Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527121765 /2009/
Kapela De De Lind pochází ze severoitalského Varese a vznikla v roce 1969. Poněkud neobvyklé jméno si vybrala podle populární sixties playmate Dede Lind a v průběhu pěti let vydala tři singly a taky jedno jediné dlouhohrající album s absolutně nezapamatovatelným názvem Io non so da dove vengo e non so dove mai andrò. Uomo è il nome che mi han dato (Nevím, odkud pocházím a nevím, kam kráčím. Jméno, které mi dali, je člověk).
Placka vyšla v roce 1973* u labelu Mercury Records a její pozoruhodnej obsah šikovně balancuje na rozhraní hard a progresivního rocku, s vlivy folku aj klasiky. Vokálů tady moc není, zato hodně výrazných kontrastů v podobě prolínání akustických pasáží a nabroušených kytarových laufů. Je tu také hodně příčné flétny, což může připomínat (ale také nemusí) Jethro Tull. Koncepční, protiválečně zaměřené album obsahuje sedm štychů s celkovou délkou lehce přes osmatřicet minut a skladby na sebe velice šikovně navazujou tak, že si toho ani nevšimnete. Pro orientaci v tracklistu tak nezbývá nic jiného, než bedlivě sledovat displej CD přehrávače.
Deska začíná naprosto fantastickou peckou Fuga e morte. Chmurnou a jak mrtvolnej puch se táhnoucí funerální předehru rozpáře break bicích a vzápětí i chrchel zemitejch kytar. Vyhrávky a kudrlinky střídají sekané riffy, které chystají půdu pro okázalé entrée frontmana Vita Paradisa, jehož lehce nakřáplej zpěv v italštině si mě okamžitě omotal kolem prstu. Má charisma, sílu TNT a přitom šplhá po stupnicích s noblesou a neochvějnou jistotou provazochodce. Jak štolverk tvrdej hardrock projasní zasněná pasáž, lemovaná zvoněním akustických kytar a zpěvem flétny…
…která plynule přechází v následující Indietro nel tempo. Skladba rozvíjí melodii načatou předchozím kouskem a v dlouhých sólech se blýsknou kytarista Matteo Vitolli i hráč na tenorsaxofon Gilberto Trama. Zpěv se objeví až v poslední minutě, ale to už se píseň láme v rozmáchlou Paura del niente. Hřejivej vokál a akustické kytary spolu s flétnou v krásných, takřka renesančních melodiích vystřídá víření bicích a fortelná instrumentální pasáž. Poslední dvě minuty patří sólu na šprajcnu a stydět by se za něj nemusel ani Mr. Anderson.
A právě fanfárka na flétnu uvádí osm minut dlouhou a jaksepatří členitou řachandu Smarrimento. Flute & Guitar. Kontrast třepetavého zpěvu flétny a důrazných akordů elektrické kytary je famózní, ale následující uvolněná pasáž s lesním rohem ála Maxophone ještě lepší. Ševelení akustické kytary mě pomaličku uspává a teprve vzdálené hřmění kytar upozorňuje na blížící se bouřku…
Název Cimitero di guerra bych přeložil jako “válečnej hřbitov” a tohle pojmenování zcela vystihuje náladu písně. Úhozy kytar a tlukot tympánů spolu s bolestným nářkem Vita Paradisa vytvářejí žalozpěv o útrapách války viděných očima umírajícího vojáka. V závěru písně se znovu objeví ona flétnová fanfárka a uvede předposlední, poloakustickou a folkově laděnou Voglia di rivivere. Kouzelná melodie a hedvábně hladká příze akustických kytar nabírá obrátky, postupně se přidají basa, buben i kajtra a dáme si reprízu hlavního motivu z úvodu alba. Závěrečná a sotva dvě minuty dlouhá E poi je již jenom dramatickým outrem a tečkou za celou tragédií.
Původní výlisek od Mercury je krapet drahej, ale naštěstí vyšla celá řada reedic jak na vinylu, tak CD. Ta moje je součástí box setu Progressive Italia gli anni ’70 vol. 1 z roku 2009 a jednoduchej futrálek nenabídne víc, než reprodukci přední strany obalu, track list a sestavu. Zvuk sice není z nejlepších, ale odpovídá debutovému albu neznámé skupiny i době vzniku a rozhodně to není žádná katastrofa. Jako přidanou hodnotu nabízí kus poctivé muziky a kouzlo oněch dávno zašlých časů z kraje sedmdesátých let.
Pár let zpátky jsem si album zamiloval na první dobrou a dodnes na něj nedám dopustit. S pětihvězdičkovým ohodnocením se snažím šetřit co to dá, ale tahle placka si ho zaslouží.
……………………………………………………………………………………………………..
