douga Ingleho, slavné kráčející basové figury Leeho Dormana (byť zlé jazyky tvrdí, že riff je kopií creamovské Sunshine Of Your Love), psychedelického kytarového běsnění sedmnáctiletého Erika Branna a orgastické bubenické mezihry Rona Bushyho – a to šlo původně jen o kratičkou Ingleho baladu, kolektivně rozvitou a rozbouřenou při dalších a dalších studiových sessions.
Bývalí kolegové Dougovi často v budoucnu vyčítali, že si výhradní autorství megaúspěšné skladby přivlastnil a tantiémy kasíroval sám.

Zakladatel Doug Ingle je překvapivě poměrně odtažitý vůči označení IRON BUTTREFLY za „první heavy metalovou skupinu“. „V letech 1967 až 1970 nás označovali za underground, psychedelii i heavy. BLUE CHEER anebo CREAM byli podle mě více heavy. Pokud vím, tak za otce heavy metalu nás označili DEF LEPPARD. Proto jsem se s tímto označením nikdy neztotožnil. Jo, a nikdy jsme nenosili kožené bundy, oblékali jsme se výhradně do sametu,“ dodává Doug už se smíchem. Prorok, co nechce být prorokem.

Tak či tak, In-A-Gadda-Da-Vida je jedním z největších obelisků dějin tvrdého rocku. Každý metalista, hodný toho označení, by si měl padesátiletou Gaddu někdy poslechnout. Samozřejmě, že na plné kule!

4 názory na “1968/6: Různobarevné paprsky letního slunovratu”

  1. Když britská psychedelie, tak začátky Pink Floyd a Soft Machine. Z americké psychedelie preferuji 13th Floor Elevators a začátky Grateful Dead. Spooky Tooth i Iron Butterfly jsou spíš hard rock. Nejradši mám asi Gong.

    1. Taky jsou mi bližší první desky Spooky Tooth a Iron Butterfly než Pink Floyd, ale i obě “barretovská” alba poslechnu kdykoli s chutí. Navíc v případě Floydů šlo jen o začátek, kdežto pro Spooky Tooth a Iron Butterfly to byl vrchol kariéry.

Pridaj komentár