Bývaly časy, kdy se ve světě o muzice hodně psalo a četlo napříč všemi žánry. V dobách, kdy se dřevní rock’n’roll měnil na bigbít a posléze rock, bylo jen otázkou času, kdy se pro nové publikum bude hrát, zpívat – a také psát.

Nejrychlejší opět byli zapálení fanoušci, co na kolenech vyráběli cyklostylové fanziny. Ze zavedených periodik zareagovali na bigbít nejrychleji anglické týdeníky Melody Maker, existující od roku 1934, a o dvě dekády mladší New Musical Express. První si i v klokotu doby držel serióznější tvář reprezentovanou například Chrisem Welchem, jehož knihy čteme dodnes, druhý měl takříkajíc popovější tvář, své čtenáře ani tak nevychovával, jako spíše bavil. Třetím vzadu byl pak Record Mirror, oblíbený především mladými fanoušky rhythm & blues.

V Československu byla situace poněkud jiná, opožděná a umocněná nejenom generačním, ale i společenským konfliktem mezi mladými, svobodomyslnými a rodiči, straníky. Melodie i přes dorůžkovské obrození nebyla vysloveně časopisem nastupující generace, na jejích stránkách do sebe naráželo příliš mnoho protichůdných zájmů.
Politické tání nicméně odkrylo půdu pro setbu nových projektů i na poli bigbítu. A tak v dubnu 1968 putují na některé stánky PNS první československé rockové „noviny“ – měsíčník Pop Music Expres.
Nenechte se zmást názvem, pop music byli tehdy VANILLA FUDGE i Frank Zappa. Pop nebyl na konci šesté dekády u rockerů nadávkou. Na obálce prvního PME trůnili THE REBELS s vlasatým Jirkou Kornem. Ano, tím Jirkou Kornem…

Inspirace zmíněnými anglickými novinovými týdeníky byla nabíledni. Kája Saudek v roli grafika ovšem vtiskl Pop Music Expresu takový šmrnc, že ostrované mohli jen závidět. Na druhou stranu, osm stran PME, byť formátu plus minus A3, bylo zoufale málo, ke všemu jen jedenkrát za měsíc. Přesto se ale na Pop Music Expres vzpomíná dodnes a zkuste jej sehnat, za zachovalý komplet jedenadvaceti čísel (9/1968 plus 12/1969) se platí patnáct tisíc i více!

VYKLIĎTE STŮL, PŘÍSTÁVÁ ROCKOVÉ PRÁVO

Prolétněme prvním ročníkem. Nevázaný volnomyšlenkářský styl mladých psavců šel ruku v ruce s entuziasmem osmašedesátého i podstatou rockové muziky.

Připomeňme nejdříve tým otců zakladatelů, vedený šéfem smíchovského Music f clubu, Janem Hrůzou. Jedním ze zásadních hybatelů tehdejšího pražského bigbítového dění byl také Bohumil Durdis (* 1941), jakkoliv na to opravdu nevypadal, jenž již počátkem šedesátých let organizoval pod hlavičkou ČSM (předchůdce SSM) rokenrolové akce. V roce 1965 právě on založil v tehdy bývalém, dnes již opět Národním domě na Smíchově zmíněný Music f club.
V roce 1967 dává Durdis kvůli 1. československému beatovému festivalu dohromady agenturu Express (posléze PM Expres), krátce poté další, Spectrum = Spojené pražské kluby (Music f club, Aro Cola club a Beat fan club), vydávající Pop Music Expres coby klubový časopis. Bumážku zprvu poskytl OV ČSM Praha 5, 6, 8, poté nově vzniklá Juvena. Zastřešující organizací – propojující oficiální struktury, představované doktorem Chlíbcem z Pragokoncertu, Státní divadelní studio a již zmíněné bigbítové kluby – se stala Pop federace. Bez podobných pavučin osobních vazeb, přilípnutých organizací, desítek razítek se za bolševika nic neobešlo. Občas ani podvratná činnost.

Prvnímu číslu stylově vévodil vedle profilu Rebelů souhrnný článek o Jimim Hendrixovi – Laskavý démon, s podtitulem Ovce ve vlčím rouše!, podepsaný autorskou značkou –HOR-. Začteme-li se, okamžitě oceníme kouzlo autentického svědectví doby. Je obrovský rozdíl mezi současným pohledem do zpětného zrcátka a tehdejším širokým oknem vpřed vstříc neznámým obzorům. „Doufám, že skutečné Hendrixovo třetí album bude podstatně zajímavější a že se v něm opět bude Jimi snažit ukázat slepcům barvu,“ píše –HOR- jasnozřivě v reakci na upírskou kompilaci Get That Feeling, plnou výškrabků z dřívějšího „otrockého“ Jimiho působení u kdekoho.

