Tak tohle album je pro mě velkým zklamáním. Průměrný (místy i podprůměrný) poprock od Gentle Giant – to zní jako špatný vtip, ale je to tak.

Pokaždé, když se nad tímto, pro mě od Gentle Giant nejhorším, albem (a tendencí rockových kapel v té době obecně otáčet loď po pofiderním větru) zamyslím, vyvstane mi na mysli jedna otázka. Pro koho tehdy ti hudebníci takovou hudbu dělali? Mladí v té době ujížděli dost na punku. Ti ještě mladší si počkali na osmdesátá léta, a pokud chtěli poslouchat pop – měli k dispozici např. Michaela Jacksona nebo Madonnu. Právě tito dva zmínění alespoň produkovali kvalitní pop. Vidíte, že já – i když jsem relativně “zabetonovaný” v okrajových, podzemnějších hudebních žánrech – dokážu objektivně uznat existenci kvalitního popu, i když ho dobrovolně neposlouchám. Pak tu máme jejich fanoušky. Co na to fandové progrocku? Neznám (a ani si neumím představit) nikoho, kdo by o Gentle Giant třeba řekl: „Tý jo, ty poslední tři alba jsou úplně super, ale zato ta alba z první půle sedmdesátých let, to je hodně slabý.”

Proto moje otázka logicky zní: Pro koho má ta hudba být? Komu je tato hudba určena? Skupině jejich velkoryse tolerantních fanoušků? Matematicky vzato se nemůžu zbavit dojmu, že kalkul těchto kapel (rozšířit svou posluchačskou základnu, touha víc se líbit) byl ve svém důsledku kontraproduktivní. O spoustu fanoušků členové Gentle Giant (a podobně tak i jiné kapely) posledními dvěma, třemi deskami totiž přišli. Nebo se (fanoušci) minimálně cítili zklamáni. Nedivím se, že to po tomhle albu skupina Gentle Giant zabalila.

A nesouhlasím ani s argumentem, že takový byl prostě jakýsi obecný vývoj rockové hudby. Stále existovali lidé (skupiny), kteří nevyhořeli (uvědomte si také, že většině progrockových hudebníků bylo v té době teprve kolem pětatřiceti let), a i když se nechali unášet i jinými hudebními žánry než původním artrockem pro náročné, nebylo to na úkor kvality (která, já vím, se obtížně objektivně posuzuje, ale stejně…).

Co tedy toto album nabízí? Písně Underground, Inside Out a bonusová Heroes no More jsou ještě takové příjemné závany s neodfláklými (promiňte mi to slovo, ale nemůžu si pomoct) melodiemi.

Zmíněné skladby podle mě ještě splňují kritéria (minimálně ta moje) prvotřídního poprocku; nikoli progrocku – jediný progrock (nebo lépe řečeno artrock, když už takhle škatulkuju) na tomto albu je zasněně klávesový úvod v písni Shadows on the Street, kterou bych nebýt refrénu vzal také ještě na milost. Ale to ostatní? To zní jako stokrát převaření Yes. Je to nemastné neslané. A (na Gentle Giant) zbytečně moc kytarové. Kam se poděla hravost s hudebními nástroji, s hudebními nápady? Rafinovanost? Místo toho tu máme rádiovku All through the Night, která se někomu může líbit, ale pro mě je prostě utrpení něco takového poslouchat. Nevermore – jak by pravil Havran ve slavné básni E. A. Poa… A co ten hlasový projev? Způsob zpěvu? Jednotvárně, monotónně jakoby ukřičený. Kde jsou ty různobarevné a různohloubkové vícehlasy? Je tohle opravdu TA skupina Gentle Giant, kterou si každý oblíbil pro její originalitu? Vždyť ta se stala skoro její vlajkou, poznávací značkou.

V rámci pokusu o objektivitu a z velké úcty k Gentle Giant a jejich nesmrtelným albům z let 1970-1976 dávám dvě hvězdičky.

SKLADBY:
1. Convenience (Clean And Easy) (3:14)
2. All Through The Night (4:20)
3. Shadows On The Street (3:18)
4. Number One (4:39)
5. Underground (3:48)
6. I Am A Camera (3:33)
7. Inside Out (5:51)
8. It’s Not Imagination (3:59)

Bonus Track on 1993 The Road Goes On Forever reissue:
9. Heroes No More (4:25)

SESTAVA:
Derek Shulman – lead vocals
Gary Green – electric guitars
Kerry Minnear – synths, piano (3) & electric piano, Hammond (2,3,9), clavinet (7), lead vocals (3)
Ray Shulman – bass, acoustic guitar (5,6), backing vocals
John Weathers – drums, percussion, backing vocals

Album: Civilian
Autor: Gentle Giant
Žáner: Pop Rock, Prog Rock
Vydavateľstvo: Chrysalis
Rok: 1980
Formát: LP
Počet skladieb: 8