První říjnový den roku 1976 bylo na trh uvedeno album Octoberon, jehož obalu vévodí postava Oberona, krále víl a elfů ze Shakespeareovy hry Sen noci svatojánské. Vznikalo v průběhu deseti letních týdnů ve Stockportu, tamní studia Strawberry však byla až náhradní alternativou za opětovné selhání spolupráce s Mazerem ve studiu His Masters Wheels. Barclay James Harvest sice dorazili do San Franciska, než si ale producent udělal čas, vypršela jim platnost amerických víz…
Nakonec si s produkcí poradili sami a album se dokonce stalo nejlépe umístěnou studiovkou souboru v UK Albums Chart (#19). Zdobí ji trojice skladeb – stále přehlíženější Wolstenholmeovu tvorbu zastupuje staroegyptský bůh Slunce Ra (volně čerpaný z motivů Mahlerovy Symfonie č.1), Holroydovým nejvydařenějším příspěvkem je působivý otvírák The World Goes On a z písní Johna Leese vyniká závěrečná Suicide?, která by klidně mohla řešit i okolnosti nevyjasněného skonu Jana Masaryka. Morbidní zvukové efekty na jejím konci byly vytvořeny pomocí mikrofonu na hlavě figuríny, která byla vyhozena z okna.
Holroydovi sice ještě možno přičíst k dobru milostnou Believe In Me a populární Rock ‘N’ Roll Star, jež se v příštích letech stane trvalou součástí repertoáru, přesto je u mě právě Octoberon poslechově nejzanedbávanějším titulem Barclay James Harvest v původní sestavě.
Zvukovou režii měl na starosti David Rohl, hudebník (The Sign Of Life, Ankh, Mandalaband), studiový mistr (Marc Bolan, Thin Lizzy), producent (BJH, Maddy Prior) a zapálený egyptolog. Vzájemná spolupráce nakonec vyústí v účast kompletní čtveřice na druhé části koncepčního projektu Mandalaband, ódě na tibetské hnutí odporu proti čínské okupaci, jehož první díl vyšel po mnoha peripetiích 24. října 1975 na značce Chrysalis.
Povzbuzeni vzrůstající oblibou se Barclay James Harvest na jaře 1976 premiérově představili i v Severní Americe, kde se však jejich vystoupení s valným ohlasem nesetkala. Snad alespoň napomohla k proniknutí posledního alba do hitparády Billboard 200 (#174), což se nepodařilo žádnému z předchozích titulů, a nikdy příště již neopakovalo.
V březnu 1977 se na EP Live ke skladbě Rock ’N’ Roll Star dostane i bezmála 12minutová verze Medicine Mana, která je rozdělena na dvě části. Vcelku si tuto strhující jízdu bude možno vychutnat až o dvacet let později na kompilaci raritních nahrávek Endless Dream.
Zvýšený zájem o kapelu dovedl EMI k opožděnému vydání Leesova sólového projektu A Major Fancy, připraveného již na přelomu let 1972-73, odloženého na neurčito po odchodu kapely od Harvest. Na jeho vzniku se podíleli např. Skip Allen a Wally Waller z The Pretty Things, Rod Argent nebo Kev Godley s Ericem Stewartem z 10cc a možno na něm slyšet původní verzi majestátní Child Of The Universe, která se mezitím v upravené podobě objevila na pátém albu domovské kapely.
Na nezdar americké mise dala zapomenout osmá studiovka Gone To Earth ze září 1977, která skupině definitivně otevřela nový trh v Německu, kde se zabydlela v Hit Bilanz: Deutsche Chart Singles/Albums (#10). Se 197 týdny v žebříčku se zařadila na historické 6. místo mezi tituly s nejdelším pobytem v tamní hitparádě.
Počínaje nádherným obalem navrženým Maldwynem Reecem Tootillem, jeho nápaditým provedením s výřezem na původním LP (sova s krajinou v pozadí se ve skutečnosti nacházela na vnitřním obalu), přes úvodní hymnus Hymn, jenž byl pouze v nepatrně odlišném provedení pod názvem Hymn For A White Lady v létě 1971 odmítnut jako nevyhovující (!?), až po závěrečnou milostnou Taking Me Higher, se jedná o mimořádné dílo, kterým Barclay James Harvest navázali na to nejlepší z let minulých. Leesova odpověď na neustálé srovnávání kapely s The Moody Blues ze strany recenzentů, pro níž si i název Poor Man’s Moody Blues vypůjčil z novinářské fráze, byla jednoduše dokonalá. Jen Woolyho krasosmutná Sea Of Tranquility jakoby byla předzvěstí příštích událostí.
Alba Gone To Earth se celosvětově prodalo přes milion kopií (vlastním 3), mezi nimi i několik raritních kousků s pouze vyznačeným výřezem na přední straně obalu LP, kde se tak skví jen bílý blob.
