Crosby, Stills, Nash & Young – Déjà vu, 1970

Psal se rok 1970, šedesátá léta nadobro odplouvala do minulosti a zanechávala za sebou hudební otisky své doby, které ani po pěti desetiletích neztratily svůj vnitřní náboj a sdělnost, díky své bezprostřednosti, možná naivitě, ale přesto v jasných konturách lidského snažení.
Kalifornie, stát slunce, dal v šedesátých letech jasný impuls řadě skupin, které se zapsaly do historie, ale mnohé z nich překročily její význam a jejich hlas dolehl až do Evropy a nezůstal nevyslyšen.

David Crosby – kytarista a zpěvák skupiny Byrds, Graham Nash z anglické skupiny Hollies, Stephen Stills a Neil Young ze skupiny Buffalo Springfield se jako hudební kolegové potkali na projektu, který zúročil jejich společné nazírání na hudební struktury.
Crosby, Stills a Nash se potkali už v roce 1969 na eponymním albu, které se setkalo s velkou pozorností hudebních kritiků a posluchačů. Rozhodli se proto v nastolené koncepci pokračovat. Připojil se k nim i Stillsův bývalý spoluhráč Young a začaly se rodit skladby, které nakonec utvořily album Déjà vu, které vyšlo na firmě Atlantic v březnu 1970. Produkci si obstarali hudebníci sami ve spolupráci s hudebním režisérem Billem Halversonem a nahrávání probíhalo ve studiích Wally Heiders III v Los Angeles.
Výsledkem bylo album s deseti skladbami, o které se podělili protagonisté rovným dílem. Nutno podotknout, že vznikl projekt s vyváženými kompozicemi, při kterém byly kladeny vysoké nároky na vokální harmonie a vícehlasé pojetí, které ční jako rozpínavá obloha nad vlnící se nekonečnou kalifornskou oblastí hor, hlubokých údolí, vyprahlých pouští a úrodných plání…

Úvodní skladba Carry On zahajuje úderností akustických a elektrických kytar, za nimiž následují sborové vícehlasy a přidává se k nim celá doprovodná skupina do mohutného tvaru, přesně seřízená rytmika, z níž nic nevyčnívá, ani nepřekrývá bohaté harmonie doprovázené varhanami.
Druhá skladba Teach Your Children sound obrací ke countryovému pojetí čistých akustických kytar a hostující slide-kytary člena kalifornských Grateful Dead. Tohle písničkářské pojetí inspirovalo v sedmdesátých letech pražské folkové trio Marsyas, aby pod názvem Zní vytvořilo docela zdařilou napodobeninu s přirozeně znějícími vícehlasy.

