Nelze si dnes nepřipomenout sedmdesátiny živé legendy naší hudební scény Vladimíra Mišíka, doprovázené vydařenou supraphonskou reedicí jeho první sólové desky a večerní kinopremiérou filmového portrétu Nechte zpívat Mišíka, jehož režie se chopila Jitka Němcová, vdova po Otakaru Vávrovi.
Snímek vznikal v produkci Viktora Schwarcze ze Cineartu s podporou Státního fondu kinematografie, koproducentem byla Česká televize.
A ať už během natáčení spolkla neplánovaně větší finanční obnos plná lednice, všudypřítomná slepice, návštěva hvězdárny nebo americká cesta celebritního synka Adama, nedalo se koncem loňského roku minout s vyhlášením crowdfundingové sbírky nutné pro dokončení obrazové a zvukové postprodukce a triků…Nedůstojnosti takového kroku nic neubírá ani fakt, že se na portálu HitHit v rámci kampaně nakonec vybralo větší než potřebné množství peněz.
Z pozice celoživotního Mišíkova příznivce a koncesionáře České televize mi nesnadno přijmout skutečnost, že veřejnoprávní moloch nenašel potřebnou částku tvořící jednu dvacetitisícinu svého rozpočtu, ač se jindy nerozpakuje plýtvat veřejnými prostředky na sebepochybnější projekty, Havlovo ne(do)koukatelné Odcházení budiž příkladem za všechny.

Už před shlédnutím dokumentu, jemuž dal název někdejší nezničitelný nápis na zdi v pražských Holešovicích, však možno za největší pozitivum považovat skutečnost, že se oslavenci konečně podařilo vyjasnit osud jeho otce a navázat nové rodinné vztahy: “Po premiéře bude nějaká party, ale druhý den tu budu mít dva z šesti nalezených bratrů, tak si sedneme a budeme si povídat.”

Kéž zdraví dovolí Vladimíru Mišíkovi ještě spoustu takových setkání!