V červnu 1978 vychází dlouho očekávané 2LP Live Tapes, původně plánované pouze jako jediné album, jež by zachytilo průběh amerického turné. Změna se ale nakonec dotkla i připraveného pojmenování Caught Live pro nežádoucí podobnost s deskou The Moody Blues (koho jiného), kteří stihli o rok dříve vydat živák pod názvem Caught Live + 5.
Dvojalbum obsahuje záznamy z října 1976 (Liverpool Empire, Hammersmith Odeon a Croydon Fairfield Halls) a z podzimního turné 1977 po Británii a Německu. Byla to vůbec první deska, která se mi od Barclay James Harvest dostala do rukou, to kvůli ní jsem neváhal vystopovat všechny původní zdroje. V Americe ale na své vydání čeká dodnes.
Pravidelný roční interval ve vydávání nových studiových alb koncem září 1978 dodržel titul s lakonickým názvem XII, který přesněji vyjadřoval počet let vzájemné spolupráce, než aby určoval pořadí desky v oficiální diskografii souboru. V úloze koproducenta Rohla vystřídal Martin Lawrence, že má ale album blízko ke svému předchůdci, potvrdil i Wolstenholme: “Cítil jsem, že tak jako deska Other Short Stories byla zastíněna titulem Once Again, tak XII bylo zastíněno úspěchem Gone To Earth. Zvukově jsou to ale dvojčata. A osobně si myslím, že některé písně jsou na poslední desce lepší.”
Woollyho rozlučkové album s Barclay James Harvest skutečně má co nabídnout. Svižný start v podobě songu Fantasy: Loving Is Easy s chytlavým refrénem, Holroydův výstavní kus Berlin, inspirovaný osudem města, jež v době vzniku písně rozdělovala nechvalně proslulá zeď, “odborářskou” Fact: The Closed Shop, atmosférickou Science Fiction: Nova Lepidoptera s abecedou amerického vynálezce, malíře a sochaře Samuela Morseho v úvodu, nebo rozmáchlou In Search Of England, jež byla poslední, kterou Wolstenholme s kapelou nahrál.
Podpůrné turné po Británii a kontinentální Evropě mělo skupinu premiérově zavést i na Apeninský poloostrov, z tamních štací ale nakonec sešlo, nahradily je přidané termíny v Německu, nové baště Barclay James Harvest.
V samém zárodku příprav nového alba v červenci 1979 oznámil Wolstenholme, že odchází na sólovou dráhu. Důvodem byla nespokojenost s hudebním směřováním kapely, významnou roli ale jistě sehrálo i dlouhodobé minimální autorské uplatnění.
Poslední vystoupení kompletní sestavy, které se odehrálo 1. července v Mnichově při British Rock Meeting ’79 ve společnosti Talking Heads, Dr. Feelgood, Whitesnake, Sniff ‘n’ The Tears a Dire Straits, si nenechalo ujít 28 000 fanoušků.
Zbylé trio se rozhodlo pokračovat bez stálé náhrady a v případě potřeby si vypomoci studiovými hudebníky. Album Eyes Of The Universe vyšlo 5. listopadu 1979 a vedle Německa, kde rychle dosáhlo platiny s více než půl milionem prodaných nosičů, uspělo zejména ve Švýcarsku a nově také v Norsku. Zářící vesmírné lodě na jeho obalu slouží zároveň jako okna s výhledem do jiného světa, v němž se oslabená formace rozhodně neztratila. Woollyho role se ujal irský klávesista Kevin McAlea (Bees Make Honey, Kate Bush), který se stal pravidelným hostem v sestavě, po evropském turné ’80 s proslulým berlínským vrcholem nechyběl ani při šňůrách v letech 1981-95 a hostoval na třech dalších albech.
Album otevírá singlová Love On The Line, která dostala hodně prostoru i ve vysílání, vrcholy desáté studiovky ovšem leží jinde. Vyzdvihnout třeba song The Song (They Love To Sing) s magickou atmosférou, Leesovy hitovky Capricorn a Sperratus (přesmýknutá Superstar) a zejména povznášející Play To The World se saxofonovým sólem hostujícího Alana Fawkese, která se může směle měřit s nejvyhlášenějšími čísly minulosti.
Wolstenholme, jehož mellotron se v sedmdesátých letech stal ochrannou známkou soundu Barclay James Harvest, využil dostatečných zásob vlastních skladeb a během čtyř měsíců natočil hodnotný sólový debut Mæstoso, který vyšel v říjnu 1980. Vydatně mu vypomohli Kim Turner (bicí, mellotron) a Steve Broomhead (kytary, mandolína), s nimiž spolupracoval již o dva roky dříve při realizaci druhé části projektu Mandalaband nazvané Eye of Wendor.
