Bohem zapomenutá kapela z malýho města Emmerich na Rýně a její jediný album, který se mi podařilo nedávno sehnat. Ani ve 4stránkový příloze jsem nenašel příjmení borců vystupujících jen pod svými jmény, ale nic to, užívám muziky. Krautrock jak řemen.
Celá jména hudebníků jsou uvedena na Discogs.
Olli Olbers (synthesizer), Joe Staacke (lead guitar, vocals), Ulli Ströbel (rhythm guitar, flute, vocals), Wolfgang Boers (bass, vocals), Egon Abbing (drums).
Dál se o hudebnících nedá dohledat vůbec nic. Jen to, že to byla studentská kapela, album natočili v roce 1973 nebo 1974, velká vydavatelství neměla zájem, ale o 2 roky později ho vydal label Trefiton v nákladu 1000 ks (a snad údajně pak ještě dotisk 500 ks). Po jeho vydání se v roce 1997 kapela rozpadla.
Někde je také uváděn rok vydání 1973 (Allmusic, Progarchives), ale bude spíš datum, kdy bylo album natočeno. Na obalu LP žádný rok uveden není.
Každopádně díky za tento skvělý objev.
Ne, nebyla to jazyková nevybavenost, ani špatný brejle, nedostatek času, omráčení hudbou nebo nedorozumění, ale jen a jen můj šlendrián zapříčinil, že jsem napsal kapitální blábol. I jen trochu pozornější pohled do zmíněný přílohy hovoří jasnou řečí – přesně v duchu dobrých archeologických tradic labelu Garden of Delights obsahuje nejenom celá jména muzikantů, ale i dvojjazyčnou story o kapele, kde na ně taky možno natrefit. Na místě je tedy omluva firmě i čtenářům Rockovice. Vyslal jsem jasnej signál, že nejsem ve formě, o to víc těší aktivita ostatních. Poděkování jim i tobě za podnětnou reakci.
V tom případě ti gratuluju k pěknému (a raritnímu) přírůstku do sbírky. Četl jsem, že to vyšlo jen v minimálním nákladu (cca 500 kopií) a ano, příjmení hudebníků nebyla nikdy odhalena. Mám tahle alba s příchutí tajemna rád a pár podobnejch – italskejch – mi zabloudilo i do sbírky. Ostatně, zrovna dneska si půjdu na poštu pro…
Dokud ho nebudu držet v ruce, nebudu prozrazovat. Ale poprvé jsem po tom cédéčku zatoužil někdy přede deseti lety.
Album Feeling jsem vyštrachal na Spotify, takže si ho zrovna přehrávám a líbí se mi. Fuzzy kytara v první skladbě mi připomněla space rockové kapely, pak je tam trochu hard rocku a taky je to docela strašidelné. Fajnová muzika.
Díky, kolego. S deskou vstávám i usínám už pár dnů. Počítám, že to po čase zas povolí, ale momentálně se nemůžu nabažit. Leckde (i na stránkách labelu) možno natrefit na přirovnání k raným Floydům nebo dokonce Amon Düül II, ale za mě je to klasickej kraut/hard rock okořeněnej pasážema s flétnou.
Přeju stejnou míru potěchy, až si vyzvedneš to…
Desku mám doma a tak to na sebe klidně prásknu. Jsou to docela obyčejní Captain Marryat z roku 1974. Čtrnáct let starý vydání od Shadoks Music, jiné (oficiální) CD snad ani neexistuje. Na tý desce je všechno špatně, varhany jak z konce šedesátejch let, divnej mix (basa hlasitější, než bicí), zvuk jako ze sklepa, ale přesto – nebo právě proto – to má neuvěřitelný kouzlo. Ta situace se těžko vysvětluje, ale někdy to tak přijde a amatérská nahrávka mě nadchne víc, než naleštěná produkce. Ovšem, jde o jednu z mála výjimek, luxusní zvuk mám raději.
Tož TO jsem zas tak úplně nečekal, ale popsal jsi to přesně i s tím verdiktem, album Captain Marryat má neskutečný kouzlo i pro mě. Loni jsem ho konečně sehnal i na vinylu, kdybys to naťuknul, mohls mít CD o rok dřív.
Inu, stalo se. Když budeš chtít, tak to CD v pohodě prodáš a já si vytýčil další metu – Battlement od Neuschwanstein. Stačilo by mi vydání od Musea, ta nejnovější jsou Korea, nebo Japan. Ale ono jednou bude.