Domácí bigbítová scéna byla katalyzátorem vzniku Pop Music Expresu, v první etapě proto šlo především opravdu nejenom de iure, ale de facto o zpravodaje Spojených pražských klubů. Detailností i zápalem jsou jednotlivá čísla PME v sekci „Kdo je kdo v čs. beatu“ nenahraditelnou dobovou studnicí informací o kapelách.
Zábavné a poučné jsou kupříkladu odpovědi na všetečné anketní otázky. A tak se dovíme, že u THE REBELS byl dvakrát oblíbeným zpěvákem Robin Gibb, jedenkrát pak John Lennon a Scott Walker. A že baskytarista Svatopluk Čech má největší přání: vyrovnat se bratrovi. Na rozdíl od kovaných kádrů byli mladí rockeři i sečtělí, Bohumil Hrabal, Ladislav Mňačko, Lion Feuchtwanger a Karel Čapek coby nej autoři Josefa Plívy, Jiřího Korna, Svatopluka Čecha a Karla „Káši“ Jahna.

NO. 1 V ČS. RHYTHM & BLUES

Hned v dalším čísle byli „donaha“ vysvlečeni THE MATADORS v sestavě s Viktorem Sodomou, Radimem Hladíkem, Ottem Bezlojou, Janem Obermayerem a Tonym Blackem. Na přelomu sedm- a osmašedesátého byli No. 1 v Čs. Rhythm Blues, jak hrdě a Jandovi navzdory hlásala na dvoustraně stať Jana Křtitele Sýkory, stěžejního autora nejenom Pop Music Expresu.

Více napoví úvodní pasáž: „Matadoři jako takoví, vstoupili do naší beatové arény v květnu 1965. […] Jejich krédem se stalo rhythm and blues a s ním na štítě i korouhvích si odhodlaně začali dobývat pozici na naší beatové scéně.
Byli tenkrát první, kdo se otevřeně postavili proti našemu tehdejšímu beatovému proudu, hnanému mocnou vlnou Mersey soundu. […] Velkým plusem této party bylo, že se nejednalo o žádné nováčky, ale o, v palbě reflektorů již dávno ostřílené, veterány éry ,zlatého’ rock and rollu. Již jejich samotná jména byla ,markou’ zaručující kvalitu: Bezloja, Hladík, Obermeyer, Mišík [první zpěvák kapely – pozn. autora] (všichni vzešli ze starých dobrých KOMET) a Black s Kahovcem (ti si zase vysloužili ostruhy u samotných velkých HELL’S DEVILS) – jejich hudba měla ten pravý ,šmrnc’, byla horce servírovaná, dravá, expansivní a nechyběla ji ani duše a cit pro materiál; dlužno podotknout, že pro materiál, v té době u nás takřka neznámý.
Zatímco, co ostatní kapely navazovaly na postupný a přirozený vývoj a na starou českou hudební tradici i s její láskou k písňové tvorbě, Matadorům beatový Bůh přisoudil osud průkopníků, kteří si mimo svého základního práva na existenci museli vydobýt i pochopení a přízeň okolí. Své fans si museli nejdříve vychovat. Museli jim ukázat cestu nejenom k sobě, ale i ke své hudbě.“

Myšleno samozřejmě k rhythm & blues, dodávám, čili opravdové černé muzice, která i v provedení bílých hochů nebyla vyrvána z hlubokých afro-amerických kořenů. Soupeření THE MATADORS se skupinou OLYMPIC bylo českou obdobou souboje ROLLING STONES vs BEATLES, anebo s velkou nadsázkou – rytmů s melodiemi.
V anketě Matadorů proto rebelsovského Robina Gibba vystřídali: Chris Farlowe, John Mayall, Van Morrison, Otis Redding, Wilson Picket, Georgie Fame a další zemití zpěváci.

Zajímavě psal pro PME zpěvák Mickey Volek. Malý velký zastánce zemitého dřevního rock’n’rollu byl jeho opravdovým znalcem. Dnes nám samozřejmě může leccos splývat, ale v polovině šedesátek byla poměrně ostrá vnitřní hranice mezi vyznavači Elvise, Billa Haleye, Chucka Berryho, Fatse Domina, Jerry Lee Lewise, Little Richarda a až o dekádu mladšími bigbíťáky, orientovanými na anglické skupiny. U samotných muzikantů první big-beatové generace, kteří na klasickém rock’n’rollu vyrůstali coby teenageři a následně propadli kouzlu THE BEATLES, THE ROLLING STONE S a dalších, nešlo o nic fatálního, měli rádi obé, nicméně například Pavel Bobek, Mickey Volek, Pete Kaplan a Pavel Sedláček výrazně inklinovali k předbeastlesovskému pojetí rokecu.
Jen pro připomenutí: o dekádu později padl mezitím přešlechtěný rock za oběť punkové jednoduchosti, v přeneseném smyslu slova šlo o návrat k podstatě rock’n’rollu. To je ovšem trochu jiné téma.