Třetí skladba Almost Cut My Hair nás ale obrací k elektrickému pojetí téměř bluesového charakteru, v níž excelují na elektrické kytary Stephen Stills a Neil Young, kteří svými řeřavými a kvílejícími tóny dodávají skladbě na masívní rockové platformě náležitý důraz.
Zklidnění přichází ve skladbě Helpless, v křehkém motivu výměny tří akordů se skrývá Youngovo velmi citlivé sdělení, které svými naříkavými vícehlasy doprovázejí ostatní hudebníci. O tom, jak může tato skladba citlivě zasáhnout, svědčí i použití v drásavých násilnických scénách z filmu The Strawberry Statement, který byl u nás pod názvem “Jahodová proklamace” promítán v polovině sedmdesátých let, kdy americká národní garda s obušky tvrdě zakročila proti stávkujícím studentům na univerzitě v Kalifornii.
Svižnou a odpichovou verzi skladby písničkářky Joni Mitchell Woodstock natočili CSN&Y v rockovém aranžmá, s přiostřenými elektrickými kytarami, dusající rytmikou a především s nedostižnými vícehlasými vokály.
Skladba Déjà vu, která dala celému albu název, je podmanivá od prvních harmonických postupů aranžovaných kytar, sborů a kladený důraz na atmosféru uvnitř sdělení je téměř nepopsatelný. Na foukací harmoniku hostující člen Lovin’ Spoonful dodává skladbě nezbytnou porci nostalgie. Aranžérsky asi nejnáročnější skladba, zejména po vokální linii, jaká se na albu objevuje, která vytváří onen kalifornský sound šedesátých let v bytostném slova smyslu.
Píseň Our House, má popěvkovitý charakter, výrazné melodické linky v něčem připomínají Beatles v polovině šedesátých let, dala by se charakterizovat jako skladba s hitovými ambicemi. Její bezprostřednost je utkána z přediva intonačně nedostižného pojetí v líbivém duchu. Také ona byla použita ve zmíněném filmu jako podkres pod romantickou scénu dvou neplánovaně zamilovaných.
4 + 20 je komorní skladbou, kterou Stills interpretuje sám na akustickou kytaru a zpívá svým zastřeným bluesově ohýbaným způsobem, jako nějakou osobní zpověď. Mnohdy stačí jen málo, aby hudební sdělení cíleně zasáhlo do černého. Nostalgicky znějící píseň to potvrzuje v každém ohledu.
Zato skladbu Country Girl [a. Whiskey Boot Hill, b. Down, Down, Down, c. Country Girl (I Think You’re Pretty)] lze označit jako miniaturní suitu. Jedná se o kompozičně nejnáročnější celek na albu, alespoň po formální stránce, kdy Young vystavěl podle architektonického modelu kostru, kterou harmonicky dále rozvíjel. Jistý druh patosu sice nebývá na písničkářské produkci žádaný, tady ovšem bylo docíleno vnitřně soudržného propojení s myšlenkou, interpretací a textovou výpovědí v jednolitý celek. Ortelný zvuk varhan se propojuje s ohýbanými tóny foukací harmoniky, použitím tympánů a vrstvených kytar s mohutným sborem bylo docíleno mimořádného účinku, kdy zhutnělý sound se nečekaně ústrojně slučuje s naléhavým a téměř křehkým interpretačním pojetím zpěvu.
Závěr patří úderné rockové skladbě Everybody I Love You, do které se zapojí celá skupina jako o závod. Sborové hlasy a přiostřené elektrické kytary dodávají písni na účinnosti a kompaktní celek pak vyústí do smířlivého finále a vytváří tak jasnou tečku nad celým projektem.V roce 1974 Gramofonový klub Supraphonu vydal toto album se zcela odlišným designem, zato tentokrát opatřil desku rozevíracím obalem a připojil k němu poměrně obsáhlý komentář Petra Dorůžky a navíc i překlady textů. Přesto bylo možno odhalit podvod českého vydavatele. Pokud majitel alba sledoval komparativně anglické originály a české překlady, musel zákonitě narazit na okolnost, že skladba Woodstock nebyla ani otištěna, ani přeložena. Pravděpodobně československá cenzura zakázala otisknout pacifisticky vyznívající překlad písně Joni Mitchell proto, aby naše mládež po vzoru “květinových dětí” nezačala odmítat povinnou vojenskou službu proti zákeřnému imperialistickému nepříteli, číhajícímu na opačné straně Šumavy…

Po vydání tohoto velmi úspěšného alba se skupina CSN&Y rozešla. Déjà vu se však stalo výkladní skříní americké scény konce šesté dekády.
Dávám plný počet hvězd!

SKLADBY:
A1. Carry On (Stephen Stills) 4:25
A2. Teach Your Children (Graham Nash) 2:53
A3. Almost Cut My Hair (David Crosby) 4:25
A4. Helpless (Neil Young) 3:30
A5. Woodstock (Joni Mitchell) 3:52
B1. Déjà Vu (David Crosby) 4:10
B2. Our House (Graham Nash) 2:59
B3. 4 + 20 (Stephen Stills) 1:55
B4. Country Girl (Neil Young) 5:05
B5. Everybody I Love You (Stills/Young) 2:20

Nahráno: 07/1969 – 01/1970
Koncept a design přebalu: Gary Burden
Fotografie: Tom Gundelfinger, Henry Diltz a Sally Sacks
Produkce: Crosby, Stills, Nash & Young

