Rocková exploze před půl stoletím rozmetala bigbítový záhumenek do všech možných směrů. Dnes pobudeme u velkým třeskem obnaženého skalnatého rockového podloží, protkaného žílami železné rudy.

Rock’n’roll, potažmo rock, měl ve svém erbu vždy údernost i razanci. Jde o přirozený motor žánru. Rock byl zkrátka zrozen k divokosti. Rozvoj hráčských dovedností a kvalitnější nástroje posunovaly v druhé polovině šedesátých let vývoj i co se týče dosažitelné tvrdosti. Zatímco v pětašedesátém bylo za nejhlasitější exces považováno mods dovádění THE WHO v My Generation, o rok později už na své verzi Hey Joe ďábelsky řádil a vazbil Jimi Hendrix z jiné galaxie.

Rocková metalurgie se v sedmašedesátém odehrávala především v garážích, zkušebnách a zaplivaných pubech. Ale byla, existovala, sálala entuziasmem často jen náctiletých či čerstvě cetiletých muzikantů. Až na ojedinělé výjimky však nedošlo na studiové nahrávání, a tak první proto-metalová alba jsou vydána v roce 1968. Nicméně, četné amatérské záběry a nahrávky ukazují sílu proto-metalu přímo naturalisticky.

VANILLA FUDGE

Všechny oficiální kovové koleje se pomyslné protínají u prvního alba amerických mládežníků VANILLA FUDGE. Pro všechny, kteří nemají možnost vytáhnout z regálu lednové číslo Sparku ročník 2008, zopakuji heslovitě pár základních faktů.

Kořeny VANILLA FUDGE lze vystopovat až do roku 1965, kdy na Long Island (NY) vznikla (z doprovodného bandu Ricka Martina) blue-eyed soulová skupina ELECTRIC PIGEONS v čele s klávesákem Markem Steinem a baskytaristou Timem Bogertem. Časem přibyl kytarista Vince Martell. Při svých toulkách se PIGEONS seznamují s THE VAGRANTS, ve kterých působí medvědí kytarista Leslie West (později MOUNTAIN). Velmi se jim zamlouval Westův hlasitý a destruktivní přístup k přebíranému materiálu, viz kupříkladu syrová, hardrockově masitá verze stoneovské klasiky, (I Can’t Get No) Satisfaction, zachycená v šestašedesátém na jednom z newyorských koncertů.
V té době dochází u PIGEONS k výměně na postu bubeníka, přichází technicky zdatný Carmine Appice. Podmínkou nahrávací smlouvy z jara ´67 byla změna názvu, mládenci se shodli na VANILLA FUDGE, prý podle chuti své oblíbené zmrzliny.

Album Vanilla Fudge (2/6/67) obsahovalo sice jen převzaté skladby, ale v neskutečném provedení! V ingoty byly – jak ve Skřiváncích na niti – překovány: People Get Ready Curtise Mayfielda, She’s Not There Roda Argenta, Bang Bang dvojice Sonny And Cher i beatlesovské výstavní kusy Eleanor Rigby a Ticket To Ride. Když vás obklopí těžké tóny hammondů, vrstvené chóry a hradba bicích, neuvěříte, že se píše léto 1967, všude kolem se motají a kvílí zhulení hippíci s květinkami.
LP se propracovalo v USA na šestou pozici, You Keep Me Hangin’ On skončila na 67. příčce. Dvojka The Beat Goes On (únor 1968) byla experimentálním, přímo úletovým „dílem“, ke kterému se dnes nikdo nehlásí.

Po turné napříč USA, Kanadou i Evropou, vystoupeních v TV pořadech (Beat Club, Wonderama), skupina rychle nahrává třetí desku Renaissance. První, kde již vládne vlastní materiál. Spolu s výjimečným debutem je považována za nejlepší.
VANILLA FUDGE absolvují turné, předskakují Jimimu Hendrixovi, CREAM i LED ZEPPELIN (při jejich prvním americkém turné, ještě pod názvem NEW YARDBIRDS!) V listopadu vydávají singl s Donovanovou Season of the Witch. Z kraje devětašedesátého vychází expanzivní, symfonicky rozmáchlé elpé Near the Beginning, první bez produkčního dohledu Mortona.

VANILLA FUDGE, jsouce unaveni kolotočem album – turné – album – turné, se domlouvají, že jejich evropská tour ´69 bude jejich posledním. Ještě vychází LP Rock & Roll, a začátkem roku 1970 se opravdu rozcházejí. Last koncert se uskutečnil stylově 14. března v klubu Action House, kde před pár lety nastartovali svou kariéru. Kruh se uzavřel.

