CD Crime ‎– KICP 2391 /1992/

Na album ID (1970) italské poprockové legendy Equipe 84 jsem se zaměřil ze dvou důvodů. Jednak by mělo obsahovat nejprogresivněji laděnej materiál v historii kapely a druhak na něm bubnuje Franz Di Cioccio, pozdější člen hvězdných Premiata Forneria Marconi.

Equipe 84 vznikli v roce 1962 v Modeně a o číslovce v názvu se čile spekuluje. Jedni tvrdí, že jde o prostej součet tehdejšího věku členů skupiny, jiní hledají inspiraci na etiketě brandy Stock 84. Ať je to jak chce, kapela se brzy vyšvihla mezi nejpopulárnější hudební interprety své doby a počínaje rokem 1964 sekala hity, jak Baťa cvičky. Její singlová diskografie začala utěšeně bobtnat a už o pár let později narostla do dvouciferných čísel. První elpíčko, lapidárně pojmenované Equipe 84 se na pultech prodejen objevilo v roce 1965 a brzy jej následovaly placky Io ho in mente te (1966) a Stereoequipe (1968). Album ID z roku 1970 je čtvrtým v pořadí, ovšem jeho vznik provázela řada nešťastnejch příhod… 

Pro italskou mládež byli Equipe 84 idoly, srovnatelnými s The Beatles a pro vydávající firmu slepicí, snášející zlatá vejce. Kluci z kapely si vychutnávali život popových hvězd plnými doušky, ovšem tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. V roce 1970 byl bubeník Alfio Cantarella zadržen s několika gramy hašiše v kapse a státní televize RAI vyškrtla kapelu ze svého vysílacího programu. To byl pochopitelně průšvih a lidem z nahrávací firmy dalo spoustu práce zákaz alespoň trochu zmírnit. Nakonec se to povedlo a televize odstoupila od totální cenzury, ale požadovala změnu názvu skupiny, která pak krátce vystupovala jako Nuova Equipe 84. Zákaz vstupu na obrazovku vyfasoval jen provinilec Cantarella, kterej si následující dva roky ani nevrznul.

Spory však začaly eskalovat aj mezi ostatními hudebníky a vyústily v odchod Franca Cecarelliho, kterej se pokusil založit další kapelu na bázi Equipe 84. Jenom dodám, že její životnost byla opravdu krátká a nezbyl po ní jedinej záznam. Náhle osiřelí Maurizio Vandelli a Victor Sogliani potřebovali okamžitou výpomoc, aby mohli začít s nahráváním alba ID a tak zlanařili klávesistu Maria Totara (Dik Dik), zpívajícího kytaristu Donattela a bubeníka Franze Di Cioccia (Quelli, I Krel). Deska nakonec – pořád ještě v roce 1970 – opravdu vyšla, ale všechny výše uvedené okolnosti se na ní podepsaly tak, že úplně zapadla…

Celková stopáž alba ID přesahuje 42 minut a je na něm deset skladeb, rovnoměrně rozmístěnejch po obou stranách původní vinylové placky. Po hudební stránce jde o poněkud nesourodou směs, poskládanou z beatu, pozvolna doznívající psychedelie a progresivního rocku. Toho je tady opravdu málo, ale vystopovat se dá a především druhá polovina alba stojí za poslech.

První tři skladby přecházejí plynule jedna do druhé a podle dostupných zdrojů tvoří jeden celek, nicméně já tady žádnou spojitost neslyším. Jako předkrm dostávám pořádnou flákotu psychedelie, v podobě dokonale hypnotické, instrumentální introdukce ID. Tabla, bonga, rumba koule a tamburíny v divokém reji, za doprovodu přelévajícího se mellotronu a zhulené flétny. Začátek je to přinejmenším zajímavej, ale následující popíky Buon giorno amico mio a La notte di verità jsou opravdu slabé a jejich poslech dokonalým vystřízlivěním. Příjemnou změnou je čtvrtá a tak trochu praštěná Giochi d’amore, ačkoliv tady bych mohl kapelu zdrbnout za snad až přiliš okatě opajcované postupy z kuchyně Seržanta Pepře. Závěr první strany alba patří utahanému cajdáku Padre e figlio a je další hořkou pilulkou, kterou musím spolknout. Ovšem teď už to bude čím dál tím lepší…

