A | AC/DC | Highway To Hell | RECENZIE

AC/DC – Highway To Hell, 1979

komentárov 10

AC/DC. Čo k tomu povedať? Hard rock, aký milujem. Dookola to isté, už roky, vlastne stále. No a čo? Moja cesta ku kapele? Cez rôzne kazety, kotúčové pásky, všelijaké pofidérne ukrajinské i ruské vydania, až k nedávno v slušnej cene zakúpenému kompletu v digipakovom prevedení. Ale začiatky boli ťažké a “tvrdé”…

Back in Black, prvý Johnsonov zárez. Veľké prekvapenie, rozbieham pátranie. Prehýrená noc počas študentských liet, malá opička v zrkadle. Škola až o 14-tej hodine, treba to využiť. Pár telefonátov, nie práve nadšený súhlas kámoša. Balím svojich päť sliviek – B 113, kotúč Maxell, kábel, pivko Šariš a úsmev. Štartujem otcov “kadilak” ruskej výroby a uháňam “diaľnicou do pekla”. Kyslý úsmev priateľa na dverách. Vchádzam do izby. Vtedy mi dochádza, behom sekundy som “triezvy”. Kámošova frajerka v posteli, zababušená pod perinou, trčí jej iba chutný frňáčik. “Vydavadielko” rozpálené na maximum, jeho žiaru a vôňu cítim na svojich lícach i v nose. A nielen tam. To je trapas! V momente nenávidím seba, AC/DC i magič, mám nutkanie vyšmariť ho cez zatvorené okno.

Ani jedno nahrávanie netrvá tak “dlho”. Štartuje Highway to Hell – nevnímam, myšlienkami som úplne inde. Girls Got Rhythm – prekladám nohu cez nohu. Walk All Over You – zakrývam rozpaky. Touch Too Much – modlím sa, zips, vydrž! Beating Around The Bush – ako dlho ešte? Shot Down in Flames – horím ako fakľa. Get It Hot – nepozorovane skúmam džínsy, zatiaľ držia! If You Want Blood (You Got It) – Youngovci, pridajte plyn! Love Hungry Man – Bon, makaj! Night Prowler – nemôžem sa dočkať konca a nielen ja. AC/DC dohrali a Super rifle vydržali; skvelý materiál! Balím “sersan” a uháňam domov.

Highway to Hell znamenal skutočnú cestu do “pekla” pre Bona Scotta. Odvtedy niet dňa, aby fanúšikovia neporovnávali výkony jeho a Briana. Ja to neriešim, nešpekulujem, nerozoberám; nechám to na profesorov. Mne sedí jeden i druhý, hudbu AC/DC si užívam. Ak to môžem napísať; výborná rozlúčka skvelého speváka! Zároveň môj najobľúbenejší album skupiny s jeho účasťou.

..a veľké ospravedlnenie kámošovi a jeho partnerke za prerušenie, ehm, “roboty”!

Skladby:
01. Highway to Hell (3:28)
02. Girls Got Rhythm (3:23)
03. Walk All Over You (5:10)
04. Touch Too Much (4:26)
05. Beating Around The Bush (3:55)
06. Shot Down in Flames (3:22)
07. Get It Hot (2:34)
08. If You Want Blood (You Got It) (4:36)
09. Love Hungry Man (4:17)
10. Night Prowler (6:27)

Zostava:
Bon Scott – vocals
Angus Young – guitar
Malcolm Young – guitar
Cliff Williams – bass, backing vocals
Phil Rudd – drums

Ďalšie informácie o albume: Discogs.

Highway To Hell Book Cover Highway To Hell
AC/DC
hard rock
Atlantic
1979
10
CD - Columbia, Sony Music, 2003

10 názorov na “AC/DC – Highway To Hell, 1979”

  1. Zdar Piťo, tuhle tvojí recku si pamatuju ještě z pgb, ale je to už opravdu dlouho, co jsem ji četl naposledy a zas mě dostala. To se ti tedy fakt povedlo a myslím, že na tohle téma by se dal natočit i – ehm – lechtivej film pro dospělé 🙂

    Dnešní podvečer trávím ve společnosti AC/DC a po albu Let There Be Rock pokračuji plackou Highway to Hell. Od kapely zřejmě jedna z těch nej a mám dojem, že s tímhle datem narození bychom moc takhle nekompromisních a štiplavě ostrejch desek nenašli. Nebo?

    1. Vďaka, potešil si ma…
      1979? No, ťažká otázka. Určite by si tam každý niečo našiel s tým svojím korením. Napr., mne sa z toho roku veľmi páči album Black Rose: A Rock Legend od Thin Lizzy. A čo si spomínam na skryté poklady, tak to bola americká kapela Legend a jej album Fröm The Fjörds. Každá má svoje vlastné špecifiká…

      1. Pito – album Fröm The Fjörds zrovna poslouchám (ze Spotify) a jsem příjemně překvapenej. V porovnání s AC/DC je to sice o něčem docela jiném, ale to pochopitelně neva. Naopak, pro všechny hledače je to určitě zajímavej tip. Sborové refrény (plus název alba) mi podsouvají, že by mohlo jít – aspoň u některejch písní – o inspiraci severskou mytologií, ale texty jsem ještě nehledal. Chvilkami mi to opravdu připomíná epickej heavy/black odněkud ze severu Evropy, ale podobnej styl se objevil až o pěknejch pár let později. Inu, docela zírám…

      2. Se mnou když o půlnoci zatřeseš a vybafneš na mě ’79, tak mi jako první spolehlivě naskočí tři kousky – Azurite, Tibet a živák Strangers In the Night. Nic z toho ale není žádná divočina.
        Z ročníku asi nejříznější, co pravidelně poslouchám, jsou Blackfoot (Strikes).

    2. A mám dojem, že s tímhle datem narození bychom moc takhle nekompromisních a štiplavě ostrejch desek nenašli. Nebo?
      Záleží, kde hľadáš. Rovnomenný debut Rose Tattoo z roku 1978 je ďaľší kandidát. Ako inak, z Austrálie…

      1. comrade – Jméno Rose Tattoo vedu v patrnosti už od první poloviny osmdesátejch let, ale kapelu jako takovou jsem nikdy neposlouchal. Pustil jsem si eponymní debut z roku 1978 a musím ti dát za pravdu, takovej nářez jsem fakt nečekal. Nevím, jaké byly vztahy mezi AC/DC a Rose Tattoo, jestli byly konkurenty, nebo si vycházely vstříc, ale nějaké ty styčné body v jejich tvorbě by se asi našly. Blues, rock´n´roll, podobně vypjatej zpěv a tak. Ovšem takovej fofr, jako Nice Boys, nebo Remedy AC/DC asi nikdy nenahráli. Slušnej kalibr.

Pridaj komentár