To Our Children’s Children’s Children bylo po albu In Search Of The Lost Chord mé druhé seznámení s tvorbou The Moody Blues. A jestliže jsem čekal hudbu podobnou ztracenému akordu, s prvními poslechy jsem nevycházel z překvapení. Ne, samozřejmě se nejedná o nějaké stylové přemety, či radikálně odlišnou hudební formuli. Jde o způsob podání této muziky, jež vyznívá hodně celistvě, její tempová linie je podobná a najít v jejím středu záchytný bod není jednoduché. Tady se “nepísničkaří” a nejsem si jist, zda-li nejde o koncepční materiál (texty jsem neviděl), jelikož plynulý hudební tok tímto směrem míří. Jde o jakési snové fantasie položené na notový arch a zaznamenané s pomocí impresionistických cákanců, jež museli jejich autorům postupně přicházet na mysl.
Snaha zobrazit intimní svět myšlenek je hmatatelná jen do té míry, do jaké dovolí instrumentalistům jejich hračský aparát. Zbytek je na divákovi. To on spoludotváří a skládá střípky hudebních fragmentů do celistvého bloku. Úloha je to ale nesnadná. Posluchač nemá dostatek indicií a leckdy se v těchto podobných krajinách ztrácí. Jde o náladu a časoprostor, chuť a porozumnění, nadhled i setrvání. Moody Blues nejsou a nebyli prvoplánovou kapelou ani vteřinu. Jejich krása je uschována v nitru jejich hudby, pokud se vám podaří alespoň část objevit, rozklíčovat a nasát, máte z poloviny vyhráno.
Kluci si vždy potrpěli na překrásné albové malby, ani tato deska není vyjímkou. Její zlatavý nádech jen poodkryje tajemnou auru pramenící z takové hudby. A za nejsilnější zbraň kapely lze označit sólové i sezpívané sborové vokály, u kterých se čtyři z pěti členů pravidelně střídají. Překrásné.
To Our Children’s Children’s Children je jedním z těch alb, které by si neměl žádný fanda umělecky duchovně prorostlé muziky nechat uniknout.
SKLADBY:
01. Higher And Higher (4:06)
02. Eyes Of A Child (2:23)
03. Floating (3:03)
04. Eyes Of A Child Pt. 2 (1:21)
05. I Never Thought I’d Live To Be A Hundred (1:06)
06. Beyond (2:57)
07. Out And In (3:43)
08. Gypsy (3:34)
09. Eternity Road (4:18)
10. Candle Of Life (4:18)
11. Sun Is Still Shining (3:37)
12. I Never Thought I’d Live To Be A Million (0:34)
13. Watching And Waiting (4:19)
SESTAVA:
Justin Hayward – acoustic & electric guitars, sitar, lead vocals (5,8,10,12,13)
Michael Pinder – piano, Mellotron, Hammond, celesta, VCS3 synth, acoustic guitar, double bass, lead vocals (7,11), spoken voice (1)
Ray Thomas – flute, bass flute, oboe, tambourine, lead vocals (3,9)
John Lodge – bass, acoustic guitar, harp, lead vocals (2,4,10)
Graeme Edge – drums, percussion
To Our Children's Children's Children
Psychedelic Rock, Prog Rock
Threshold
1969
LP
13
Když se vrátím nazpátek, do okamžiku kdy jsem hudbu Moody Blues slyšel poprvé prostřednictvím desky In Search of the Lost Chord, nebyl jsem z jejího obsahu zvlášť nadšený. Převládali podobné pocity, o kterých tu psali Zdeny s Antonym. Měl jsem pocit, že poslouchám přeslazenou hudbu unavených penzistů. Jenže když už jsem do cd investoval, nedalo mi to, a poslouchal ho pořád dokola než to přišlo samo. Po nějakém čase jsem v ní našel zalíbení a objevil pro sebe kouzlo Moody Blues. Od té doby patří k mým čelním představitelům sedmé dekády.
Kapelu mám zafixovanú ako párskladbovú záležitosť, a preto mám trojdiskový výber a viac nepotrebujem. Albumy ma nikdy nechytili za srdce. Zato tie kúsky ako Nights in white satin, Question, Melancholy man alebo hoci Go now, skrátka milujem.
Z tohto albumu si spomínam na skvelú smršť Higher and higher a tiež krehkú Candle of life.
Hejkal: přesně tak, skupina několika skladeb. Já znám pouze Noci v bílém saténu, na další jsem se nikdy nedostal, jakoukoliv jejich desku, kterou jsem si pustil jsem po několika minutách vypnul. Ta skupina má určitě své posluchače, mezi které já nebudu patřit.
Tož pravda, The Moody Blues nejsou hudbou pro každého, ale ani kapelou několika skladeb. Jejich sedm alb z let 1967-72 (od Days of Future Passed po Seventh Sojourn) tvoří kvalitativně vyrovnanou řadu, jakou se hned tak někdo pyšnit nemůže. Není divu, že si jednotlivé tituly našly spoustu příznivců i v dobách největšího kvasu, který kdy rocková scéna zažila.
Na originálním rukopisu s nezaměnitelným orchestrálním soundem se podílel autorsky našlapaný tým, v němž byl každý člen kapely schopen dodat použitelný materiál, plusem byly i působivé přebaly desek z dílny výtvarníka a ilustrátora Phila Traverse…
Koncepční album To Our Children’s Children’s Children pojednávající o věčném životě je prvním kouskem na vlastním labelu Threshold Records, posádka Apolla 15 ho v létě 1971 poslouchala na kazetě při cestě na Měsíc. Taky jsem ho nejednou přibalil na svoje pozemský výlety.
Samozrejme, rešpektujem význam i pôsobenie Moody Blues. Tých niekoľko skladieb je to pre mňa a vôbec som nemal v úmysle to dajako zovšeobecňovať.
Radio neposlouchám od svých patnácti let, protože jsem si koupil magnetofon a poslouchal jsem pouze to, co jsem si nahrál. Moody Blues jsem sice znal, protože jejich píseň Night In White Satin hráli i na stanici Československo na dlouhých vlnách. Na VKV stanici Větrník, někdy v půlce sedmdesátých let dávali na pokračování legendární desky, tak jsem díky jednomu spolužáku, který bydlel vedle na pokoji na kolejích Leninova 88 měl možnost slyšet pár skladeb z desky Dětem dětí našich dětí od Moody Blues, které mě naprosto nezaujaly. Nyní jsem si to poslechl a něco na tom vidím, ale pořád je to pro mě nuda, jako i jejich ostatní desky.
Zdeny: Ano, mám to stejně. Celá tvorba The MOODY BLUES je pro mne zcela neposlouchatelnou přeslazenou marmeládovitou selankou. Pořídil jsem si je prakticky komplet v době, kdy jsem hromadně nakupoval CD, na japonských mini LP replikách, už je to tak 20 let. Příšerné zklamání, muzika, co zní senilně, jako by ji zpívali unavení starci, rozplizle vlezlá, vedle artrockových velikánů zpuchřelá a zatuchlá. Bez života. Zkusil jsem je do té doby několikrát, pokaždé stejná bída a utrpení. Bíčbojz z domova důchodců…