„Největší rarita jakou může sběratel uriášovských artefaktů vlastnit,“ psal v minulém století Jaromír Merhaut o jediném albu Weed ve své Uriah Heep Story, v mateřštině dodnes nepřekonaném čtení o nejslavnější londýnské kapele.

I proto šlo před lety o jednu z těch zásilek, co se rozbalují se zatajeným dechem, kdy se mísí pestrá škála pocitů umocněných obavou, jestli dorazila v pořádku. Stalo se.
Zlý jazyk by ale propuknuté nadšení mohl okamžitě zchladit slovy „za hodně peněz málo muziky“ a svůj názor by měl čím podepřít. Mimořádně nevkusný obal s neatraktivní ženštinou ve středních letech s očividně pestrou minulostí je informačně pustý a nosič neobsahuje víc než jednatřicet minut muziky. Přesto už samotná účast Kena Hensleyho byla dostatečným důvodem ke sběru relevantních informací.

Avšak ani letitý průzkum vševědoucí sítě, ani encyklopedie zaměřené na německou rockovou scénu, booklety vycházejících CD, několik rozhovorů s Kenem na českých rádiích, v hudebních časopisech, nebo vydatná účast na jeho koncertech včetně pokecového vystoupení Na Chmelnici, či pořízení limitované plechové škatule Blood On The Highway (#1620), která vedle jiných libůstek obsahuje revidovanou a rozšířenou verzi biografie When Too Many Dreams Come True, nijak oblohu nad projektem Weed nevyjasnily.
Možno dodat ryze studiovým, přestože kdysi jeden německý fanoušek na netu zmínil jisté koncertní aktivity formace bez Hensleyho účasti a dokonce jednu konkrétní akci v městečku Langelsheim ležícím v Dolním Sasku. Vystoupení Weed v tamějším Beat Clubu (loni oslavil 50 let trvání) bylo údajně: „… stejně živé jako flóra a fauna v Černobylu na jaře 1986.“
Jeho pamětnické postřehy by měly nepochybně jinou váhu, pokud by se daly doplnit byť jediným dobovým dokladem (článek, fotka, vstupenka).

A zatímco nad živým hraním Weed visí otazník, jednou z mála nezpochybnitelných jistot jejich nevšedního příběhu je motivace ústřední postavy, jelikož Ken Hensley neváhal opakovaně potvrdit, že akci bral především jako výhodný obchod: „Z mé strany tam bylo jenom nepatrné zapojení emocí, ale pomohlo mi to finančně a získal jsem i nové zkušenosti. Nikdy by mě nenapadlo, že se Weed nebo Head Machine někdy objeví na CD, natožpak, že se z nich stanou vyhledávané sběratelské kusy¹.“
Ve světle sympatického přiznání a skutečnosti, že si Hensley do Hamburku odskočil v poločase mezi natáčením dvou skvělých desek domovské kapely Salisbury (nahráváno říjen – listopad 1970) a Look at Yourself (nahráno v červenci 1971), na kterých již skladatelsky dominoval, nutno ocenit jeho autorskou potenci, neb rovněž materiál pro Weed má svou kvalitu a odpovídající parametry.

Ovšem ani ostatní účastníci zájezdu zorganizovaného koncertním promotérem Bodo Albesem², který vyjednal kontrakt na album u Philips Records, nebyli na hudební scéně úplnými nováčky.
Tři odpadlíci z bielefeldského souboru Virus, zpěvák a flétnista s muzikálními geny Bernd ‘Molle‘ Hohmann, baskytarista a nadšený stoupenec tibetského buddhismu Reinhold Spiegelfeld a kytarista a notorický odpírač vojenské služby v Bundeswehru Werner Monka, měli za sebou čerstvou kooperaci s producentem Connym Plankem, s nímž zkraje roku 1971 natočili plnotučné album Revelation.
Čtvrtým do party byl student politologie Rainer Schnelle, v mládí považovný za bohem nadaného klávesistu, a posilu neméně zdatnou představoval i bubeník Peter ‘Peet‘ Becker s bohatými zkušenostmi z The Rattles, jejichž song The Witch v roce 1970 uspěl doma (# 4) i v Británii (# 8).
Však taky časopis The Rolling News vydávaný společností Phonogram GmbH³ referoval o Weed jako o „sešlosti mimořádně talentovaných hudebníků v čele s bubeníkem Peetem Beckerem, který již má na kontě zlatou desku.“
Nadto se z dob svého předchozího působení znal s osvědčeným producentem Rainerem Goltermannem⁴, který pro spolupráci získal vyhledávaného zvukového mistra Wolfganga Klause⁵.

Traduje se, že v březnu 1971 se celá sestava sešla ve studiu Windrose-Dumont Time, kam dorazil i Ken Hensley, oslovený duchovním otcem projektu Bodo Albesem, jenž se nechal inspirovat jen o málo starším činem producenta EMI Davida A. Paramora (viz Head Machine), po jehož vzoru si rovněž přisvojil autorství připraveného půltuctu skladeb.
Na základě uzavřené smlouvy se tak o účasti britského muzikanta neobjevila žádná zmínka v kreditech ani jinde, jeho vklad i hlas jsou přesto velmi snadno rozpoznatelné a jeho rukopis doslova čouhá z každé noty.
Hensleyho pozdější přihlášení se k autorskému a instrumentálnímu podílu je pouze logickým vyústěním kauzy, znovuotevřené s prvním vydáním titulu Weed…! na CD u berlínského specialisty na krautrockové vykopávky Second Battle.