* S přesným datem vydání alba je to složité a internetové zdroje se v tomhle směru docela rozcházejí. Discogs, Wikipedia, nebo obálka CD uvádějí rok 1972, ovšem Italianprog, Progarchives, Rate Your Music, Verso La Stratosfera, nebo John’s Classic Rock – 1973. A včil mudruj.
SKLADBY:
1. Fuga E Morte (7:20)
2. Indietro Nel Tempo (4:17)
3. Paura Del Niente (7:46)
4. Smarrimento (7:59)
5. Cimitero Di Guerra (5:19)
6. Voglia Di Rivivere (3:35)
7. E Poi (2:03)
SESTAVA:
Vito Paradiso – vocals, acoustic guitar
Matteo Vitolli – electric & acoustic guitars, percussion, prepared piano, flute
Gilberto Trama – flute, tenor saxophone, flugelhorn, piano, prepared piano, organ
Eddy Lorigiola – bass
Ricky Rebajoli – drums, percussion, timpani
Io Non So Da Dove Vengo E Non So Dove Mai Andrò, Uomo È Il Nome Che Mi Han Dato
Prog Rock
Mercury
1973
LP
7
CD: Box Set Universal Music Italia s.r.l. /2009/
Včera som si po dlhšom čase urobil taliansky deň a medzi počúvanými dielami zaznel aj tento album… SUPER!
Dobře, že jsi si vzpomněl aj na De De Lind. Docela dlouho jsem je neslyšel a teď si podupávám aspoň u těch dvou vzorků z YTB. V týdnu se k nim vrátím.
Nemám Spotify ani Tidal, a tak jsem musel vzít zavděk klasickému YouTube, protože ani na ulozto.cz se tato deska nenachází. Rozhodně bych něco takového od Italů v té době nečekal, i když se to chvílemi blíží třeba k Jethro Tull, nebo tvrdé pasáže Golden Earring. Nejsem obdivovatelem italské scény, tudíž se mi tyto kapely moc nelíbí až na vyjímky, jako jsou třeba ze současné doby Deus Ex Machina, kteří zpívají latinsky, nebo Area, kde Demetrio Stratos zpívá řecky. Deus ex Machina hrají moderní jazzrock a Area se blížila canterbury. Tahle kapela i deska je dobrá, ale nebudu ji shánět. Dane díky za seznámení se skupinou o které jsem rád, že vím o její existenci, možná se to časem změní.
Vím, že jsi z jiného těsta a tak mě tvůj názor nepřekvapuje, ale dík za něj. Vzhledem k tvým sklonům k avantgardnějšímu pojetí bych ti z těch starejch italskejch nahrávek mohl doporučit album Pierrot Lunaire – Gudrun (1977), nebo první dva kousky od Opus Avantra. To je kláda, kterou teda fakt nedávám.
Jinak, na řečtinu u Area jsi přišel jak ? Stratos sice pocházel z Řecka a při svých improvizacích tu řečtinu možná aj použil, ale na deskách které mám zpívá italsky. Booklet CD “Crac!” obsahuje texty a ty jsou v italštině.
Tak tohle chci a chci a chci. Společně s Jumbič přidávám na seznam pro B.T.F. Snake giga díky za prima tipy.
S bétéefkou je to těžké, co mají mít nemají, zahraniční tituly někdy už neseženou- přitom se tváží že ano, poštovné mají sakra drahé, minulem mi poslali úplně jiné cd-naštěsí jsem z nich ty prašule nazpět vyhandrkoval. Ale i tak díky za takový obchoďák!
Zdar, to máš s BTF fakt takový trable ? To slyším prvně…
Já od nich hodně bral loni v zimě. Měli tam prima časově omezenou akcičku, díky které jsem si rozšířil sbírku o celou řadu zajímavejch titulů, ale letos se na to vykvajzli. Všechno, co jsem tam kdy objednal přišlo prakticky obratem a bez zádrhele, ale to poštovné mají fakt drahé. Jak tak koukám, Jumbo i De De Lind mají skladem v mini vinyl replikách, takže good luck 😉
Trable s nimi nastanou, když chceš i jiné cd než italské 🙂
Obratem mi kdy přišla jen jediná objednávka, ty co taky měli přijít se zasekli na neskladovém titulu, který dle jejich infa ovšem skladem být měl. Ale to je fňuk, hlavně že to vždy došlo. A joo, máš pravdu, už jsem se koukal, tuhle dvojku maj.
Poslechl jsem a taky se mi to moc líbí. U mě vítězí skladby 3, 4 a 5 pro jejich kombinaci rocku a akustické muziky.
Bezva. Jsem rád, že aj tebe tahle polozapomenutá italská raritka zaujala.