FÁRAJÍCÍ THE PRIMITIVES GROUP

Aneb: když to mladí havíři a pražáci společně rozjedou. Ostravaci měli vždycky raději rozcuchanou než ulíznutou muziku. Nejspíš to bylo drsným krajem, dýmem, smradem, pestrou směsicí navátin a domorodců. Člověčina namísto mudrování. Jak do onoho chlapácky syrového zapadli/nezapadli pražští psychedeličtí zhulenci a excentrici, vypráví report z prvního tamějšího vystoupení THE PRIMITIVES GROUP.

„Sportovní hala v nebezpečí! Prosící pořadatelé!! Psychedelické bengály v Ostravě!!!

Ostravští beatoví fanoušci s napětím očekávali příjezd THE PRIMITIVES GROUP, o kterých již hodně slyšeli, ale neměli zatím možnost je shlédnout na vlastní oči. Skupina THE PRIMITIVES GROUP tam také jela v nejistotě čekání. Ale i s odhodláním Ostravu dobýt a přijet do Prahy pokryta slávou a psychedelickými květy.

První rozčarování po příjezdu byla jedna Sportovní hala, kde se měl koncert konat a druhé – skutečnost, že na odpolední představení je prodáno minimum vstupenek. Odpoledne také proběhlo celkem bez větších ovací a ani diváci nedokázali svoji reakcí vytvořit správné beatové show. Nutno také konstatovat značnou nezpůsobilost haly pro tyto účely. Žádné reflektory, světla tak pro hokej anebo gorodky a hlavně nemožnost zakrýt okna, kterými pražilo, tam naprosto nevhodné slunce. Nálada souboru ale přes to všechno vydržela těsně nad bodem mrazu. Všichni se vzájemně ubezpečovali, že večer to bude jiné. A to také bylo! Hala plná. Nálada přeplněná napětím. Obecenstvo a struny nástrojů také správně napjaté. Po několika skladbách bylo jasné, že Ostrava padne.
Bohužel, pochopitelně ještě před první půlí, shořela jedna repro-bedna, takže přestávka byla vynucena o něco dříve zásahem techniky. Ale potom jelo vše nonstop dále. Fandové ,vaří’! Elektrikáři a pořadatelský personál odpadli. Manažer skupiny bere odpovědnost na svá bedra. Snad správce – s plačtivým obličejem prosí: ,Ať nám prosím Vás ta hala neshoří, vždyť je už jediná, kterou máme!’ A to již plane první bengál. Dav šílí. Oheň mocně plápolá. Fanatici před pódiem křepčí jak při rituálních tancích. Barevný dým se valí. V řadách je vzruch. Všichni se stávají aktivními účastníky a pohazují si s desítkami vhozených balonů, nafouknutými i naplněnými vodou. To je kulminační bod, kdy stačí už málo k překročení meze po které následuje destrukce. Fandové sundávají zpěváka z pódia a trhají na suvenýry jeho bezmála už skromný oděv. Další lezou nahoru a objímají hráče. Někdo ale také vytrhl přívodní kabel, takže zesilovače jsou bez proudu. Konferenciér s manažerem se snaží uklidnit diváky. Příslib dvou skladeb, po odchodu všech z pódia a uvedení aparatury do provozuschopného stavu. Slib je oboustranně splněn. Obrovské show a potom uklidnění.
Diváci se v klidu rozcházejí, skupina balí nástroje a někteří pořadatelé hledí s podivem na to, jak je možné, že skupina jede domů celá, že se nic nedemolovalo a že nebude žádný důvod tuhletu ,nemuziku’ zase zakázat.

THE PRIMITIVES GROUP odjíždějí jako Caesar – Veni, Vidi, Vici a přes dva tisíce správných ostravských fans , kteří tu v městě zůstali a vlastně také ,přišli, viděli a zvítězili’, protože v Ostravě zbyla Sportovní hala a hlavně zůstala naděje, že sem THE PRIMITIVES GROUP, vděční a vzpomínající, přijedou zase.“
Tož tak asi.

Příště ještě u Pop Music Expresu zůstaneme, nakoukneme i do Melodie.