Penzion Smolotel, Smolotely, 15. 10. 2016 od 20:00

Aynsley Lister. Kecal bych, že mi to jméno něco říkalo. Až pár hudebních ukázek umocněných několikerým poslechem studiové novinky Eyes Wide Open plus půl roku stará vzpomínka na vystoupení rozkuráženého bandu Demiana Domingueze v prostorách, odkud jsem si odnášel přehršel pozitivních dojmů, naladilo smysly víc než dostatečně a naplnilo očekávání, že se jak mnohý pachatel vrátím na místo činu.

“Povinný” informační pokuk po internetu dal vědět, že brzy (14. 11.) čtyřicetiletý anglický kytarista, zpěvák a autor není v Česku poprvé. Ať už s kapelou či sólo hrál u nás v poslední pětiletce několikrát a předmětný koncert byl v rámci jeho letošního turné třetí tuzemskou zastávkou.
První desku Messin’ with the Kid vydal v roce 1996, předskakoval řadě slovutných bluesmanů včetně Johna Mayalla, ale i Bryanu Adamsovi nebo southernrockovým Lynyrd Skynyrd.
V roce 2007 byl v hudebním magazínu Classic Rock jako jediný britský muzikant zařazen mezi 10 nejvýznamnějších bluesových umělců současnosti, je držitelem celé řady ocenění v anketě British Blues Awards a zakladatelem i majitelem labelu Straight Talkin’ Records, kde vydal poslední dvě alba, nejednou zastoupená v setlistu sobotního večera.
Na vzniku obou se vedle frontmana podílela perfektně sehraná dvojice Boneto Dryden (bicí), Steve Amadeo (baskytara), rytmika k pohledání, a na aktuálním albu možno slyšet i služebně nejmladšího člena sestavy, jímž je od září 2015 klávesista Andrew Price. Uvedená skutečnost se snad ani nemohla nepromítnout do živého hraní.

A taky že jo. Sál ještě vyprodanější než minule se nástupu kvarteta dočkal na minutu přesně s úderem osmé večerní. Až to přišlo trochu divný, ale nebyl čas zjišťovat, co a jak. Bez dlouhých řečí věnovaných představení souboru se totiž na scéně začalo odehrávat dění, jež směle možno nazvat kolosální oslavou bluesrocku.
Aynsley Lister měl být skvělým a technicky mimořádně zručným kytaristou, a byl. A nádavkem i zdatným pěvcem, a veskrze sympatickou postavou, což následně potvrdil i po náročném vystoupení.Pokud ve stručné biografii uvádí jako své hrdiny a učitele jména Peter Green, Albert King, Eric Clapton a Paul Kossoff, nemůžu za sebe nepřidat další, které se mi vybavilo při nejednom sóle toho večera – Gary Moore. Nevěřil bych, že kdy uslyším kytaristu s podobně nastaveným citem pro melodii. Stalo se.

Jedním dechem však nutno dodat, že měrou významnou se na vydařeném průběhu podíleli i všichni jeho spoluhráči. Afroameričan Boneto ‘Bunny’ Dryden nehrál, ale hrál si. A ještě při tom bavil nejen sebe, ale i všechny v doslechu a dohledu. Jestliže v mém případě rčení “Co Čech, to muzikant” nemůže být pravdě vzdálenější, na něho tvrzení, že černoši mají rytmus v krvi, sedělo jak hrnec na zadel.
Steve Amadeo byl pozorný, přesný, nepřeslechnutelný a nenápadný. Jednoduše, ideální baskytarista, jehož by si v sestavě přál mít kdekdo.
A ostatním generačně, nikoli hudebně, vzdálený Andrew Price dostal požehnaně prostoru, kterého využil beze zbytku, nejen v dialozích s Aynsleyho kytarou. I on si evidentně hraní v jeho kapele užívá naplno.

Po stopěti minutách vyplněných dokonalou prezentací vlastního repertoáru se základní set posunul k závěrečnému číslu, očekávanému znalými. Už několik let jím je Princeova hitovka Purple Rain, při níž se zpěvák poprvé a naposledy přinutil k živější komunikaci s publikem, aniž by atmosféra žádala.
To se bez dlouhého přemlouvání dočkalo i dvojího přídavku, který gradoval, gradoval, až byl té pohádce konec. Trvala 2 hodiny a 10 minut a nescházelo jí zhola nic, bo Aynsley Lister do ní promítl všechny zkušenosti nasbírané za 18 let po štacích všehomíra i z tvrdé práce na 11 vydaných albech, kterých se celosvětově prodalo přes 100 000 kusů.Mám taky jeden, jelikož tentokrát byl merchandising na standardní úrovni, tož tady už není, co řešit. Snad jedině, kdo přijede příště.

Fotografie a videoukázka: Petr Šimek