Do středu Země s Rickem Wakemanem

Megalomanská studiová sólová nadprodukce Ricka Wakemana mně přijde značně nezáživná, zbytečná a chaotická. Klávesový mág ze sebe chrlí jedno album podobné druhému, někdy i několikrát během téhož roku. Přemíra vnitřního přetlaku a vlastní nabubřelé ego zřejmě volí tuto cestu jako správnou, avšak dnešní, ale i služebně starší fanoušek jeho tvorby na takové přehnaně časté volání k poslechu slyší jen velice zřídka.

Já Ricka uznávám za to, co dokázal ve Strawbs a především u Yes. Tam je jeho úloha důležitá a nezpochybnitelná. Jeho hra i technické dovednosti vtiskli kapele novou poznávací tvář. Po Rickovi už nepřišel podobně zdatný hráč a vlastně i doba, do které Yes po jeho odchodu vpluli, by takovou alternativu nedokázala akceptovat.

Když se na začátku recenze zmiňuji o jeho věcech hudebně-osobních, mezi díla povrchní a nezajímavá nezapočítávám několik platní, které vydal na prahu své dráhy, v mezidobí po prvním opuštění Yes a před jeho druhým návratem. Čtveřici vybraných nahrávek beru jako klávesistův tvořivý vrchol, lehce srovnatelný s tím nejlepším právě od domovských Yes.

Na úplnou špici stavím zhudebnělou historickou ságu o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Těsně za ni už v mém pomyslném žebříčku leží díla No Earthly Connection, roztomilá hudební výprava o ženách Jindřicha osmého, a jako poslední zmiňuji životodárný a smysluplný útvar alba recenzovaného.

Journey to the Centre of the Earth, nebo-li Cesta do středu Země je třetím albem Ricka Wakemana. Vyšlo roku 1974 na etiketě A&M Records. Jedná se o živé nahrávání druhého ze dvou koncertů v Royal Festival Hall 18. ledna 1974, což byla premiéra jeho 40 minutového orchestrálního díla založeného na stejnojmenném sci-fi románu Julesa Verna. Vypráví příběh profesora Lidenbrooka, jeho synovce Axela a jejich průvodce Hansem, kteří vstupují průchodem do centra Země, který původně objevil islandský alchymista Arne Saknussemm. Wakeman vystupuje s Londýnským symfonickým orchestrem, anglickým komorním sborem a skupinou ručně vybraných hudebníků pro svou rockovou kapelu, která se později stala anglickým rockovým souborem. Herec David Hemmings je vyprávěčem celého příběh.

Dílo je rozděleno do dvou zhruba dvacetiminutových vět po vzoru symfonické suity. V jeho hudebních obrazcích se setkávají dva přenádherné světy. Svět symfonický a svět klávesových nástrojů. Tato dvojice si spolu výborně rozumí, doplňuje se a vytváří v posluchači zvláštní a velmi poutavé vibrace. Ty navíc doplňuje dvojice výborných zpěváků. Jsou to Garry Pickford-Hopkins a Ashley Holt, kteří se podíleli i na dalších mistrových nahrávkách.

Wakeman si ve své obrazotvornosti neklade žádné meze. Pokud na jeho pozvánku přistoupíte a vydáte se společně s ním na cestu do středu země, mohu vám garantovat, že vás čekají samá úžasná dobrodružství.

SKLADBY:
A1. The Journey
A2. Recollection 21:20
B1. The Battle
B2. The Forest 18:57

Autor a producent: Rick Wakeman

OBSAZENÍ:
Rick Wakeman – klávesové nástroje
Ashley Holt – zpěv
Gary Pickford-Hopkins – zpěv
Mike Egan – kytara
Roger Newell – basová kytara
Barney James – bicí
David Hemmings – vypravěč
&
David Measham – dirigent
London Symphony Orchestra
English Chamber Choir

Journey to the Centre of the Earth Book Cover Journey to the Centre of the Earth
Rick Wakeman
Art Rock
A&M
1974
LP
4

2 názory na “Do středu Země s Rickem Wakemanem”

  1. Horyno, dobře napsané a pod tvůj první odstavec se podepisuju 🙂 . Já mám klávesy v rockový hudbě moc rád (Emerson v Nice se mi nikdy neoposlouchá), ale k Wakemanovi zaujímám dlouhodobě schizofrenní vztah: je to skvělý/je to hrozný. Dnes ho má nejradši samotného u klavíru, protože tomuhle extrovertovi nejvíce sedí pokora a ponor do intimních poloh vážné hudby (Preludes to a Century např., nebo živák Always with you; Rick Wakeman at Lincoln Cathedral…). No Earthly Connection mám možná úplně nejradši, asi pro ty Wakemanovy hrátky s barokními motivy.
    Kdysi jsem napsal dlouhou, nepublikovanou recku na album Lisztomania, zkusím ji najít… Tyhle lidi si prostě sečteno a podrženo připomenutí zaslouží.

    1. Ryback díky za komentář. Wakeman byl a možná stále ještě je velice pyšný na to co dělá a dokáže. Připadá mi, že jeho touha se předvádět je tak silná, že nedokáže střízlivě odhadnout, kdy se divák už hodně nudí.
      Každopádně první alba mají neopakovatelnou atmosféru a dvojici Holt/Hopkins počítám mezi pěvce s pořádným charisma.

Pridaj komentár