Beckett

Beckett začali psát svůj příběh, nazvaný po irském držiteli Nobelovy ceny za literaturu, v South Shields na severovýchodě Anglie v létě 1970, když se Arthur Ramm (kytara) s Alanem Craigem (bicí) spojili s trojicí Bob Campbell (baskytara), Les Tones (kytara) a Rob Turner (zpěv).
Slibný rozjezd po klubech a barech v Newcastlu a okolí v zimě přerušila tragická dopravní nehoda po návratu z vystoupení v nočním klubu La Ronde v Billinghamu, při níž kapela přišla o vokalistu. Po čase byl na jeho místo přijat roadie několika lokálních souborů Terry Wilson-Slesser a rezignujícího Tonese nahradil Kenny Mountain (ex-Yellow).

Brzy po návratu na pódia znovuzrozená formace zaujala místní promotérskou jedničku Geoffa Dochertyho, který jí nabídl manažerské služby. Kapele zařídil pravidelnou účast v londýnském Marquee, angažmá v Top Ten Clubu v Hamburku a po premiérovém představení v Newcastle’s City Hall v roli supportu UFO i celou řadu dalších vystoupení ve společnosti zvučných jmen (Free, Ten Years After, Argent, Lindisfarne, Alex Harvey).
Terry Wilson-Slesser: “Ten člověk měl přímou linku na každého v branži. Na severu byl největším propagátorem, do Newcastlu a Sunderlandu přivezl každou kapelu. Když Geoff řekl, že skupina je dobrá, každý hudební manažer v zemi mu věřil. A Beckett tuhle výsadu měli.”

Když už byla v dohledu smlouva na album u Warner Bros., došlo k nečekanému úprku ze sestavy v podání tria Ramm, Craig a Campbell, Docherty ale značce věřit nepřestal a s příchodem roku 1973 dal souboru novou tvář. Baskytary se chopil Frank Ernest Gibbon, za bicí usedl Keith Fisher (ex-Harlem Shuffle, Blondie, Yellow) a výraznou autorskou posilou se stal kytarista Robert Barton.
Nespočet vydařených vystoupení v průběhu roku vynesl re-restartované skupině další okruh stoupenců (vč. sedmnáctiletého jinocha jménem Steve Harris) a vítanou finanční podporu ze strany Island Records, díky níž se mohla přesunout do studia. Co na tom, že tehdy už v týmu dávno nebyl žádný ze zakládajících členů kapely.
V listopadu 1973 vyšel propagační singl Little Girl/My Lady, který v týdeníku Sounds vychválil i John Peel, jenž kapelu vzápětí pozval do své show na BBC.

V dobrém světle se Beckett představili rovněž 8. května 1974 u Boba Harrise v hudebním TV pořadu The Old Grey Whistle Test a v létě na několika vydařených festivalových akcích s dalším vrcholem v Readingu. Zároveň se v londýnských Island Studios konečně začalo rodit eponymní album, jehož otcovstvím byl pověřen Roger Chapman z Family.
Keith Fisher: “Byli jsme tak v půlce nahrávání, když Bryan Ferry, který ve stejném studiu dodělával své druhé sólové album, slyšel hrát Franka a nabídl mu práci. Geoff ho za to vyhodil, aniž by to probral se zbytkem kapely.”
Všechny basové party na albu nakonec obstaral nováček Ian Murray a jako host byl na poslední chvíli přizván klávesák Tim Hinckley. Přestože se navzdory mnoha peripetiím podařilo natočit dílo nevšedních parametrů, s ohlasem se nesetkalo a Beckett nedlouho po jeho vydání končí. Po turné se Slade napíší poslední kapitolu své nenudné story v Marquee 19. prosince 1974.

Keith Fisher: “Až mnohem později jsem si uvědomil, že jakékoli jiné rozhodnutí, které by udrželo kapelu pohromadě, by bylo lepší volbou, ale tehdy si to nemyslel nikdo. Když si vzpomenu, že hudební tisk toho roku tipoval, že Queen a Beckett jsou dvě kapely, které s největší pravděpodobností čekají dobré časy…”
_______________________________

První kroky Terryho Wilson-Slessera vedly k Mott The Hoople, kteří hledali frontmana po odchodu Iana Huntera. Nakonec ale upřednostnil nabídku Paula Kossoffa právě zakládajícího Back Street Crawler (alba The Band Plays On, 1975 a Second Street, 1976). Po kytaristově smrti pokračoval i v Crawler (alba Crawler, 1977 a Snake, Rattle & Roll, 1978), zatímco po skonu Bona Scotta v únoru 1980 odmítl nabídku AC/DC. O rok později naopak neuspěl v souboji s Dickinsonem o místo v Iron Maiden, s londýnskými Charlie Terryho Thomase natočil bezejmenné album (1983) s americkým hitem It’s Inevitable, dodnes příležitostně vystupuje sólově nebo s Freeway, partou spřízněných duší v čele s bubeníkem Simonem Kirkem, legendou z Free a Bad Company.

V roce 2000 se nezúčastnil překvapivého reunionu Beckett za účasti tří zakládajících členů kapely, někdejších uprchlíků Arthura Ramma, Boba Campbella a Alana Craiga s Kennym Mountainem, který převzal úlohu hlavního pěvce. Úplným nováčkem v sestavě tak byl jen klávesák Mick Smailes, který s Rammem a Craigem hrál v jejich předchozích projektech.
Několikaleté období stability projektu přerušila 27. dubna 2007 náhlá smrt Alana Craiga, který zemřel na jevišti krátce po absolvování koncertu v hospodě Douglas Vaults v South Shields.
Jeho nástupce Colin Scott v kapele zůstal do května 2008, kdy ho vystřídal Malcolm Bainbridge, který s Beckett hrál až do února 2010, než se spolu s Campbellem a Smailesem rozhodli skončit.
Zbylá dvojice ještě plánovala sestavu doplnit, všechny pokusy ale nadobro zhatila smrt Kennyho Mountaina, který zemřel 17. října 2012 na komplikace spojené s náhlým zápalem plic.

DISKOGRAFIE:
1974 – Beckett (Raft Records)

Názor na “Beckett”

Pridaj komentár