Áno, tento titul si zaslúži najvyššie uznanie. Skvelá nahrávka…
Snake, vďaka za recenziu na túto taliansku perličku!
Rádo se stalo. Dodnes si vzpomínám na první poslech z ytb a na to, jak mě ten nástup Fuga e morte dokonale rozebral. Prakticky vzápětí jsem začal šmejdit po obchodech, ale tenkrát to nikde neměli (tehdy jsem ještě nanakupoval v zahraničí, v bazarech, ani v aukcích). Ten box set byl vlastně jedinou možností jak se dostat k originálu, ale jsem rád, že ho mám. Jednak už je taky vyprodanej a druhak obsahuje i dalších pár interesantních CD. Třeba naprosto nedostupnej titul od Sensations´ Fix.
Snejku, grazie!!!
Nosil bych už jen dříví do lesa, kdybych pěl další chválu na tohle povedený album. Tož jenom, že z respektu k dílu jsem si stanovil podmínku, že se po něm nezačnu shánět dřív, dokud se nenaučím bezchybně vyslovit jeho název…
A aniž bych chtěl fušovat do řemesla povolanějším, ve čtivým textu mě zaujala i zmínka o trojici singlů předcházejících albu, to nešlo nechat bez povšimnutí.
Na obalu prvního (1969) debatí půltucet borců jen vzdáleně připomínajících rockery, ale ať si, však třeba Vanilla Fudge taky nikdy zjevem úplně nezapadali. Mnohem hůř bylo při samotným poslechu. Rozmáchlá “Áčková” skladba Anche se sei qui jako by vypadla z normalizačního Televarieté… Co??? Do prdele, jaký “ša-la-la-la-lá”? Tohle že jsou De De Lind?
No, na druhým singlu (1970) se v převzatý Mille anni sice ještě sem tam zatroubí, ale už se v ní zřetelně rýsujou bigbítový zítřky, což s přihmouřeným okem platí rovněž o Tramově Ti Devo Lasciare a kvintetu muzikantů na přebalu. Třetí singl Signore, dove va/Torneremo ancora (1971) pochází z dílny dua Vito Paradiso/Gilberto Trama a ještě víc se přiblíží albovému soundu, především v kontrastní pětiminutovce (!) z první strany. A není divu, však Trama s Vitollim budou podepsaný i pod muzikou na LP (vsadil bych ze ’72, ale rozumím).
Každopádně tyhle singly vydávaj cenný svědectví o klikatý cestě, kterou De De Lind ušli mezi svou první a poslední nahrávkou. Netuším, jak se dostali k Mercury Records, ale nepochybuju, že právě nedostatečná podpora od velkýho labelu měla vliv na slabou úrodu a předčasnej konec kapely.
A když už, nedalo mi se aspoň zběžně nepodívat do budoucnosti muzikantů, našel jsem tam ale jen dvě Paradisovy sólovky, který natočil s místníma veličinama. Na Noi Belli Noi Brutti (1978) poutavě vypráví tucet smutných příběhů, hudba sice jen výjimečně překročí roli příjemného podkresu, celkově se ale neposlouchá zle. Zato synthpopové album Per Lasciare Una Traccia (1980) je jen smutnou tečkou za jeho hudební kariérou… Dechař Gilberto Trama měl v 80. letech psát hudbu pro divadelní společnost z Lombardie a vsadil bych, že flétnuje na původní verzi hitu Africa formace Albatros popaře jménem Toto Cutugno.
Rád se dozvím víc.
No, ponořil ses do toho teda důkladně. O těch dvou Paradisovejch sólovkách sice vím, ale neposlouchal jsem je. Stejně, jako ty singly. Nejsou součástí bonusové výbavičky a tak jsem po nich nepátral.
Borku, díky za tvoje názory a za doplnění informací kolem skupiny. Pokud bys ještě na něco narazil, tak napiš. Budu rád.
Snake: Chvíli to trvalo, ale právě jsem se dočkal. Mezi první letošní várkou vinylů se skví kousky Io non so da dove vengo e non so dove mai andrò. Uomo è il nome che mi han dato a Discesa Agl’Inferi D’Un Giovane Amante (Il Bacio Della Medusa).
Dík za inspiraci!
Paráda. Tvoje radost je mi tou největší odměnou, to mi věř. A když už jsme u té inspirace, zkusil bych ti doporučit debutové (a na dlouhou dobu jediné) album kapely Campo di Marte (1973). Cedlo mám teprve od Vánoc a slyšel jsem ho jen párkrát, ale několik sekvencí mi právě De De Lind hodně připomnělo. Někam si to poznamenej a až budeš mít čas a chuť, tak je prubni. Časem o té desce něco napíšu, ale neslibuju kdy.