Komentáře v bookletech některých novějších edicí už dokonce spekulují o minimální roli členů „fiktivní“ kapely s výjimkou rytmické sekce: „Ken Hensley obstaral nejen vokály, ale i klávesy a kytary…“ nebo „Všechny skladby byly složeny a nazpívány Hensleym a je velmi pravděpodobně, že nahrál rovněž klávesy a rytmickou kytaru…“
A nemožno se divit. V případě Weed se evidentně nejedná o běžnou hostující účast hvězdy ve studiu, která sem tam vydá hlásku či břink nebo přidá krátké sólo. Navíc se nikdo z ostatních zainteresovaných proti novému výkladu událostí nikdy neohradil, neřku-li aby předložil vlastní verzi, což samozřejmě může znamenat, že kompletní německou pětici veškeré dění kolem projektu v posledním čtvrtstoletí až zázračně míjí, ve hře však zůstává i obligátní mlčení znamenající souhlas.

Bez ohledu na řadu přetrvávajících neznámých, a na fakt, že nahrávka byla v minulosti přirovnávána k tvorbě formací jako Zarathustra, Epitaph, Armaggedon, Sperrmüll, Reaction, Tiger B. Smith, či dokonce měla být rozkročena mezi Guru Guru a Status Quo, možno konstatovat, že žádné další sólové album Kena Hensleyho nebude mít tak blízko k Uriah Heep jako právě titul Weed…!.
Není divu, že hudební publicista Manfred Steinhauer ve svém textu pro vydání alba na francouzském labelu Long Hair Music v roce 2014 připomněl existenci konspirační teorie, podle níž byl celý projekt vedlejšákem této britské kapely, jehož se nezúčastnil pouze její frontman.
A každopádně ani člověk, jemuž jsou podobné spiklenecké úvahy naprosto cizí, nemůže přehlédnout skutečnost, že právě na jaře hektického roku 1971 našel David Byron dostatek času pro vlastní kšeft na přilepšenou u britského popaře Johna Schröedera⁶ (alba Witchi-Tai-To a You‘ve Made Me So Very Happy). Toho Schröedera, který v branži začínal u Columbia Records jako asistent uznávaného producenta, aranžéra, dirigenta a skladatele divadelní a filmové hudby Norrieho Paramora, o jehož synovi psáno výše…
To (ne)může být náhoda.

Z příštích aktivit pětice zde upozaděných krautrockerů nutno zmínit britské turné legendární undergroundové formace Amon Düül II, jež v roce 1972 absolvovali Reinhold Spiegelfeld a Rainer Schnelle, který se přes soubory Family Tree a Atlantis dostal – už coby jazzový pianista a skladatel – ke spolupráci s desítkami umělců, mezi nimiž nechyběla např. Hana Hegerová.
Peet Becker se jako člen originálních Oasis podílel na nedostupném albu Father More Ghana (1979).
Bernd Hohmann začal vystupovat sólově, později se sešel s Wernerem Monkou v Kotten Blues Bandu, odkud se vydal do Indie, kde se zdokonalil ve hře na flétnu, načež doma navázal na časy samostatného hraní a jako White Man Molle je dnes na krautrockové scéně veleváženou personou. Příležitostně vystupuje i s vlastní kapelou Molle’s Tough Cocktail.
Kompletní dílo Kena Hensleyho bude na stránkách Rockovice připomenuto a shrnuto v samostatném profilu.

Poznámky:
¹ Originál LP Weed…! je dnes k mání od €1.000. Avšak řečeno s klasikem: „Každá věc má takovou cenu, za kterou je někdo ochotný ji koupit.“
² Promotér Bodo Albes se stal obětí hojně komoleného jména ve tvaru „Bobo“.
³ Firma Phonogram GmbH na německý trh uváděla nahrávky značek Phillips, Fontana, Vertigo a Mercury.
⁴ Rainer Goltermann produkoval i alba Frumpy, Cravinkel, Dull Knife, Eiliff, Randy Pie, ad.
⁵ Zvukový technik Wolfgang Klaus, pro změnu s často deformovaným příjmením do tvaru Claus, se mj. podílel na prvotřídních deskách Tomorrow‘s Gift (Tomorrow’s Gift, 1970), Ikarus (Ikarus, 1971), Dirt Box (Blackwater Park, 1971), The First Album (Excalibur, 1972),  A Young Man‘s Gash (Gash, 1972), 3 (Kin Ping Meh, 1973), Second Step (Karthago, 1973)…
⁶ John Francis Schröeder zemřel 31. ledna 2017 ve věku 82 let po dlouhém boji s rakovinou.

Zdroj:
Steven Freeman & Alan Freeman: A Crack in The Cosmic Egg: Encyclopedia of Krautrock, Kosmische Musik and Other Progressive, Experimental and Electronic Musics from Germany, 2007
Dag Erik Asbjornsen: Cosmic Dreams At Play – A Guide To German Progressive and Electronic Rock (Revised Edition), 2008
Ken Hensley: Blood On The Highway – The Ken Hensley Story… When Too Many Dreams Come True, 2007
Sleeve-note: Second Battle (1991), Universal Music (2008), Long Hair (2014)
Rozhovory: Radio Beat a rádio Rock Max (2007, 2009, 2013), časopisy Rock & Pop, Spark, Muzikus (2007-13).