Písnička Jo je sice krátká, ale pěkná. Líbí se mi jak zvuk zkreslených varhan, tak pochodovej buben, ve kterém je cosi osudového a hmatatelně tíživého. Ambiciózní Un brutto sogno má sedm minut a to je něco, v tvorbě Equipe 84 dosud neslýchaného. V první třetině skladby se sice neděje nic extra a vypadá to na smyčci podbarvenou baladu, ovšem v čase 3:10 utichne zpěv a zbývající, psychedelicko – symfonická pasáž je vynikající. Mám dojem, že je to jeden z nejlepších momentů na desce a jejím vyvrcholením pak hned následující, živelná instrumentálka La notte di S. Luigi. Za zmínku stojí nejenom sólo na buben, ale aj až překvapivě ostrej zvuk elektrické kytary. 

Předposlední Il re dei re je návratem k popu a na úplný závěr si kapela připravila malej vtípek. Fine je vlastně instrumentální verzí skladby Buon giorno amico mio, do které nějaký hlas děkuje a předčítá jména všech, kteří se zúčastnili nahrávání. V posledních vteřinách už je slyšet jenom “fine, fine, finito”, ale hudba hraje dál a tak ji někdo brutálně stopne…

Obsahově roztříštěné album nemělo na růžích ustláno a schytalo to jak od kritiky, tak publika. Příznivcům skupiny připadalo divné, nové posluchače se mu získat nepodařilo a nezměnilo se to ani po letech. Fanoušci prog rocku ho pořád ignorují a třeba na Progarchives nemá jedinou recenzi.

Jak to bylo dál? Frontman Maurizio Vandelli to zkusil sólo a natočil elpíčko L’altra faccia di Maurizio Vandelli, ovšem potom se rozhodli aj s baskytaristou Soglianim pokračovat dál v kariéře s Nuova Equipe 84 a s několika změnami v sestavě působili až do roku 1979, kdy se rozpadli. V polovině osmdesátých let se skupina dala znovu dohromady a k jejímu definitivnímu zániku došlo v roce 2012. Zanechala po sobě osm studiových alb a (podle wikipedie) třicet hitovejch singlů.

Původní album v rozkládacím obalu se dá koupit za zhruba 100 Euro, ovšem první reedice na vinylu se dočkalo až v roce 2016. S cédéčky je to o něco málo lepší a dostupné bude především vydání od RCA/Sony, z roku 2011. Já jsem si koupil sběrateli vyhledávanou verzi od japonských Crime (1992), v plastu a čtyřstránkovým bookletem s texty, ke kterému je přiložený list papíru s informacemi v japonštině a OBI. Zvuk alba je – na rok 1970 – velmi dobrý, detailní a v široširém stereu.

K progrocku to má sakra daleko, ale není to ani žádná tragédie. Čtyři písničky mě opravdu baví a tak jsem sahal po slabší trojce, ovšem ty dvě hvězdule budou nakonec stačit. Equipe 84 sice patřili k prvním vlaštovkám a do Itálie přinesli závan čerstvého vzduchu (nové hudby), nicméně z téhož roku pocházející debuty Il Balletto di Bronzo, Formula Tre, nebo The Trip jsou lepší.

SKLADBY:

Lato A
Testi e musiche di Maurizio Vandelli.

01. ID – 2:26
02. Buon giorno amico mio – 3:26
03. La notte di verità – 3:30
04. Giochi d’amore – 3:41
05. Padre e figlio – 5:39

Lato B
Testi e musiche di Maurizio Vandelli.

06. Jo – 2:53
07. Un brutto sogno – 7:08
08. La notte di S. Luigi – 3:47
09. Il re dei re – 4:38
10. Fine – 3:53

SESTAVA:
Maurizio Vandelli – voce (tranne Giochi d’amore), chitarra, flauto dolce
Victor Sogliani – voce (in Giochi d’amore), basso

Altri musicisti:
Franz Di Cioccio – batteria, tabla indiani, bonghetti marocchini, maracas, tamburello, cembalo
Donatello – chitarra, cori
Mario Totaro – organo, pianoforte, mellotron, clavicembalo
Gisella, Ornella, Agnese e Mariangela – cori 

Album: ID
Autor: Equipe 84
Žáner: Psychedelic Rock, Prog Rock
Vydavateľstvo: Ricordi
Rok: 1970
Formát: LP
Počet skladieb: 10
Zdroj: CD Crime ‎– KICP 2391 /1992/