Kapela Dio jako by po vydání skvělého The Last in Line, které však bylo v podstatě se vším všudy okopírovaným (nápady, riffy i zvukem) Holy Diverem, nevěděla kudy kam. Po dvou EP a vyčpělé trojce Sacred Heart si situace žádala změnu. Na heavy scéně se v roce 1987 vše točilo kolem hair metalu, většina kapel provzdušňovala a zjemňovala svůj sound. Jak to dopadlo u družiny, která obklopovala Ronnieho Dia?
Především byl odejit kytarista Vivian Campbell, který se jako jediný nebál poukazovat na nedostatečné finanční ohodnocení. Jak to tehdy ve skutečnosti bylo dnes již nezjistíme, jasné však bylo jedno. Náhradu na tento post měl Ronnie již dávno promyšlenou. Stal se jí tehdy pětadvacetiletý Craig Goldy z formace Giuffria, které manažerské zázemí zajišťovala Diova manželka Wendy.
Pro kapelu to bylo velké oživení, lehce jiný a spíše hard rockový styl a rukopis Craiga vyvedl kapelu z období stagnace. V jeho melodičtější a hutnější hře je znát více vliv jeho velkého vzoru – Ritchieho Blackmora, což je trochu v protikladu k dramatičtější, zkratkovitější a metalovější hře jeho předchůdce.
S kolekcí devíti songů jsem spokojen, vzdušná a čitelné produkce je na prvotřídní úrovni, ostatně mix Nigela Greena a Tonyho Platta byl tehdy tou naprosto nejlepší volbou, kterou využili ve stejném období například Def Leppard či Krokus.
Písně směřují spíše do hard rockové oblasti. I v rychlých kouscích Night People či Overlove je znát ten poctivý grunt starých mistrů z tvrdého rocku. Kromě obrovského hitu All The Fools Sailed Away a jedné úlitby pro rádia s větším podílem kláves a uhlazenějším refrénem v podobě I Could Have Been a Dreamer nejsou na albu vyložené pecky. Zároveň tu nenajdeme ani žádné skutečně slabé kousky nebo nějaké skladby reflektující street metalový boom všude kolem. Fandové, kteří sledovali Ronnieho od dob jeho působení v Rainbow či jeho desky s Black Sabbath, museli být (spolu se mnou) potěšeni drobnými odkazy na tato období a v konečném výsledku povedenou deskou. Dio se s Dream Evil vrátilo zpět do hry.
SESTAVA:
Ronnie James Dio – vocals
Vinny Appice – drums
Jimmy Bain – bass
Craig Goldy – guitar
Claude Schnell – keyboards
SKLADBY:
01) Night People (Dio/Appice/Bain/Goldy/Schnell) 4.06
02) Dream Evil (Dio/Goldy) 4.23
03) Sunset Superman (Dio/Appice/Bain/Goldy/Schnell) 5.45
04) All the Fools Sailed Away (Dio/Goldy) 7.11
05) Naked in the Rain (Dio) 5.09
06) Overlove (Dio/Appice/Goldy) 3.44
07) I Could Have Been a Dreamer (Dio/Goldy) 4.42
08) Faces in the Window (Dio/Appice/Bain/Goldy/Schnell) 3.50
09) When a Woman Cries (Dio/Appice/Bain/Goldy/Schnell) 4.42
Dream Evil
Hard and Heavy
Warner Bros
1987
CD
9
První tři desky DIO považuji za špičkové a kvalitou téměř srovnatelné. Jiskrné melodie, dravá živočišnost, skvělá nálada, mají spád a drajv. Na Dream Evil nastal slyšitelný úbytek nápadů, je to počátek procesu tvůrčího zvětrávání. Dneska si i tuto desku rád poslechnu, protože je zde ještě pořád slyšet to, co mám na Ronniem rád. Na dalších deskách byla kompoziční i interpretační lehkost nahrazována silovým tlačením tvrdosti, a veškeré kouzlo zmizelo. Pozdější těžkopádně zahuštěné songy mě nebaví.
Na tomto albu je ještě jeden rušivý markant. Diův hlas je prohnán přes nějaký divný filtr, jako ze špatně naladěného rádia. Zmizel mu objem, zní jako rozpraskaná topinka. Vždycky jsem dříve při nástupu vokálu v první skladbě šel zjišťovat, jestli nemám špatně nastavený volič typu kazety na tape decku.
V osmdesátejch letech jsem frčel na metalu, ale jako mladej kluk jsem vyhledával jeho tvrdší a rychlejší odnože. Tenkrát pro měl byl Dio moc “soft” a dnes už klasickej heavy metal (nebo hard n´heavy) neposlouchám. Přednost dávám seventies hard rocku a tak mi Ronnie občas zazpívá jenom s Rainbow.
Album Dream Evil jsem si pustil, ale nic mi to neříká. Jen začátek “Sunset Superman” mi připomněl něco od Iron Maiden…
Jiří, dík za recku.
Dia jsem objevil v Rainbow a jeho dramatický projev mě uhranul. Samozřejmě si také více cením jeho alba s Rainbow a B.Sabbath.
Ale i DIO má několik alb, které to rané období evokují a poslechnu si je i dnes.
Klasickej metal taky nijak primárně nevyhledávám, ale přehled si snažím udržet ve všech žánrech a tu a tam mě něco osloví. Ať je to art rock, prog či heavy – i tvou oblíbenou italskou scénu nevyjímaje 🙂
Dobře si vybavím dobu, kdy se z metalu stávalo nový náboženství, mě ale minul ve všech podobách i směrech. Ronnieho formace s ním má naštěstí jen pramálo společnýho.
Dream Evil je skvělá deska, od Dio jedna z nejlepších. Dík za bezva čtení.
Snake/Sunset Superman: Nic výjimečnýho, jestli si pan Harris přivlastnil cizí nápad.
Ale…? A byl by nějaký konkrétní příklad? (Myslím toho přivlastnění.)
Když pominu nepůvodnost samotného názvu Harrisovy kapely, tak příklad jedné nekalé praktiky je zmíněn i ve zdejších příspěvcích o formaci Beckett (recenze, profil).
Konkrétně se jedná o krádež části textu ze songu Life’s Shadow z eponymního alba Beckett (1974) pro maidenovskou skladbu Hallowed Be Thy Name podepsanou Harrisem. Ten to nejdřív rezolutně odmítl, potom prohlásil, že se na použití části textu s autorem (kytarista Robert Barton) domluvil a nakonec se s ním mimosoudně vyrovnal (900 tisíc liber)…
Díky za rozšíření obzoru, to jsem netušil (s kapelou Beckett jsem se dosud „nepotkal“)… Na druhou stranu, z jednoho případu bych nedělal pravidlo, takže s tou generalizací nesouhlasím (jak říkají Němci: „Einmal ist keinmal.“)
A pokud jde o název, tak pokud vím, v době kdy Hariss ty druhé zakládal, první už minimálně pět let nehráli. Až mnohem později (v 98. roce) vydali archivní nahrávku z konce 60. let, takže tady fakt problém nevidím.
Navíc, když jeden pováží, kolik kapel téhož jména existovalo a existuje…