AMERICKÉ KOŘENY BRITSKÉHO HARDROCKU

Co nás dnes ale hlavně zajímá, je vliv VANILLA FUDGE na vývoj tvrdého rocku, hard rocku, a jeho prostřednictvím i metalu.

Žádná metalová kapela se neobejde bez hřmotných bicích. A mladičký Carmine Appice byl prvním bigbítovým bicmenem, co použil 26 palcový kopák, gong a techniku triplets, a inspiroval tak hromovládce Johna Bonhama, jenž si ze všeho vytvořil v raném období LED ZEPPELIN svůj trademark, a jehož proto mnozí pokládají za praotce všech metalových kotlářů. Málo se ví, že Carmine dokonce domluvil pro Johna u firmy Ludwig stejnou sadu, jakou měl on sám. Tak už to někdy bývá, když někdo předběhne dobu, nemusí se stát uctívaným věrozvěstem.
Carmine Appice v rozhovorech často uvádí vše na pravou míru, zejména zdůrazňuje, že když LED ZEPPELIN předskakovali VANILLA FUDGE, tak se s Johnem skamarádili a ovlivňovali navzájem. „On mě uváděl jako jeden ze svých idolů. Rád jsem mu v začátcích pomohl a vzal ho pod svá křídla. Ve skutečnosti jsme všichni byli kamarádi – já, Ginger Baker, Mitch Mitchell, Keith Moon, John Bonham”.
V roce 2006 v rozhovoru pro Classic Rock řekl: „Když jsem poprvé slyšel Johnův triplet na kopák (basový buben), šel jsem nahoru k němu a řekl: ’Johne, to je úžasné, musím se přiznat, že bych si to rád vypůjčil.’ On se na mě podíval a řekl: ’O čem to mluvíš? Vzal jsem si to já od tebe!’ Odpověděl jsem: ’Já to ale takhle nehraju. Nemůžeš to znát ode mne.’ On mi ale detailně vysvětlil, kde se na prvním Vanilla Fudge albu inspiroval, a měl pravdu. Já takhle v jednu chvíli na debutu bubnoval, on to vzal a vylepšil.“

V roce 1972 napsal Carmine Appice bibli všech bubeníků The Realistic Rock Drum Method. On sám se inspiroval u jazzového kulometčíka Buddyho Riche, Dina Danelliho z RASCALS, Gena Krupy, Bernarda Purdieho, tedy většinou jazzmanů.

Nejenom bicí VANILLA FUDGE uhranuli zejména mladé britské muzikanty. „Vše, co DEEP PURPLE chtěli kdy udělat, bylo mít zvuk jako VANILLA FUDGE,“ pravil kdysi Ritchie Blackmore. To samé nejedenkrát přiznal Mick Box, když odpovídal na dotazy ohledně vzniku URIAH HEEP.
V roce 1991 Ritchie na otázku ohledně začátků DEEP PURPLE odpověděl takto: „Johna Lorda jsem poprvé potkal v baru na jakési transvestite show v německém Hamburku v šedesátém osmém. V té době bylo jen málo varhaníků, kteří hráli jako Jon. Navíc jsme oba milovali VANILLA FUDGE – to byli naši největší hrdinové. Podle legendy všichni v Londýně v té době prý chodili okukovat Jimiho Hendrixe, to ale není úplná pravda. Pro spoustu z nás byli zjevením VANILLA FUDGE. Oni hráli osmiminutové dynamické kusy, a lidé říkali: ’Co se to sakra děje? Jak to, že nehrají jen tři minuty?’ Timmy Bogert, jejich basista, byl úžasný. Celá skupina byla jedinečná. Takže jsme chtěli znít jako klon VANILLA FUDGE. Pak přišel Ian, a ten zase chtěl křičet jako Edgar Winter. Takže jsme nakonec byli – VANILLA FUDGE EDGAR WINTER!“
Mick Box před pěti lety pro 100Percent Rock magazín sdělil: „Jako kapela jsme byli velmi ovlivněni VANILLA FUDGE. Což byl důvod, proč jsme chtěli mít Hammondovy varhany a vysoké vokální harmonie. Když se u nás na ostrovech objevili VANILLA FUDGE, zněli obrovsky a vzrušivě: skvělé vokály, hammondky, palčivá kytara, a vůbec všechno. Přitom hráli většinou převzaté písně.“

Ken Hensley v dávném rozhovoru pro New Musical Express (8/6/1974) doslova řekl: „Zcela upřímně si myslím, že VANILLA FUDGE měli na nás nejsilnější vliv, a že jejich debut byl naprosto originálním heavy albem.“
Mně osobně na přímé vyzvídání Ken prozradil, že už GODS od VANILLA FUDGE víceméně ukradli doprovodné vokály, ale že klávesák Mark Stein jej nijak výrazně neovlivnil.