OBSAZENÍ:
David Crosby – doprovodná kytara, zpěv
Stephen Stills – kytara, basová kytara, klávesy, perkuse, zpěv
Graham Nash – doprovodná kytara, klávesy, zpěv
Neil Young – kytara, klávesy, harmonika, zpěv
&
Dallas Taylor – bicí, perkuse (vyjma B3), tamburína A2
Greg Reeves – basová kytara (A3-A5, B2, B4 a B5)
Jerry Garcia – pedálová steel kytara (A2)
John Sebastian – harmonika (B1)

Déjà vu Book Cover Déjà vu
Crosby, Stills, Nash & Young
Folk Rock
Atlantic
1970
LP
10

4 názory na “Crosby, Stills, Nash & Young – Déjà vu, 1970”

  1. Tradičně skvělé čtení a o desce , kterou bezmezně obdivuji již skoro padesát let. Pro mě tahle deska představuje jednu z nejlepších desek rockové historie, je tam všechno blues, rock, country, mini opera. Pro mě jsou tam stěžení skladby Carry On, Almost Cut My Hair, 4+20, Helpless, Our House a předělávka Woodstock od Joni Mitchell, prakticky celá deska. Vyšla dokonce u Supraphonu, mám tu verzi s textovou přílohou a původní japonské vydání s naprosto dokonalým obalem imitujícím kůži. Co mi vadí je, že zatím to nevyšlo na vinylu v reedici nejlépe s remasterem od Stevena Wilsona a japonské mini LP je za hodně přemrštěnou cenu.

    1. Zdeny: K tomuhle albu jsem se dostal právě přes supraphonský vydání, reedici z roku 1976, která vyšla v jednoduchým obalu. Když se mi po čase do ruky dostalo první vydání s textovou přílohou, pořídil jsem taky. A mám i origoš LP plus CD, což demonstruje můj vztah k tomuhle výjimečnýmu dílu.
      Jinak supraphonskou verzi rozevíracího přebalu považuju za nadmíru vydařenou, škoda jen, že si neodpustili Petrem zmíněnou cenzuru Woodstocku. Pro nás to bylo, jako kdyby tam nechali vzkaz “nutno vyhledat”, žádnej jinej text (resp. překlad) z desky jsme potom neznali tak dobře…
      V dokonalým souladu s obsahem je i originální přebal alba Déjà vu odkazující do doby americké občanské války. Dyzajnér Gary Burden vycházel z návrhu Stephena Stillse, který chtěl, aby vypadal jako fotoalbum v kožených deskách, jaké si vojáci brali na frontu. Jedno z dochovaných v tehdy typickém sépiovém tónu se stalo vzorem i pro zdobný font. Kvalitní papír s texturou evokující kůži nakonec dodala firma z Georgie a pro první várku Stills na Atlanticu vymámil i “pozlacení” textu na přebalu a ruční lepení fotografie, která je kapitolou sama o sobě.
      Jejím autorem je Tom Gundelfinger (vl. jm. Thomas G. O’Neal), dobový kostýmy a propriety dodala půjčovna v San Franciscu a Stills k umocnění věrohodnosti vymyslel focení prastarým přístrojem podobným tomu, kterým válku Severu proti Jihu zachytil praotec fotožurnalistiky Mathew Brady. Jenomže co snímek, to dlouhej proces, čehož jednou využil k nesmrtelnosti i ten pes z fotky…
      Každopádně se tehdy často dbalo na to, aby byl přebal skutečnou přidanou hodnotou. Sice to stálo něco peněz, času a práce navíc i četný dohady s firmou, ale výsledek stál za to. Stillsovým nejpádnějším argumentem byla hláška: “Nebojte, všechny výdaje se vám vrátí.” A ani to tak dlouho netrvalo.

      1. Borek: zdravím, díky za reakci a doplnění věcí, které jsem nevěděl. Tuhle desku měl v plánu vydat HiFi gramoklub a kamarád o tom pořád mluvil, já jsem si tehdy přečetl jakousi noticku v katalogovém listu, která na mě nepůsobila moc dobře, psalo se tam o folku a country, tyto žánry tehdy zrovna nepatřily k mým oblíbeným. Po vydání mi to kamarád pustil a já jsem okamžitě letěl do prodejny a desku jsem si koupil. Jimmy Page pod vlivem této desky koncipoval Led Zeppelin III, proto jsou na trojce ty nádherné akustické kytary.

Pridaj komentár