Pro dvě desítky koncertů napříč Anglií na jaře 1981, při nichž Woolly Wolstenholme’s Mæstoso působili jako předkapela anglické zpěvačky Judy Tzuke, doplnil sestavu baskytarista Terry Grady. A ve stejném složení absolvovali začátkem následujícího roku i evropské turné se zastávkami v Záhřebu a Budapešti, kde předskakovali kanadským pomprockerům Saga.
Dokončení rozpracovaného druhého alba Black Box bylo však odloženo na neurčito, když se jednoho všedního dne Wolstenholme rozhodl opustit hudební byznys a začal pracovat na vlastní ekologické farmě, nejprve v Lancashire a později v západním Walesu.
“Podepsal jsem smlouvu s německým Polydorem, který očekával 50.000 prodaných alb, potom by bylo druhé album a kdo ví, co by se všechno událo. Projekt ale nebyl dostatečně podporován, prodalo se jen kolem 12.000,” vysvětlil po letech svůj překvapivý krok.
Jeho někdejší společníci prožili první měsíce roku 1980 na rozsáhlém turné po Evropě, které vyvrcholilo 30. srpna vystoupením na schodech Reichstagu v západní části rozděleného Berlína.
Leesovou písní In Memory Of The Martyrs, která si tu odbyla koncertní premiéru, uctili památku těch, kteří přišli o život při pokusu překročit berlínskou zeď, song Life Is For Living, který Les Holroyd napsal speciálně pro tuto show, se stal hitem v řadě evropských zemí. Podle oficiálních odhadů si na plochu před historickou budovou našlo cestu 175 000 lidí, s ohledem na volný vstup se však úplně přesný údaj získat nepodařilo.
V průběhu triumfálního koncertu se vyskytlo několik technických problémů, jeho záznam se tak nevyhnul dodatečným úpravám ve studiu, což byl jeden z důvodů, proč se LP objevilo na trhu až v červenci 1982. “Osobně si nemyslím, že jsme podali výkon z těch lepších, ale byla to ohromná událost. Dal bych si říct znovu,” vzpomíná na monstrakci Les Holroyd.
Trojice mezitím dokončila práce na dalším albu Turn Of The Tide, které vyšlo v květnu 1981. Přineslo studiové verze obou zmíněných skladeb, jež jsou oporami titulu, i novou tvář v týmu Colina Brownea (kytary, baskytara, klávesy a vokály), který s kapelou během uplynulé šňůry hrál.
Bezmála šest měsíců roku 1982 zabraly dvě části European Tour, jehož první etapa se odehrávala převážně v Německu, kde se také nejlépe vedlo se zpožděním vydanému záznamu památného koncertu. Pod titulem Berlin: A Concert For The People se tam vyhoupl na čelo albového žebříčku a zájem o skupinu oživil dokonce i v Británii (#15). Většinu času během druhé poloviny nejnáročnějšího turné své historie však Barclay James Harvest strávili v zemi galského kohouta, kde si k nim našly cestu celé zástupy nových fanoušků.
Následující rok byl ale ve znamení změn a koncertního půstu, přednost dostala příprava čerstvého materiálu. Kapela se kvůli nižším daním přemístila do Německa a již v lednu začala ve frankfurtském Far Studios “pátého člena” Boney M Franka Fariana s nahráváním další desky.
Pod názvem Ring Of Changes vychází 16. května 1983 a jako host se poprvé představí Tobias ‘Bias’ Boshell, spoluzakladatel folkrockové legendy Trees. Premiéru ve spolupráci s kapelou si odbyde i producent Pip Williams (Status Quo, The Moody Blues) a New World Philharmonic Orchestra, řízený Davidem Katzem.
Hořkosladký příběh Waiting For The Right Time (pro singlovou verzi zkrácen obzvlášť necitlivě), milostná píseň Just A Day Away (Forever Tomorrow) a Leesova vzpomínka na několikaměsíční pobyt v portugalském Algarve Paraiso Dos Cavalos jsou tím, čeho je možno se jakž takž chytit, ale…
V rychlém sledu je připravena další studiovka Victims Of Circumstance, kterou kapela natáčela od podzimu v Holandsku. Titulní píseň alba z dubna 1984 sice ve Francii dosáhla vrcholu singlové hitparády, i songy Rebel Woman a For Your Love nebo Holroydova balada I’ve Got A Feeling si pozornost zaslouží, mnoho dávných příznivců Barclay James Harvest ale Williamsův styl nepřijalo. Jsem jedním z nich.
Finále tradičního turné po Evropě se odehrálo 13. října na světoznámém fotbalovém stadionu Wembley v Londýně a bylo pro příští bezmála dva roky poslední aktivitou souboru. K odmlce významně přispěla událost z léta 1985, kdy spolupracovník a přítel z dob dávno minulých Robert John Godfrey proti skupině a nahrávací společnosti podal dvě žaloby za údajné porušení smlouvy, na základě které měl obdržet stejný podíl z výdělku jako ostatní členové kapely. Požadoval náhradu škody a vyplacení tantiém za spoluautorství deseti skladeb z prvních dvou alb.