Nikdo z BLACK SABBATH sice přímo na vliv VANILLA FUDGE v rozhovorech neodkazuje, nicméně zpomalené potemnělé proudy nepochybně prosákly z New Yorku až do Birminghamu.

PROTO-METAL? PROČ-NE?

Pokud si do Googlu zadáte termín protometal, vybafne na vás kdeco v počtu 123000 odkazů. Co se týče Anglánů, tak seriózní práce zmiňují z druhé poloviny sixties mimo jiné: bláznivý projekt SCREAMING LORD SUTCH, Wild Thing THE TROGGS, You Really Got Me THE KINKS, Helter Skelter THE BEATLES, dále THE GUN, BUDGIE, THE WHO, Jeffa Becka, CREAM, THE CRAZY WORLD OF ARTHUR BROWN, BLACK WIDOW a další.

Když pomineme bigbítovky a modrooké bluesárny, a zůstaneme důsledně v roce 1967, zaujmou především tři jména z uvedených.

THE CRAZY WORLD OF ARTHUR BROWN proslavila ohnivá přilbice na hlavě čtyřoktávového maskovaného démona Arthura Brovna, pravého to Kinga Diamonda šesté dekády. První singl, Devil’s Grip On Me ještě nevystrkoval růžky, ovšem následující Fire, která mimochodem inspirovala ohňovou show PRIMITIVES GROUP, nechala vzplanout nejenom Arthura, ale i vášnivé debaty o prokletém pekelníkovi. Ve skupině, působil i věhlasný Vincent Crane, pozdější člen ATOMIC ROOSTER.

Díky polskému vydání debutového LP byli THE GUN v Československu poměrně známí. Vznikli v roce 1967 přejmenováním THE KNACK. Bratry Paula a Adriana Gurvitzovy/Curtisovy doplnili bubeník Louie Farell, basák Gearie Kenworthy a klávesák Tim Mycroft. První nahrávkou byla sluníčkově psychedelická Light On The Wall. Hold On z listopadového session v BBC byla ostřejší, vpravdě ďábelskou jízdu, Race With The Devil, však THE GUN nahráli již coby trio až o pár měsíců později.

V roce 1967 se též zrodili velští BUDGIE, původně účinkující pod názvem HILLS CONTEMPORARY GRASS. Ústřední postavou vždy byl a je skřehotavý baskytarista Burke Shelley. BUDGIE si díky svému úpornému stylu a soundu později vysloužili přívlastek metaloví dědci. Jejich eponymní debut z roku 1971 pomyslně přeskakuje klasický hardrock, má blíže k pozdějšímu heavy metalu, čili předběhl dobu o bezmála dekádu. Více najdou čtenářští badatelé o BUDGIE ve Sparku 5/2009.

Ze zámoří pak rockové badatele v této souvislosti nejvíce zaujali, mimo již zmíněné VANILLA FUDGE a THE VAGRANTS/MOUNTAIN, například: BLUE CHEER, IRON BUTTERFLY, STEPPENWOLF, STOOGES, MC5, NAZZ atd…

Fuzzy kytara Leigha Stephense v převzaté verzi Summertime Blues kalifornských BLUE CHEER se i po půlstoletí neodbytně provrtává přímo do mozku. Evokuje rané IRON BUTTERFLY, řádící v téže době mimo jiné v hollywoodském Galaxy Clubu. Obé se dá bez uzardění nazvat pravým protometalem. Mimochodem, o IRON BUTTERFLY psal Spark obsáhle již v květnu 2006, BLUE CHEER pak najdete v 12/2005.

Zajímavé srovnání nabízejí záznamy prvních vystoupení detroitských MC5, kde punkově úsečný projev ještě vykukoval zpoza psychedelie, a strohými STOOGES, rovněž z Michiganu, s Iggy Popem u mikrofonu, pravým to kmotrem punku. U NAZZ Todda Rundgrena převládala hippie zvukomalba, byť jeho kytara občas květinovou pohodičku ostře prořízla.

Svět chce ale být klamán. Díky slavnému filmu Bezstarostná jízda, sloganu „Heavy Metal Thunder“ a chytlavému riffu i refrénu, se Born To Be Wild stala pro mnohé symbolickou první heavy metalovou písní. Vůči výše uvedeným drtičům je to přinejmenším nespravedlivé.

Můžeme tedy říci, že i opravdu tvrdá rocková muzika zažila v sedmašedesátém zlomový okamžik, kdy se z části bigbítu stal metal!